kocicka.net fanda zwíře old zwíře
Prodej ready made společností. Máte také zájem o předzaloženou společnost ready made? Vyhnete se tak zdlouhavému administrativnímu procesu, který zakládání společností provází.

Webexpo 2014

Září 12th, 2014

Co bych rád viděl na letošním webexpu

Sobota
12.00 !! Lucerna – Responsive Web Typography
13.00 !! Lucerna – Příběhy z prvních 9 měsíců v novém produktovém týmu Telegraph
14.00 ?? Divadlo bez zábradlí – Adam Hrubý mindfuck roku
15.00 !! Lucerna – Skvělé je nepřítel dobrého: o designování a oddesignování perfektního podtržení odkazu
15.00 ? Divadlo bez zábradlí – SVG
15.20 ! Divadlo bez zábradlí – Kopta
16.00 !! Lucerna – Agile User Research at Spotify

Neděle
10.00 ! Světozor – How Digital Media Change Human Behaviour
11.00 !! CEVRO Institut – User Testing pro SME
13.00 ! Lucerna – Success Can Kill You (Twitter)
16.00 ! Lucerna – Jak zjistit, co potřebují zákazníci, než začnete budovat produkt

يوميات

Leden 29th, 2014

انا لا احبت قرارات في السنة الجديدة. ولكن عندما المعلم محمد طلب مننا الى قرارات، انا قلت عن اريد ان ادرس اللغة الاربية كثيرا و ترتيب شقة جديدة.

لذك انا قررت ان اكتب اليوميات و أتعلم كلمة جديدة كل يوم.

ما هو اخبار؟  بنتي مينا بدون سنين لصديقتها تصطدم بها. ولكن هي بخير الان. و زوجتي و ابني بخير ايضا.

امل في المرة القادمة سآكتب شيء اكثر.

اسمح لي سيئة عربي من فضلك.

Brusel podruhé No. 1

Duben 18th, 2013

Poprvé jsem byl v Bruselu s Bratrem, když jsme stěhovali Lysil a kočky. Nyní jsme přijeli na regulérní návštěvu a bohužel poslední, protože Vikul se rozhodl pokračovat v diplomatické misi dále. Je to škoda, protože Brusel je pěkné město, navzdory všem skeptikům považujícím ho za symbol apokalypsy, a všem předpokladům nudy, když jde o město úředníků. Sami Belgici ho samozřejmě vnímají jinak, stejně jako my špinavou Prahu, ale faktem je, že jde o příjemné místo k životu i na návštěvu.

Na rozdíl od dřívějška jsme museli trochu slevit ze svých požadavků a ze svého tempa. Přece jenom je rozdíl, když cestujeme zcela sami (Istanbul, Polsko, Sýrie, Paříž), když je žena těhotná (New York, Berlín) nebo když máme s sebou tříletou cácorku a pětiměsíčního kojence. Poslední varianta znamená hned několik omezení. Kromě zastávek na kojení (když jsme náhodou cestovali s kojencem) se přidávají také zastávky na hřiště a celkové tempo je více než volné. Přesto se dá stihnout spousta zajímavostí, jenom je třeba starší dítě pravidelně motivovat (dostaneš makronku/zmrzlinu, bude tam hřiště) a mladší dítě pravidelně kojit/nosit/nechat někde hemžit.

První den po příjezdu, v neděli, jsme se rozhodli podniknout něco společně. Navíc po dlouhé době mělo být krásné počasí, což svádělo k návštěvě belgického venkova. Můj návrh zněl – vyjedeme k “popelčinu hradu” a na cestě zpět navštívíme další místa, Vikul navrhnul cestu přesně opačnou. Nechal jsem se přehlasovat a vyrazili jsme. Jako první štaci jsme vybrali opatství Floreffe, které jak jsme na místě zjistili v jedné části slouží jako (základní a střední) škola, což na stavu budov není zrovna patrné, protože jsou v lehkém stupni rozkladu. Druhá část je určena návštěvníkům a nachází se zde nejstarší průmyslová budova v Belgii – bývalý mlýn a pivovar ze 13. století, který ostatně slouží jako pivovar dodnes, i když v omezené míře. Naše prohlídky se omezily pouze na venkovní části, s dětmi to ani jinak moc nejde, pokud jsme je nechtěli zcela zničit. Nabídka jídla ve zdejší restauraci nás příliš neoslovila, proto jsme se po krátké procházce rozhodli pokračovat dál. Zatímco do Floreffe jsem dorazil na přednastavenou navigaci, dál už musel navigovat Vikul, protože ve firmě nám před mým odjezdem přestalo fungovat nastavování datového roamingu, mohl jsem se maximálně dívat na offline mapy, ve kterých ovšem nefunguje navigace. (A koupený Sygic je zase vázaný na konkrétní telefon, takže ho zřejmě budu muset prodat s Nexusem.)

