Jařab + Jařab = ?
April 14th, 2009Přestože je titulek o Jařabovi, začnu raději Splašenými nůžkami v Kalichu. Na taková představení by měli chodit povinně zájemci o studium herectví, aby viděli, jak také můžou dopadnout a že se jim může stát i něco horšího, než hrát průměrné kusy v oblastních divadlech.
Splašené nůžky jsou postavené na principu divadloautomatu, jakési divadelní realitní show. Herci na jevišti odehrají detektivní zápletku a diváci jsou v roli poroty a rozhodují, jak bude hra pokračovat. Zatímco americký originál Shear Madness na domovské scéně nepřetržitě funguje již od roku 1980, pražské představení vypadalo, že si zaslouží spíše derniéru než premiéru. Po odehrání zápletky jsem ani tak netoužil vyřešit případ, ale nechat odsoutit nejhoršího herce na jevišti, což byl shodou okolností Ladislav Potměšil snažící se imbecilně parodovat gaye. Je ovšem pravda, že Potměšil v roli teplého kadeřníka byl jenom o něco horší, než zbytek ansámblu. Ale abych nebyl nespravedlivý, Dalibor Gondík začal být snesitelnější jako detektiv-moderátor, než když se snažil hrát. To však ukazuje spíše na to, že moderování je už pro něj rutina a herectví rozumí jako elév žurnalistice.
Ve výsledku šlo u Splašených nůžek spíše o psychologii diváka, kterou chtěla popisovat Dvířka, než jí došla pára :)
V Dejvickém divadle diváci neomylně poznají slabší kusy a vy můžete taky. Stačí se podívat do jejich repertoáru, která představení jsou vyprodaná a na které ještě nějaké lístky zbývají. Takové je i nejnovější představení Hlasy v režii hostujícího Davida Jařaba. Poctivě musím přiznat, že na premiéru jsem šel od tchánů již v lehce rozhozeném stavu, ale ani to mi nepomohlo příběh schizofrenika pochopit. Ve výsledku jde o průměrné představení, které by v jiných divadlech zazářilo, ale tady působí cizorodě.
David Jařab si to bohužel nevylepšil ani na domovské scéně Divadla Komedie představením Zajatci. Přitom jde téma velice aktuální. Co se stane, pokud občané, nespokojení s fungováním policie a soudů, vezmou posuzování práce politiků do svých rukou.
Základním problémem je, že příběh nemá žádný zásadní konflikt. Obsažený únos a odsouzení politika za korupci a jánabráchysmus sice tak na papíře může působit, ale ve skutečnosti je to spíše základní předpoklad. Bohužel Jařab neodkázal vyřešit vztahy hlavních postav, které na jedné straně upadají do prapodivných monologů a na druhé straně jednají značně zkratkovitě. Na hercích je pak vidět, že vlastně pořádně neví, jak mají s rolí naložit. Hra končí, jak začala, a to doslova.
Jak má vypadat dokonalé divadlo jsme nakonec viděli v Dlouhé, kde si často vybírají představení velice nesnadno inscenovatelné. Namátkou Senecova Faidra, která se téměř nehraje, nebo čínská hra ze 17. století Vějíř s broskvovými květy. Nutno podotknout, že tyto pokusy, ač neuvěřitelně náročné, protože jde o texty často pro dnešního diváka téměř nepochopitelné, dopadají na výbornou.
Lékař své cti je novinkou, která do této linie patří. Hana Burešová tentokrát sáhla po španělském barokním dramatu, které současného diváka zaujme hlavně podivným smyslem pro čest. Calderón napsal příběh manžela, jahož podezření dovede k rozpoutání krvavého dramatu. Místo, aby ho za to panovník potrestal, se rozhodne splnit slib daný ženě.
Nejúžasnější jsou herecké výkony. Přes nesmírně obtížný veršovaný text jej herci recitují s naprostou precizností bez chyb, což v porovnání například se Splašenými nůžkami, kde “herci” ani jednoduché texty nejsou schopni odvyprávět bez zajíkání, přeříkání a chyb, působí jako balzám na duši.
Na Lékaře své cti můžete jít jako na fascinační představení. Herci vás vtáhnou do děje a vy můžete na dvě hodiny zapomenout na okolní svět. Pouze rozuzlení vás asi zklame, ale vy potom můžete aspoň přemýšlet.
