Jak dostat JDownloader do Synology (aktualizováno)

Prosinec 21st, 2015

JDownloader je užitečný program pro stahování souborů. Pokud vlastníte NAS od Synology, můžete poměrně snadno spustit JDownloader tam a přistupovat k němu přes webové rozhraní. Po třech dnech laborování a ověřování návodů jsem dal dohromady postup, který konečně funguje. Zkombinoval jsem přitom různé postupy (například odsud a odsud). Celé je to pro zkušenější uživatele, kteří si aspoň část informací můžou vygooglovat.

Aktualizace: V diskusi mi Ryki poslal tip, že Němci už JDownloader udělali jako instalační balíček, takže nyní ho stačí nainstalovat. Buď se to dá udělat ručně, jak nabízí Ryki, nebo můžete připojit repozitář a instalovat přímo z něj.

Jediné upozornění od kolegy, sám jsem po tom nepátral, JDownloader pravděpodobně zabraňuje Synology usínat. Je na vás, jak moc vám to bude vadit.

Nový, elegantní postup

  1. Spusťe Centrum balíčků a jděte do Nastavení, tam klikněte na Zdroje balíčků. Tam klepněte na Přidat.
  2. Můžete přidat buď PCLoadLetter.co.uk s adresou http://packages.pcloadletter.co.uk/ nebo Netzbär s adresou https://spk.netzbaer.de/ (odkud je Rykiho tip). Poté můžete nastavení zavřít.
    Screenshot 2016-02-28 12.33.18
  3. Před instalací JDownloaderu potřebujete do Synologie dostat Javu 1.7 – možná ji tam už máte, případně se dá použít instalace z nových repozitářů.
  4. Nové doplňky jsou na levé záložce Komunita. Nyní stačí vybrat JDownloader 2 a instalovat.
    Screenshot 2016-02-28 12.37.04
  5. Na konci instalace vás JDownloader vyzve k zadání přístupových údajů na my.jdownloader.org a výchozí složky pro stahování.
  6. To je vše – nyní stačí se přes webové rozhraní připojit a JDownloader používat.

Původní, složitější postup

  1. Na Diskstation nainstalujte Javu. V Centru balíčků na Synology nainstalujte Java Manager, ten vám umožní stáhnout a nainstalovat Javu.
  2. Nainstalujte JDownloader na svůj počítač ze stránek vývojáře jdownloader.org. Já použil verzi pro Mac OS, ale může být libovolná. Program spusťte a nakonfigurujte účet My JDownloader – nemusíte ho potom konfigurovat na serveru. Některé postupy navrhují zkopírovat celou instalaci na NAS, ale tím hrozí, že si do instalce zavlečete zbytečný kód (například x86 na ARM procesory). Nakonec budete potřebovat pouze soubor org.jdownloader.api.myjdownloader.MyJDownloaderSettings.json ze složky cfg.
  3. Stáhněte si univerzální instalaci JDownloader.jar (http://installer.jdownloader.org/JDownloader.jar) a zkopírujte ji do slžoky  „/volume1/@appstore/jd2/“ – například takto: cp /volume/homes/JDownloader.jar /volume1/@appstore/jd2/
  4. Nyní je třeba JDownloader nainstalovat – přesuňte se do složky s JD (cd /volume1/@appstore/jd2/“ a nainstalujete JDownloader (java -jar JDownloader.jar). Na konci by se vás měl zeptat na váš login na my.jdownloader.org. Pokud ne, měl by se vás program zeptat při prvním spuštění – což můžete obejít nakopírováním konfiguračního soubory z jiného počítače.
  5. Aplikace je nastavená, můžete ji spustit: /volume1/@appstore/JavaManager/Java/bin/java -Djava.awt.headless=true -jar /volume1/@appstore/JDownloader2/JDownloader.jar
  6. Upravte soubor „/etc/passwd“ pomoci vi (příkaz vi /etc/passwd) -> příkazy si radši najděte v Googlu. Měli byste najít řádek, kde bude nastaven vlastník složky jd2.
  7. U uživatele JDownloader změňte „/sbin/nologin“ na „/bin/sh“ – může se stát, že bude již nastavené.
  8. Původní návod radí, že máte nastavit  uživatele JDownloader jako vlastníka „/volume1/@appstore/jdownloader/“ (chown -R JDownloader: /volume1/@appstore/jdownloader), ale u mě to nebylo nutné.
  9. Jediný problém, že se vám ukončí po ukončení relace, musíte nastavit, aby běžela na pozadí – respektive spustit se po startu DiskStation. Vytvořte jednoduchý skript, pojmenoval jsem ho S99jdownloader.sh, nakopírujte na DiskStation:
#!/bin/sh
#
# Startup script for jdownloader2
#
# Stop myself if running
PIDFILE=/var/run/S99jdownloader.pid
#
start() {
sleep 1
nohup /volume1/@appstore/JavaManager/Java/bin/java -Djava.awt.headless=true -jar /volume1/@appstore/jd2/JDownloader.jar &
# write pidfile
echo $! > $PIDFILE
}
#
stop() {
[ -f ${PIDFILE} ] && kill `cat ${PIDFILE}`
# remove pidfile
rm -f $PIDFILE
}
#
case "$1" in
start)
start
;;
stop)
stop
;;
restart)
stop
sleep 1
start
;;
*)
echo "Usage: $0 (start|stop|restart)"
exit 1
;;
esac
# End
  1. Zkopírujte „S99jdownloader.sh“ do složky „/usr/local/etc/rc.d/“. (Pojmenování musí být S99*.sh, protože Synology/Linux má určitá pravidla – při startu spouští Skripty K00-K99 a S00-S99, při ukončení volá S00-S99 – náš skript se bude tedy volat jako poslední ze všech při spuštění i při ukončení – při ukončení se zajistí korektní ukončení programu.)
  2. Restartujte NAS – JDownloader by se měl automaticky spustit.