Ovšem Vikulův Garmin Nüvi se neukázal jako vhodný navigační nástroj. Místo o něco delší trasy po lepších cestách nám představil krásy belgického venkova včetně cest, které vypadaly že vedou pouze do polí. Naštěstí jsme nejeli daleko, protože další zastávkou byl relativně nedaleký klášter Maredsous. Zatímco Floreffe není příliš známé ani jako klášter ani jako pivovar, pivo Maredsous se občas objeví i v Česku. Také klášter působí mnohem zachovalejším dojmem, možná až příliš. Části pro veřejnost a pro mnichy jsou striktně oddělené. Zatímco část pro veřejnost je takové pozlátko s velkým dětským hřištěm (to byl ostatně hlavní důvod tam jet), restaurací a parkem pro dlouhé procházky; pivovar, sýrárna a obecně klášter jsou naprosto uzavřené (až na placené procházky s průvodcem). To jsme si samozřejmě nedopřáli, pouze jsme se porozhlédli po okolí, snědli lehký brunch a pokračovali dál.

Při odjezdu se ukázalo se, že Vikul nechtěl do Maredsous, ale spíše do vedlejšího kláštera Maredred, kde jeptišky vyrábějí marmelády. Jenže v samotném Maredred to zrovna dobře nevypadalo, pouze jsme otestovali ještě horší cesty. A po o něco méně špatných cestách jsme pokračovali do Dinantu. První dojem po vystoupení z auta nebyl nic moc, ospalé malé městečko, ve kterém jsme marně hledali cestu do pevnosti. Teprve procházkou kolem řeky nám došlo, že jsme nepřijeli do středu města, ale na jeho kraj. Já s Vikulem jsme proto naložili děti a dojeli do centra autem, Dv s Lys pokračovaly dál pěšky.

Na místě se ukázalo, jakou chybu jsme udělali, že jsme si Dinant nechali jako poslední. Dinant je totiž místo, kde se vaří Leffe, je zde muzeum piva, ale také muzeum vynálezce saxofonu Adolpha Saxe. A bohužel jsme dorazili zrovna ve chvíli, kdy se všechno pomalu zavíralo, do pevnosti nás nepustili ani lanovkou ani pěšky a kavárny a restaurace na nábřeží nebyly zrovna pohotové. Zkrátka velká chyba.

Zpátky jsme jeli (aspoň my s Dv) s kříčícím kojencem, kterému zrovna došla trpělivost s celodenním výletem. Ale pěkné to bylo, i když na “popelčin hrad” nakonec nedošlo.

Dítě v pravý čas

Únor 13th, 2013

Četl vážně míněná pojednání o nezbytnosti přivázat údy novorozence k ploché desce, aby se mu zabránilo v pohybu a nedošlo tak k sebepoškození; četl o nebezpečnosti kojení nebo jinde o jeho tělesné nezbytnosti a mravní nadřazenosti; o tom, jak citové rozrušení nebo podráždění malé dítě kazí; o důležitosti projímadel a klystýrů, přísných tělesných trestů, studených koupelí a potom, dříve v tomto století, o neustálém přístupu čerstvého vzduchu, ať by to bylo sebemíň pohodlné; o potřebě vědecky stanovených intervalů při kojení a naopak o nakrmení dítěte kdykoli, když je hladové; o nebezpečí, které pramení ze zvedání dítěte pokaždé, jakmile zapláče – neboť dítě se pak cítí nebezpečně mocné – i o nebezpečí, jestliže je nezvednete, když pláče: neboť dítě je pak nebezpečně nemohoucí; o důležitosti pravidelné stolice, o tom, aby se dítě už od tří měsíců učilo na nočník, o neustálé mateřské péči ve dne v noci, po celý rok, a jinde zase o potřebě kojných, guvernantek, celodenních státních jeslí; četl o vážných následcích při dýchání ústy, šťourání se v nose, cucání palce a zanedbávání mateřské péče v případě, že neporodíte své dítě pod odborným dohledem v záři světel porodního sálu, o nedostatku odvahy porodit je doma do vany, o zanedbání jeho obřízky nebo odstranění mandlí; a později pak o opovržlivém znehodnocení všech těch přechodných mód; o tom, jak by dětem mělo být povoleno, aby dělaly všechno, co se jim zamane, aby se mohla rozvíjet jejich božská přirozenost, a jak nikdy není příliš brzy zlomit vůli dítěte; o demenci a slepotě způsobené masturbací a o rozkoši a spokojenosti, kterou masturbace poskytuje dospívajícímu dítěti; o tom, jak o sexu lze učit s odkazem na pulce, čápy, květinové víly a žaludy nebo se o něm vůbec nezmiňovat, případně pouze s horlivě puntičkářskou, detailní upřímností; o traumatu, které dítěti způsobí pohled na nahé rodiče, a o chronickém narušení živeném podivným podezřením, pokud by je někdy zahlédlo oblečené; o tom, jak svému devítiměsíčnímu dítěti poskytnout náskok výukou matematiky.

