kocicka.net fanda zwíře old zwíře

Jařab + Jařab = ?

April 14th, 2009

Přestože je titulek o Jařabovi, začnu raději Splašenými nůžkami v Kalichu. Na taková představení by měli chodit povinně zájemci o studium herectví, aby viděli, jak také můžou dopadnout a že se jim může stát i něco horšího, než hrát průměrné kusy v oblastních divadlech.

Splašené nůžky jsou postavené na principu divadloautomatu, jakési divadelní realitní show. Herci na jevišti odehrají detektivní zápletku a diváci jsou v roli poroty a rozhodují, jak bude hra pokračovat. Zatímco americký originál Shear Madness na domovské scéně nepřetržitě funguje již od roku 1980, pražské představení vypadalo, že si zaslouží spíše derniéru než premiéru. Po odehrání zápletky jsem ani tak netoužil vyřešit případ, ale nechat odsoutit nejhoršího herce na jevišti, což byl shodou okolností Ladislav Potměšil snažící se imbecilně parodovat gaye. Je ovšem pravda, že Potměšil v roli teplého kadeřníka byl jenom o něco horší, než zbytek ansámblu. Ale abych nebyl nespravedlivý, Dalibor Gondík začal být snesitelnější jako detektiv-moderátor, než když se snažil hrát. To však ukazuje spíše na to, že moderování je už pro něj rutina a herectví rozumí jako elév žurnalistice.

Ve výsledku šlo u Splašených nůžek spíše o psychologii diváka, kterou chtěla popisovat Dvířka, než jí došla pára :)

V Dejvickém divadle diváci neomylně poznají slabší kusy a vy můžete taky. Stačí se podívat do jejich repertoáru, která představení jsou vyprodaná a na které ještě nějaké lístky zbývají. Takové je i nejnovější představení Hlasy v režii hostujícího Davida Jařaba. Poctivě musím přiznat, že na premiéru jsem šel od tchánů již v lehce rozhozeném stavu, ale ani to mi nepomohlo příběh schizofrenika pochopit. Ve výsledku jde o průměrné představení, které by v jiných divadlech zazářilo, ale tady působí cizorodě.

David Jařab si to bohužel nevylepšil ani na domovské scéně Divadla Komedie představením Zajatci. Přitom jde téma velice aktuální. Co se stane, pokud občané, nespokojení s fungováním policie a soudů, vezmou posuzování práce politiků do svých rukou.

Základním problémem je, že příběh nemá žádný zásadní konflikt. Obsažený únos a odsouzení politika za korupci a jánabráchysmus sice tak na papíře může působit, ale ve skutečnosti je to spíše základní předpoklad. Bohužel Jařab neodkázal vyřešit vztahy hlavních postav, které na jedné straně upadají do prapodivných monologů a na druhé straně jednají značně zkratkovitě. Na hercích je pak vidět, že vlastně pořádně neví, jak mají s rolí naložit. Hra končí, jak začala, a to doslova.

Jak má vypadat dokonalé divadlo jsme nakonec viděli v Dlouhé, kde si často vybírají představení velice nesnadno inscenovatelné. Namátkou Senecova Faidra, která se téměř nehraje, nebo čínská hra ze 17. století Vějíř s broskvovými květy. Nutno podotknout, že tyto pokusy, ač neuvěřitelně náročné, protože jde o texty často pro dnešního diváka téměř nepochopitelné, dopadají na výbornou.

Lékař své cti je novinkou, která do této linie patří. Hana Burešová tentokrát sáhla po španělském barokním dramatu, které současného diváka zaujme hlavně podivným smyslem pro čest. Calderón napsal příběh manžela, jahož podezření dovede k rozpoutání krvavého dramatu. Místo, aby ho za to panovník potrestal, se rozhodne splnit slib daný ženě.

Nejúžasnější jsou herecké výkony. Přes nesmírně obtížný veršovaný text jej herci recitují s naprostou precizností bez chyb, což v porovnání například se Splašenými nůžkami, kde “herci” ani jednoduché texty nejsou schopni odvyprávět bez zajíkání, přeříkání a chyb, působí jako balzám na duši.