Následně se stačí přihlásit na http://my.jdownloader.org/ nebo nainstalovat rozšíření do prohlížeče, které vás tam dostane rychleji. Pravděpodobně musíte ještě nastavit výchozí složku pro stahování, ale jinak vše funguje jak má.

Aktualizace: Pokud jste původně JDownloader instalovali ručně, mělo by pro začátek stačit vymazat skripty v /usr/local/etc/rc.d/ a následně vymazat váš původní program. Po restartu by vše mělo být v pořádku.

Mé HTPC

Prosinec 21st, 2015

V roce 2009 jsem si pořídil první HTPC. Vypadalo takto. Bylo „nehlučné“ a „praktické“. Což prakticky znamenalo, že větrák nebyl v hlasitých scénách filmů slyšet, displej svítil modře a bylo třeba jej přelepit, aby nerušil. Na počítači také byly Windows XP, které po pár měsících začaly mít problém s usínáním a už se ho nikdy nezbavily. A už vůbec nemluvím o spotřebě, která tehdy byla tuším 53 W – inu bylo domácí multimediální centrum (oproti počítačům, které měly i 100 W to přece jen byl rozdíl). Už tehdy mi to nepřišlo ideální, ale bylo to levné, část komponent byla použitá již dříve.

O dva roky později jsem to nemohl vydržet a pořídil jsem Mac Mini – tehdy v nové revoluční úpravě se zdrojem umístěným přímo v krabičce. A stal se zázrak – počítač se choval jak měl, vzorově usínal, spotřeba klesla na třetinu a větrák nebylo slyšel prakticky nikdy. Po experimentování s programy na přehrávání videa (Plex a XBMC) jsem nakonec zakotvil u druhého, který se nedávno přejmenoval na Kodi. (K počítači jsem si časem koupil také externí disk, který měl být vizuálně stejný jako Mac, ale co čert nechtěl, vzhled byl k původnímu Macu, který byl užší, ale jinak slouží dodnes.)

macmini2011

Letos jsem se  rozhodl pro další upgrade – Raspberry Pi2, což je kompletní počítač na formátu kreditní karty. Krabičku jsem vybral úplně obyčejnou, i když na trhu je jich spousta. Stejně bude jenom schová za televizí a není třeba ji mít nijak exkluzivní. Spotřeba je momentálně 1 W, pokud bych připojil náročnější periferie, tak by mohla vzrůst na 2 W, což je stále nula nula nic. Ani Kodi jsem se nemusel vzdát, komunita buduje speciální distribuci Debianu s integrovaným Kodi pod názvem OSMC. A není to žádná geekovina, stačí ve Windows nebo Mac OS spustit instalátor, který celý systém nahraje na paměťovou kartu, kterou zastrčíte do Raspberry. (Kromě OSMC existují ještě další porty Kodi, například OpenELEC.)

raspberrypi2

Ale hlavním klíčem ke všemu je NAS, v mém případě Synology DS215j, na který jsem upgradoval z historického DS207+, který už trochu nestíhal. Hlavní výhoda takové krabičky? Je zavřená ve sklepě a dělá přesně to, co má.