He had read solemn pronouncements on the necessity of binding the newborn baby’s limbs to a board to prevent movement and self-inflicted damage; of the dangers of breastfeeding or, elsewhere, its physical necessity and moral superiority; how affection or stimulation corrupts a young child; the importance of purges and enemas, severe physical punishment, cold baths and, earlier in this century, of constant fresh air, however inconvenient; the desirability of scientifically controlled intervals between feeds, and, conversely, of feeding the baby whenever it is hungry; the perils of picking a baby up whenever it cries – that makes it feel dangerously powerful – and of not picking it up when it cries – dangerously impotent; the importance of regular bowel movements, of potty training a child by three months, of constant mothering all day and night, all year, and, elsewhere, the necessity of wet-nurses, nursery maids, twenty-four-hour state nurseries; the grave consequences of mouth-breathing, nose-picking, thumb-sucking and maternal deprivation, of not having your child expertly delivered under bright lights, of lacking the courage to have it at home in the bath, of failing to have it circumcised or its tonsils removed; and, later, the contemptuous destruction of all these fashions; how children should be allowed to do whatever they want so that their divine natures can blossom, and how it is never too soon to break a child’s will; the dementia and blindness caused by masturbation, and the pleasure and comfort it affords the growing child; how sex can be taught by reference to tadpoles, storks, flower fairies and acorns, or not mentioned at all, or only with lurid, painstaking frankness; the trauma imparted to the child who sees its parents naked, the chronic disturbance nourished by strange suspicions if it only ever sees them clothed; how to give your nine-month-old baby a head-start by teaching it maths.

Ian McEwan: Dítě v pravý čas, strana 84

Co jste vy, byli jsme i my

Leden 21st, 2013

Děda František přišel do mého rodného města v říjnu ’45. Poprvé ještě na návštěvu za svým otcem, který tam dostal kominickou živnost. Vlaky jezdily jenom částečně, tunel u Bruntálu byl od války zasypaný a cestující museli pěšky přes kopec. Na druhé straně na ně čekal vlak od Krnova. “Co my, my jsme byli mladí, tak jsme to vyběhli jako nic, ale staří lidé se tam táhli s kuframa.” Do Vrbna chtěli od Bruntálu dojít pěšky, ale naštěstí cestou potkali české vojáky, kteří je svezli. “Netušili jsme, že už jezdí ‘autobus’ tvořený krytým nákladním autem, na jehož korbě lidé jezdili. Tak jsme stopli ruské vojáky, kterým jsme slíbili alkohol. Ten jsme samozřejmě neměli a ještě jim ho dávat, to by nás někde vyklopili. Ale slibovali jsme jim to a oni nás dovezli do Oloumouce. Tam jsme jim dali protektorátní peníze. Bůhví, jestli si za ně něco mohli koupit, ale byli jsme v Olomouci.”
Na fotkách mě překvapilo, jak byli oba dědečci sekáči. Parádní vlasy vyfoukané nahoru, optimistické tváře. Koukám do historie a říkám si, že v každé době se žilo dobře i špatně. Lidé si vždycky najdou něco pozitivního k životu.

Můj báječný rok 2012

Prosinec 31st, 2012

Inspirováno blogem Terezy B.

Zcela nedávno mě šokovalo prohlášení, že za komunistů snad bylo líp z úst člověka, od kterého bych to rozhodně nečekala. O pár dnů později čtu v novinách rozhovor s Jiřím Stránským, který říká, že za blbou náladu si můžeme především sami. Že hodně fňukáme a stěžujeme si, ale málokdo udělá něco, aby si stěžovat nemusel. Ale ono někdy stačí docela málo, maličko, nejen změnit úhel pohledu, ale také zaměřit se na určitý mikrosvět (třeba na kváskovou mapu – namísto stesků, že se pekaři šidí řemeslo, šířit kvásek a vědomosti, aby si každý mohl dobrý chleba udělat doma.) Podívala jsem se na svůj vlastní mikrosvět roku 2012. A ten pohled se mi moc líbí.

Minulý rok se ohromně rozrostla naše rodina. V lednu se moje sestra vdala – bylo parádní přebít zpravidla otravný leden s povánoční kocovinou pomyšlením na to,  jaké šaty si obleču na svatbu. Svatba byla skromná, komorní a trochu legrační, ale moc fajn. A v únoru se narodila moje malá neteř Matilka. První letošní dítě roku 2012 nepřišlo na svět úplně bez komplikací, sestru dokonce v těhotenství postrašili rizikem rozštěpu páteře, ale nic z toho nenaplnilo. Za pár týdnů bude Matildě rok a je k zulíbání. Rozkošná holčička velikosti panenky, která díky líbeznosti, šikovnosti a miniaturním rozměrům budí nadšení všude, kde se objeví. V září se narodil synoveček Mikuláš, výstavní miminko jak do katalogu a má se i nadále čile k světu. A konečně v říjnu přišel na svět náš milovaný synáček Benny. Počít, donosit a porodit zdravé dítě je dar, který bereme za samozřejmý, ale je dobré si uvědomit, že to tak úplně standardní není.  Že je to pořád velké štěstí.