Na Lékaře své cti můžete jít jako na fascinační představení. Herci vás vtáhnou do děje a vy můžete na dvě hodiny zapomenout na okolní svět. Pouze rozuzlení vás asi zklame, ale vy potom můžete aspoň přemýšlet.

Can you feel it?

April 14th, 2009

Muzikál je divadlo, které hraje, zpívá a tančí. Kus Thriller Live, který jako muzikál do pražského Kongresového centra přivezla společnost Makroconcert, je z hlediska této definice pouhou koncertní show, která nadto dokazuje, že u živých hvězd je pořádání revivalových představení trochu zvrhlou zábavou. Zvlášť když “originál” chystá v Londýně sérii koncertů. Ledaže by skutečně šlo o oživlou marketingovou kampaň, jak se ostatně proslýchá.

Thriller Live, který má být poctou králi popu,  přináší průřez tvorbou Michaela Jacksona od raných vystoupení v Jackson 5 až po sólovou kariéru. Michaela postupně zpívá pět osob. Jeho první “reinkarnací” má být malý černoušek. Ten je sice možná roztomilý, ale mečivý projev, kterým se marně snaží dotlačit výraz do jackonovské polohy, by unesla spíš tělocvična při školní besídce než Kongresové, slušně zaplněné centrum. V dalších sonzích se postupně střídají tři muži (fyzickou podobou a často i agresivním hlasovým projevem s Jacksonem míjející) a zpěvačka, která má sice krásný soulový vokál, ale pět bohužel - s Michaelovým hlasem má společné pouze astrální výšky. Důvod angažování několika zpěváků se jasně projeví v písni Smooth Criminal, kdy teprve ve čtyřhlase pod vedením zpěvačky parta dokáže podat slušný, hlasově se Jacksonovi blížící výkon. Konečně teprve v druhé polovině večer začal připomínat skutečnou show. Zmizel moderátor i projekce, vtíravě upozorňující na Michaelovy úspěchy a publikum se dočkalo alespoň scénické nápodoby Jacksonových klipů a choreografií.

Kdo si chce zavzpomínat na zlatá Michaelova léta, nechť si raději pustí YouTube, kde je většina písní v tu lepší, tu horší obrazové kvalitě, ale je to mnohem větší zábava. Pořadatelé celý večer prodávali jako muzikál z Broadwayie, přitom šlo o “revival” show vzniklou původně v Londýně. Londýnská obdoba Broadwaye, divadelní čvrť West End, platí obecně za jistou záruky kvality a tudíž není nejmenší důvod zaměňovat ji za Broadway.  Show Thriller Live ovšem dokazuje, že ani na West Endu není všechno zlato, jakkoli mocně se to třpytí nebo bliká reflektory.

České potravinové slumy

March 21st, 2009

Onehdá jsem četla článek o lidech, kteří se živí odpadky. Nikoli v indických slumech nebo jižanských favelách, ale normálně v Praze. Vybírají z “konťáků”, co vyhodí jako nepoživatelné pražské super a hyper markety. Dělají to nikoli z chudoby, ale z přesvědčení - jako boj proti konzumní plýtvavosti bohaté společnosti. Pokračování »

Paul im Wald

February 18th, 2009

Od nového roku v nové práci. Vlastně se toho tolik nezměnilo. Autoři nedodávají texty včas, v odpovídající kvalitě případně obojí a často je navíc těžké sehnat obrazový doprovod. K tomu se mi sešly tři korektury najednou (posílané po kapitolách). Mám pocit, že se místy utápím v banalitách, že udržování normálního života stojí spoustu energie a že na to důležité zbývá pouze málo času.

Pak už je tu jenom pár dojmologií z kultury.

Pokračování »

Aktuality ve 120 minutách

December 29th, 2008

Ve skutečnosti psáno průběžně několik dní, protože dovolená má na mozkové funkce zničující účinky. Jak to vypadá, tak v lednu se také k psaní moc nedostanu, protože budu vymýšlet koncepci časopisu a v únoru už vůbec ne, protože to ho budu vytvářet. 