V červnu se sestra odstěhovala s rodinou do Bruselu. Vzájemně si moc chybíme (stýská se i Míně a Bertišovi), ale zase možnost odjet kdykoli do města waflí, mušlí, piva a vynikající čokolády, je přece báječná, ne? Sestra je navíc v Bruselu spokojená a Bertiš se usadil ve francouzské školce a už umí francouzsky počítat. Celá širší rodina je navíc v mezích možností zdráva. Co chtít víc?

Máme se dobře i po pracovní stránce. Pavel má konečně práci, která ho baví a u které taky stíhá rodinu, aniž by pořád padal vyčerpáním. A já se vždycky nadmu pýchou, když zaslechnu, že ho někde chválí. Já jsem se v době těhotenství vrátila na pár měsíců do práce. Nejlepší věc, co jsem mohla udělat! Výborně jsem si před dalším miminkem odpočala od plenčiček, kašiček, věčně plné pračky a pocitu, že nemá cenu vytahovat střevíčky a kabelku. Občas to byla honička a stres. Ale bylo báječné zase služebně chodit do divadla! Mína úspěšně zvládla jak nástup do soukromé školky, pak přestup do státní, kam nás – zaplaťpánbu – přijali. Podařilo se mi vedle toho věnovat se i nadále knižnímu projektu Knihožrout. Ne že by tam nebyli rezervy, ale ustáli jsme i pád, kdy stránky měsíc neběžely a vyrovnali se ze ztrátou dat. Je strašně prima mít práci, která obnáší čtení knížek, takže když ulehnete do postele s detektivkou, nemáte pocit, že se trestuhodně flákáte. O přísunu recenzních titulů nemluvě.

Pořídili jsme letos první skutečný zmrzlinový stroj, který zvládne zmrzlinu hladkou a ve větším objemu. Založila jsem svůj zmrzlinový blog, vymysleli jsme naší budoucí firmě pěkný název Tři kopečky a kamarád Filip jí udělal báječné logo. Poprvé jsem svou zmrzlinu nabídla v rámci Apetit pikniku a…tolik pochval jsem snad v životě neslyšela. Posílilo mě to v přesvědčení, že má smysl, abych se zmrzlině skutečně začala věnovat. Tři kopečky se objevily i v několika novinových článcích, do své talk show mě pozval kamarád Honza Dědek a díky zmrzlině jsem se seznámila s dalšími skvělými lidmi, kteří sdílejí vášeň pro dobré věci. Vyzkoušela jsem, si výrobu zmrzliny na zakázku a nejvíc pyšná jsem na to, že jsem – polehoučku –  s to dát dohromady i vlastní receptury. Jeden z nich, okurková s ginem a mátou – je už skoro slavná :) Vyráběla jsem zmrzlinu pro jednu restauraci a s dalším moc prima podnikem začínám regulérní spolupráci. Dělat zmrzlinu – zejména při vyšších objemech a pořád tak trochu na koleně –  je někdy vysilující, ale je to hluboce uspokojivá práce, v níž se těším na všechny další cíle (třeba profesionální zmrzlinový kurz v Itálii..)

Nejvíc pyšná jsem ale pochopitelně na své děti. Mína je neuvěřitelně šikovná, bystrá a roztomilá a Benny je zatím téměř bezúdržbové miminko.  Mám dojem, že péči o něj zvládám i přesto, že toho mám na práci dvakrát tolik, než když byla v jeho věku Mína, mnohem lehčeji.
Je jasné, že nás čeká náročných dvanáct měsíců. Z miminka vyroste batole, které si bude uzurpovat víc pozornosti, ráda bych i nadále krůček po krůčku postupovala k cestě profesionální zmrzlinářky a musíme vyřešit naše již více než stísněné bydlení. Přála bych si umět hospodárně vycházet s časem a nenechat se vyšťavit z toho, že nestíhám. A taky přiměřenou část času jen tak bez výčitek prolelkovat.  A především, abych příští rok touhle dobou mohla zase napsat: byl to skvělý rok.

Proč jsem se celý týden nedostal ke cvičení

Září 14th, 2012

Pondělí

Vstávám, připravuji snídani pro sebe a holky, chvilku se protahuji, cvičením se to nazvat moc nedá, odvedu dítě do školky a spěchám na poradu. Po práci na hřiště, potom domů udělat večeři, vykoupat a uložit dítě. Mína usíná skoro o půl desáté. Já usnu málem taky, trochu se probírám kolem desáté, to už cvičit nebudu.

Úterý

Posnídám, protáhnu se a spěchám do práce, oběd si nesu sebou. Odcházím dříve, protože jdu s Mínou plavat. Po plavání už se mi nechce znovu se spotit a znovu se koupat. Večer zakončuji u Doctor Who.

Středa

Mína je horká a má vyrážku. Jedeme k doktorovi, je to spálová nebo streptokoková angina. Předám dítě, jedu na schůzku, po práci domů vystřídat babičku, která se Míny výjimečně ujala. Večeře, ukládání a zase je půl desáté, navíc musím něco dopsat…

Čtvrtek

Ráno na KL, poté rychle zpět, vystřídat ženu, která musí na tiskovku. Odpoledne střídavý home office prokládaný hraním divadýlka, kreslením, čtením a dalšími pokusy zabavit dítě. Vědomí, že je to jeden den mě uklidňuje, ale neustálá pozornost vyčerpává. Žena přichází pozdě, chystáme večeři, koupání a uložení, Mína usíná až 9.40. Jsem rád, že sedím a znovu se zkoušíme podívat na Newsroom.

Pátek

Brzy ráno do školy, odpoledne vyřídit vše v práci. Třeba dnes Mína usne v devět a já se nebudu cítit jak mrtvola. A konečně najdu čas na cvičení.

To mi ještě nezačala arabština (pondělí odpoledne).

A jaké jsou vaše výmluvy, že nemůžete cvičit?

Zapadnutí do milé společnosti

Srpen 13th, 2012

“Tahle silnice je ve všech mapách vedená jako státní,” říká nám milý chlapík v osadě Víno. Na severu Slezska nám to přijde jako nelogičnost, jak by se tady mohla pěstovat réva? Ale zdání klame, přes umístění je zdejší podnebí příjemné, kryté blízkými horami. “Akorát tady moc neprší,” říká mi, zatímco čekáme na auto. Za chvíli přijede dcera a my vyrážíme.

“Tady každou chvíli někdo zapadne,” říká mi cestou k lesní oboře.

Po návštěvě úzkokolejky jedoucí z Osoblahy do Třemešné (kvůli Míně zkráceno do Slezských Rudoltic – “Kde je pan Zababa?”) jsme jeli plavat do Karlovy Studánky. Navigace na telefonu nám v posledním tažení nabídla cestu přes Víno (tu ceduli si vyfotíme, ne?), aby nakonec před uzavřenou ohradou oznámila ztrátu signálu a následně se telefon vypnul. Při couvání jsem najel ke kraji vozovky, kde ale žádná krajnice nebyla. “Oni to před týdnem vyfrézovali,” říká mi chlapík.

Jak z béčkového filmu, navigace se vypne, auto sjede kolem ze silnice a my šlapeme pěšky kilometr do nejbližší vesnice. Kde nám bodrý chlapík nabídne nezištnou pomoc, jeho paní uvaří ženě čaj a Míně donese hračky.

Traktor nakonec nebyl potřeba, auto jsme vytáhli, poděkovali za to, že se nám tak pěkně věnovali. Protože naši zachránci odmítli odměnu, tak aspoň odkaz na jejich firmu Atelier Kámen – pokud toužíte po špercích nebo zapadnout do milé společnosti, ve Víně to půjde snadno.

Vracíme se téměř tři kilometry, protože celá odbočka do Vína je slepá, leč neznačená.

Bulharsko 2012 – II

Červenec 21st, 2012

Primorsko je česká enkláva na Bulharském pobřeží. To můžu prohlásit celkem zodpovědně po návštěvě a průjezdu řady dalších středisek na černomořském pobřeží. Mám k tomu dvě vodítka. Jednak je ve směnárnách v Primorsku nejméně výhodný kurz koruny k leva na celém pobřeží. Zatímco v Nesebaru dostanete za 100 korun 7,3 leva, v Sozopolu až 7,5 leva, v Primorsku je jednotný kurz 6,5 leva. Pravda, je to zlodějna, ale naštěstí kurz eura je výhodnější a většina turistů to ví. (Nejlepší je tradičně vybírat peníze z bankomatu, což jsme udělali i my. I s poplatkem jsem se tak nakonec dostal na kurs 7,35 leva za 100 korun (bez poplatku to vycházelo na 7,5 leva). Ostatně od různých zápisků z Bulharska před pár lety, které jsem na internetu četl, se situace výrazně zlepšila, v Primorsku je celá řada bankomatů a karty berou i některé obchody a restaurace.)

Druhým důvodem, proč je Primorsko černomořské české centrum, jsou dvojjazyčné nápisy, které jsou v bulharštině a řeči připomínající češtinu. Podobným jazykem se taky domluvíte, i když občas zapojíte pár slovíček bulharštiny a do češtiny přidáte ruský přízvuk. Češtinu vám bude připomínat “na shledanou” (čau), francouzštinu zase poděkování (mersi). (Jazkyková poznámka z jiné oblasti – pomeranč se řekne portokál, což je zřejmě z arabského burtukál, podobně čorba je z arabského šorba.)

Při nákupu dovolené jsem zavrhl polopenzi s tím, že za 175 kč na osobu se na místě určitě najíme, a když ne, tak si polopenzi klidně dokoupíme. Sice nás strašili, že na místě přikoupení nepůjde, ale samozřejmě to nebyla pravda. Naopak se potvrdil můj předpoklad – nejdráže jsme jedli asi za 150 korun na osobu, ale to jsme se hodně rozšoupli, většinou tak za 130 korun, přitom jsme měli večeři o několika chodech.