Mezitím jsem musel objednat nový počítač (protože starý odešel někam pryč), vyzkoušel Acer Aspire One místo stolního počítače (ušlo to, ale tři operace najednou už jsou na něj moc), dostal nový foťák (EOS 450D) a slušný objektiv (50 mm f1,8) a konečně přečetl nějakou beletrii (Fabera a Fabera).

Péefka jsme letos nedělali. Nebyl čas, nebyla chuť a pokud něco nedáváte upřímně, je to dost k ničemu. Prostě letos nebudou a odpovídat na různá přání také nehodlám, protože mě to unavuje a většina z nich je navíc unifikovaná a posílaná spíše ze zvyku. (Tedy zaujalo mě, že dva lidé nezávisle na sobě udělali PF ve stylu Vesmírných lidí - co to, co to?)

Pokračování »

zen me LOL’d

December 16th, 2008

Jak byl Ivan Mládek Rickrollován

November 21st, 2008

Začalo to, jak jinak, na apríla. Google jako neformální firma přeměnil na 1. dubna portál YouTube tak, aby každé kliknutí na odkaz odkázalo na video Ricka Astleyho. Připomenutí této popové hvězdy 80. let minulého století mělo zázračný účinek a zrodil se fenomén Rickrollingu. Ten spočívá v tom, že uvedete odkaz v článku, který se tváří seriózně (Rickovy nahé fotografie), který však vede na známý videoklip.

Rickrolling je jenom jedním z projevů internetových memů neboli internetových fenoménů. Stačí, aby se v jedné diskuzi nebo někde objevilo něco potenciálně zajímavého a hned se toho chytnou rozsévači a montéři. Zatímco dříve memy přežívaly klidně půl roku až rok (což byl příklad All Your Base Are Belong To Us,), dnes je jejich životnost efemérní. Časté jsou také crossovery, tedy kombinování více memů dohromady (co třeba Rickův doslovný videoklip, i když ten nedosahuje kvalit Take on Me). Často stačí jeden týden a už se v “internetovém humoru” nedokážete zorientovat (ostatně proto je tady Encyclopedia Dramatica, kde má své heslo i Rickrolling).

Rickrolling

Rickrolling má na dnešní dobu neuvěřitelnou životnost a fenomén vyvrcholil před čtrnácti dny na předávání cen MTV, což naprosto uniklo pozornosti našich médií. Přitom přes dvacet milionů zhlédnutých videí vyneslo Ricka až na pomyslný vrchol. MTV sice spekuluje, jestli si Rick Astley svou cenu zaslouží, ale těžko s tím něco udělá. Ostatně kdo ví, jestli Novinky někdy zveřejní výsledky své ankety o největší hit 80. let, který s přehledem vyhrál… tramtadadá… Rick Astley.

Češi už za sebou mají také dva pokusy o Rickrolling, tedy spíše Rudirolling a Pešákrolling. Pokus první, získat pro Rudiho Kovandu Zlatého slavíka, bohužel nevyšel, tedy alespoň tak praví legendy. Zato letoší pokus vytáhnout na světlo Ivo Pešáka vyšel na 100 % a Ivan Mládek toho maximálně využil při svých polských turné.

Tak kdo bude další?

Kabaret 68-89

November 20th, 2008
Ve většině národů, které prožijí problematickou minulost, přijde přibližně po jedné generaci čas zúčtování. Tak tomu bylo v 60. letech v Německu nebo v 80. letech ve Francii. A zřejmě přišel čas otevřít podobné téma u nás. Alespoň to tak vypadá podle tří letos uvedených divadelních her. Řeč je o hrách Políbila Dubčeka od Karla Steigerwalda v režii Viktorie Čermákové, Exit 89 od Jaroslava Rudiše a Martina Beckera v režii Jiřího Havelky s hudbou Michala Nejtka a Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa od Václava Havla v úpravě Petra Oslzlého a Vladimíra Morávka a režii Vladimíra Morávka. Ještě je třeba dodat, že Políbila Dubčeka je volné pokračování hry Horáková-Gottwald od stejného autora a podobně Cirkus Havel je součástí triptychu Perverze v Čechách, jehož první díl byly Lásky jedné plavovlásky a zavržením má být hra České Moře od Davida Drábka, která bude uvedená příští rok v listopadu.