Problém byl výběr restaurace. První večer jsme měli štěstí, ale to se neopakovalo pokaždé. První problém nastal, když chtěla Dvířka něco jiného, než grilované mleté maso a zkusila špagety s pestem. Donesli jí hustou nudlovou polévku, špagety posypané polévkovým kořením, zalité vývarem a posypané kaškavalem, což je jeden ze dvou zdejších druhů sýra. Hmota naprosto nepoživatelná, ale zřejmě se to tak tady dělá, naštěstí jsme tuto hrůzu aspoň nemuseli platit.

Zdejší restaurace, zřejmě z domělého tlaku ze strany turistů, které nechtějí ztratit, nabízejí všechno od Bacha po Vlacha, od bulharské kuchyně přes přibližně italskou až po českou. Kvůli tomu je obtížné vybrat správnou restauraci, případně na jaké jídlo jít do které. Samozřejmě je tady Praha, které je nejlepší se vyhnout, pokud se nechcete cítit jako doma, a kdo by to v Bulharsku chtěl.

Potom jsou restaurace na ulici Ropotamo, které jsou logicky turistické, ale cenově přijatelné se slušnou nabídkou a pokud budete vybírat z místní kuchyně, nemůžete se splést. Největší tyjátr nastává směrem k jižní pláži od ulice 3-ti mart (3. březen), která je hlavní tepnou města. Na ní najdete většinu obchodů, kaváren, řadu klubů a některé restaurace. Příkladem je echtturistická Starata Melnitsa (Starý mlýn), kde vyhrávala hlučná bulharská hudba, že jsem ani neměl chuť vstoupit.

Jednou jsme zabloudili do jedné z bočních uliček, kde jsme očekávali větší klid. Bohužel, jak se ukázalo, lákavé nízké ceny byly pouze na část nabídky, hlasitá hudba byla nesnesitelná, naštěstí Míně donesený blaf (vepřové pseudorizoto) chutnalo. My se šli nakonec dojíst “čačou”, což jsou naše grundle.

Poslední večer jsme zřejmě objevili tajemnou restauraci Menada, která už nemá velký poutač Menada, jmenuje se Gergana, ale jinak v bulharské kuchyni překvapila. Jídlo jsme objednali podle ostatních restaurací a dostali jsme dvojnásobné porce, že jsme měli problém všechno sníst. Jídelní lístek tradičně tlustý a nepřehledný, navíc řadu jídel večer ani nenebízejí, což nikde neuvádí. Ale dost už o zdejší kuchyni, Dvířka plánuje napsat samostatný post o nectnostech bulharské (turistické) kuchyně.

Tradiční dobré vodítko při výběru restaurace – chodí tam místní, nebude to špatné

Primorsko je také místo přátelské k dětem. Ve městě je několik dětských hříšť, v mnoha restauracích mají dětské koutky, že máte problém dostat dítě pryč. Ale co je hlavní, na náměstí u městského úřadu, přibližně v polovině ulice 3. května je večer spousta atrakcí pro děti, nejen skákací hrad, ale také různé malování, zorbing, vysypávání pískem, autíčka, koníci a další. Během našeho pobytu zde také probíhal Balkan Folk Fest, který se třeba Míně velmi zamlouval. A neměl bych zapomenout na aquapark, který starším dětem vystačí na celé dny, pokud to jsou rodiče ochotní platit. Nám se to při týdením pobytu zdálo zbytečné.

Také letos došlo na výlet a rozhodně nebyl organizovaný. V půjčovně Omega (naproti akvaparku v parku, provozní doba neznámá, přibližně od 9.00 do 20.00, možná i později) jsme vypůjčili jedno auto s klimatizací a dětskou sedačkou (stejně mizerná, jako ta loni v Řecku) a jeli jsme. Zatímco v civilizaci se auta půjčují s plnou nádrží a je snadné zaplatit jenom projetý benzin, v Bulharsku nám auto půjčili s téměř prázdnou nádrží. “Když vrátíte s víc benzinu, nevadí.” Ještě, aby vadilo. Podle plánovače na mapách Googlu jsme spočítal přibližnou spotřebu na 50 leva, což s půjčovným 80 leva dělalo hlavní náklady na výlet (organizované výlety začínají na 30 leva na dospělého a 20 na dítě). Benzinu jsem nakonec bral tak o pět až deset leva víc, protože množství paliva se špatně odhaduje.

Bulhaři jsou mnohem lepší řidiči, než Češi. A to, i když mají horší auta a možná i díky tomu, že na silnicích je maximální rychlost 80 km/h. 80 a 50 (ve městě) jezdí přes den, ráno je vidíte jezdit i 110 a předjíždět policejní auta – policie v té době zřejmě ještě nemá aktivní radary, tak si dovolují. Na druhou stranu Bulhaři neznají funkci bezpečnostních pásů a stále ještě jezdí běžně nepřipoutaní.

Čím pro mě jezdí lépe? Dokážou se rozjíždět na zelenou, nezdržují provoz, zachovávají plynulost dopravy a pouštějí chodce, i když nemusejí.

První zastávka byla v Sozopolu. (Cestou jsme ještě v otevřené krajině “obdivovali” hrad jak podle hraběte Drákuly, o kterém nám nakonec delegáti řekli, že patří místní mafii.) Na místě jsme podle průvodce všem udělali službu a zaparkovali auto před starým městem v přístavu. Ukázalo se to jako prozíravé, protože úzkými křivolakými uličkami starého města se prodírá už tak dost aut, kterým chodci jenom obtížně uhýbají. Místní chloubou jsou domečky s kamenou podezdívkou a dřevěným patrem, stejně jako ve staré části Istanbulu. Tady se však v takových budovách můžete ubytovat a strávit zde krásnou dovolenou. Pokud vám však nevadí, že místní ceny jsou výrazně vyšší než v Primorsku.

Na místě jsme si dopřáli jedinou atrakci, kostel svaté bohorodičky vzniklý v 15. století za Otomanské nadvlády, tudíž musel být postavený pod úrovní ulice. Kdyby nás neupozornila nenápadná cedule, kostel bychom téměř přehlédli, protože je z vnějšku velmi nenápadný. Uvnitř je zdobený východní ikonografií a vyřezávanými ikonostasemi inspirovanými řezbami z Makedonie.

Z ulice vás zaujme netypicky nízko položená střecha a kříž – ano, toto je kostel

A druhou “atrakcí” bylo jídlo, konkrétně restaurace Viatarna Melnitsa, kam prý snad možná chodí i bulharský prezident. Velkou výhodou této i dalších restaurací na ulici Morski Skali je výhled na ostrov Sv. Ivana, kde žije rozsáhlá populace mořských ptáků. Polévky a předkrmy nás nijak zvlášť neoslnily (rybí ani fazolová a šopský salát), největší překvapení přišlo v podobě “fish kebab”, což jsme si bohužel nenapsali bulharsky. Šlo o kousky ryby se zeleninou smažené na speciální pánvičce, kterou vám budou nabízet k prodeji na každém rohu v prodejně se suvenýry. U Větrného mlýnu počítejte s mírně vyššími cenami, ale to je v Sozopolu víceméně standard. Na druhou stranu se nedá říct, že by jídlo prezidentů bylo výrazně dražší.

Naše další zastávka byl Nesebr, ale cestou jsme viděli pseudoorientální kýč Pomorie, což je čistě turistické středisko osazené těmi nejhnusnějšími hotely a podle průvodce také vysokými cenami. Zatímco v Primorsku žijí lidé po celý rok, Pomorie nebo i Sluneční pobřeží se v zimě mění na města duchů, obyčejné pozlátko pro turisty.

Nesebr je město (rozbořených) kostelů, mělo by jich zde být kolem osmdesáti, což vzhledem nepatrné velikosti ostrova je celkem zázrak. Na druhou stranu, většina je ve stavu trosek, případně už slouží jinému účelu. Na místě je třeba si dát pozor na cetkaře, protože zvyk z arabských zemí už dorazil i sem a hned po příchodu se k vám vrhne žena nabízející korálky. Naštěstí tady stačí jednou slušně odmítnout, aby šla obtěžovat někoho jiného. Zdejší kostely jsou z kombinace cihel a kamenů zdobené glazovanou keramikou. Výsledkem jsou pro nás velmi netypické vzory.

Ovšem také sem dorazilo heslo “dovolená v cizině, ale s jídlem jako od maminky” a ve starém Nesebru jsou hned dvě české hospody nabízející Staropramen, kofolu, zázraky české kuchyně a kýč v podobě sochy Švejka. Naštěstí i zde se dá těmto místům vyhnout.

Nejslabším momentem byla cesta zpět. Vstávali jsme v pět, což ještě nebyl takový problém, aby nás stihli včas odvézt na letiště. Horší bylo, že předchozího dne bylo letiště zavřené kvůli sebevražednému atentátníkovi a řada letů se tak zřejmě přesunula na den našeho odletu. Na letišti panoval naprostý chaos, protože v Burgasu nemají oddělovací pásy pro vytváření front, lidé se tlačili v ohromných hroznech a chvílemi hrozilo ušlapání menších a slabších. Určitě k tomu nepřispívali ani někteří agresivní ruští turisté, kterých odlétala hned dvě letadla. Zbytečně přísná bezpečnostní opatření, kdy prohledávali každého a každé příruční zavazadlo, i když atentátník přes kontrolu nic nepronesl, byla jen takový bonus na závěr. (Pravda, já jsem nechtěně pronesl přes pražskou kontrolu větší kapesní nůž a zjistil to až v Primorsku na pláži.)

Bulhaři jsou obecně velmi milí lidé, ve službách neskutečně ochotní, maximálně se vám snaží vyhovět. A to jak ve špičkové restauraci, tak v putyce, tak v exchturistickém podniku, ve kterém by vám u nás plivli do jídla a česky vám nadávali. V Bulharsku se k vám všude chovají jako k hostu nebo zákazníkovi. Zřejmě chápou, že můžete přijet příště a přivézt sebou další. Tak mersi a doviždaně.