Subjektivní žurnalistika? Stačilo

November 10th, 2008

Nějak se nám poslední dobou rozmáhá nešvar subjektivní ba přímo angažované žurnalistiky. Po vnukovi, který chtěl očistit jméno své babičky se objevuje zuřivá obhájkyně českého porodnictví Ludmila Hamplová.

Což o to, na subjektivním názoru není v zásadě nic špatného. Pokud ho neotiskne seriózní médium, pokud se nevydává za vyvážený článek a pokud mu není věnován značný počet stránek.

Ludmila Hamplová asi nevzedme mezinárodní vlny, které zavalí Českou republiku, pouze naštve spousty maminek a tatínků, kteří dodnes měli za to, že disponují zdravým rozumem a dokáží pojmenovat věci, které vidí (neochotu, nepořádek a další).

Stejně je to zvláštní. Zatímco ještě loni v lednu Ludmila Hamplová tvrdila, že je člověk a ráda by, aby se k ní lékaři tak chovali, letos vyhlásila křížovou výpravu. Začalo to článkem v HN, který bojuje proti alternativním porodům (kde cituje draculku), ze kterého jednostranný názor čouhá jak sláma z bot (když jeden doktor je nazýván doktorem a druhý aktivistou). Celé to však završila totálně neprofesionálním článkem v Reflexu. I tady lékař zásadně vysvětluje a objasňuje, naopak asistentky křičí, stěžují si, bojují.

Jak říkám, co člověk to názor. Ale zdá se mi, že takto jednostranně zaměřené články do Respektu, HN ani Reflexu nepatří. I kdybych měl klapky na očích a říkal si, že české porodnictví je báječné, tak proč existuje mezinárodní iniciativa 10 kroků k optimální porodní péči? Možná by měli čeští porodníci vyjet za hranice a těm německým, britským a americkým opicím to správně vysvětlit.

Únava z tvorby/Vraťte mi tam toho velblouda!

November 3rd, 2008

Nepíšu. Většinou se mi nechce. Divadelní inscenace se kolem míhají jako zrychlená krajina z okýnka vlaku. Zakusuju se do nich jak do řízku na chlebu (EXIT 89), nasoukám, sežvýkám, zapomenu. Nebo mi zůstane jen vzpomínka, kterou mám pramalou chuť položit na pitevní sůl.

Původně jsem chtěla napsat pár  poznámek. Třeba o Carmen, která nejenže je kýč (a to proč ne) ale především je neodpustitelně nudná. Ještě větší než londýnský Zorro, kterého místy “kongeniálně” a jistě nevědomky  kopíruje. Jinak by si určitě  v Praze také zapálili na scéně hořící Carmenino srdce, tak jako v Londýně vzplane charakteristický Zorrův “tag”. Je to efektní a aáááá (případně i potlesk) v publiku je zaručen. Akorát že Zorro má jasně  daný žánr, v jehož rámci hrdina lítá na provaze nad hledištěm, šermuje s detíkou carabiniérů najednou a zjevuje se na několika místech současně.

Carmen na proti tomu chce být žel velkým příběhem s velkým poselstvím a bere se ukrutně vážně. Pokud se nějakému žánru blíží. je to toporností a statickými aranžmá (u muzikálu zvlášt trestuhodné !) telenovela. Milost dávám scéně jediné, kdy režisér nažene na scénu berouskovic manéž, hlavně ten velbloud s něžnýma očima a nejistým, pohledem je dojemnej. Všude jinde než v Karlíně by to byla laciná snaha pomáhat si zvířátky, ale  v bývalém varieté je to jediný pokus o pokračování dobré tradice.  Což si možná ten slavný americký údajně broadwayský (skutečně?) Gabriel Barre ani neuvědomil.

O dalších zážitcíh zase příště.