Dodatek: Go Parking naprosto v pohodě, příště využívám znovu. Je to rychlejší a pohodlnější, než se trmácet MHD přes město nebo brát taxi a cenově přijatelné.

Bulharsko 2012 – I

Červenec 15th, 2012

Dovolenou jsme vybírali na poslední chvíli podle ceny. Tedy vybírala Dvířka a já schvaloval po mailu. Ze tří letovisek v Bulharsku nakonec jedno vypadlo samo, protože už bylo obsazené a jedno jsme vyloučili podle vzdálenosti hotelu od moře. Na rozdíl třeba od Nesebaru má Primorsko jedinou drobnou vadu, že se tam musí jet asi hodinu autobusem, což pro děti není největší pohoda, ale zvládnout se to dá. Mína občas propadala malomyslnosti a chtěla domů, ale nakonec si zvykla.

Já jsem té noci nespal vůbec, protože až do půlnoci jsme balili a o půl třetí jsem musel řídit na letiště (místo taxíku a veřejné dopravy zpět s plnými kufry jsem zkusil Go Parking, který vypadá velmi dobře). Jít spát na dvě hodiny je horší, než nespat vůbec. Takže jsem vlastně nespal – na letišti to nešlo, v letadle jsem půl hodiny klimbal, v autobuse z letiště jsem držel Mínu, protože poslali mikrobus s málo místy a na místě jsme vyrazili hned k bazénu a potom na pláž.

Mína moře miluje. První den řádila ve vlnách. Nechala se zalévat příbojem, vláčet se sebou. Já jsem se ji pouze snažil držet, aby tam nezahučela. Vůbec ji nevadilo, že ji voda šplouchá do očí, občas jí nateče do pusy, byla ve svém živlu a vůbec nechtěla na pokoj. Nakonec jsme ji odtrhli s tím, že musíme na večeři. Tu jsme naplánovali podle Scuku, ale nenašli jsme ji, i když se nám ten den zdálo, že ano. Místo nenápadného domáckého podniku jsme dorazili do “Mořského koníka” (Ялп), také na ulici Ropotamo (Ропотамо), která také měla vína z vinařství Menada a také nabízela gril, i když také spoustu dalších jídel. Večer jsme se už nezmohli na nic, pouze jsme odpadli do postele.

Druhý den jsme si řekli, že vyzkoušíme také jižní pláž, což se ukázalo jako ne právě vhodné. Zatímco severní pláž je kamenitější a čistší, jižní je písčitější a špinavější. U jižní pláže je v moři mnohem víc řas, což Dvířka velmi špatně nesla. Navíc jeden stánek s hlasitou hudbou střídal druhý a nešlo vybrat žádné místo, kde bychom se mohli rozumně usadit. Nakonec to Dvířka nevydržela a vydali jsme se zpět na severní pláž. Nešli jsme městem, ale po promenádě podél pobřeží, která je dlouhá a nudná. Mínu jsem pro jistotu nesl, když jsme ji od jedné vody tak rychle utrhli, i tak nám cesta nějakou chvíli trvala.

Dopoledne Mína zvolila konzervativnější taktiku s pískem. Stavěli jsme hrady, obličej medvěda a další atrakce z písku a Míně to vydrželo velmi dlouho. Nakonec jsem donesl k obědu plněné pečivo. Mína zřejmě nabrala energii, protože se vydala řádit do vody. Skákala do vln a potápěla se, dokonce nechtěla, abych ji držel. Nakonec jsme ji museli násilím odtrhnout protože už začala být vysílená, ona sama by se ještě nadále potápěla.

Na večeři jsme šli opět do Koníka, když nám přišla SMS od Lucie, která naznačovala, že jsme v úplně jiném podniku. Naštěstí i teď bylo jídlo dobré, tak nám to nevadilo. A po večeři jsme Míně slíbili jeden skákací hrad (abychom ji dostali z pláže) a hned vedle se konal Balkan Folk Fest, který se jí taky moc líbil. Mína byla večer natolik unavená, že ji stačili dvě pohádky a spala.

Většina rodin tráví dopoledne poleháváním u hotelových bazénů, ve kterých děti řádí a rodiče se jim střídavě věnují. Je přitom sice čas napsat příspěvek, ale jinak je to děsná nuda. Zítra ráno radši půjdeme opět na pláž, akorát přes poledne musíme Mínu dostat pryč, aby trochu zrelaxovala.

Bulhaři mají podobný vztah ke kouření jako Češi, tedy vyhulují jak fabriky. Nevadí, že jsou v okolí děti, lidé vedle u stolu jedí. Když se k tomu přidají našinci, není to nic příjemného.

Půjdu se věnovat dítěti a koupit boty do vody, abych mohl se mohl pořádně postavit na kameny a držet Mínu, když jí smýká příboj.