Webexpo 2014

Září 12th, 2014

Co bych rád viděl na letošním webexpu

Sobota
12.00 !! Lucerna – Responsive Web Typography
13.00 !! Lucerna – Příběhy z prvních 9 měsíců v novém produktovém týmu Telegraph
14.00 ?? Divadlo bez zábradlí – Adam Hrubý mindfuck roku
15.00 !! Lucerna – Skvělé je nepřítel dobrého: o designování a oddesignování perfektního podtržení odkazu
15.00 ? Divadlo bez zábradlí – SVG
15.20 ! Divadlo bez zábradlí – Kopta
16.00 !! Lucerna – Agile User Research at Spotify

Neděle
10.00 ! Světozor – How Digital Media Change Human Behaviour
11.00 !! CEVRO Institut – User Testing pro SME
13.00 ! Lucerna – Success Can Kill You (Twitter)
16.00 ! Lucerna – Jak zjistit, co potřebují zákazníci, než začnete budovat produkt

يوميات

Leden 29th, 2014

انا لا احبت قرارات في السنة الجديدة. ولكن عندما المعلم محمد طلب مننا الى قرارات، انا قلت عن اريد ان ادرس اللغة الاربية كثيرا و ترتيب شقة جديدة.

لذك انا قررت ان اكتب اليوميات و أتعلم كلمة جديدة كل يوم.

ما هو اخبار؟  بنتي مينا بدون سنين لصديقتها تصطدم بها. ولكن هي بخير الان. و زوجتي و ابني بخير ايضا.

امل في المرة القادمة سآكتب شيء اكثر.

اسمح لي سيئة عربي من فضلك.

Brusel podruhé No. 1

Duben 18th, 2013

Poprvé jsem byl v Bruselu s Bratrem, když jsme stěhovali Lysil a kočky. Nyní jsme přijeli na regulérní návštěvu a bohužel poslední, protože Vikul se rozhodl pokračovat v diplomatické misi dále. Je to škoda, protože Brusel je pěkné město, navzdory všem skeptikům považujícím ho za symbol apokalypsy, a všem předpokladům nudy, když jde o město úředníků. Sami Belgici ho samozřejmě vnímají jinak, stejně jako my špinavou Prahu, ale faktem je, že jde o příjemné místo k životu i na návštěvu.

Na rozdíl od dřívějška jsme museli trochu slevit ze svých požadavků a ze svého tempa. Přece jenom je rozdíl, když cestujeme zcela sami (Istanbul, Polsko, Sýrie, Paříž), když je žena těhotná (New York, Berlín) nebo když máme s sebou tříletou cácorku a pětiměsíčního kojence. Poslední varianta znamená hned několik omezení. Kromě zastávek na kojení (když jsme náhodou cestovali s kojencem) se přidávají také zastávky na hřiště a celkové tempo je více než volné. Přesto se dá stihnout spousta zajímavostí, jenom je třeba starší dítě pravidelně motivovat (dostaneš makronku/zmrzlinu, bude tam hřiště) a mladší dítě pravidelně kojit/nosit/nechat někde hemžit.

První den po příjezdu, v neděli, jsme se rozhodli podniknout něco společně. Navíc po dlouhé době mělo být krásné počasí, což svádělo k návštěvě belgického venkova. Můj návrh zněl – vyjedeme k „popelčinu hradu“ a na cestě zpět navštívíme další místa, Vikul navrhnul cestu přesně opačnou. Nechal jsem se přehlasovat a vyrazili jsme. Jako první štaci jsme vybrali opatství Floreffe, které jak jsme na místě zjistili v jedné části slouží jako (základní a střední) škola, což na stavu budov není zrovna patrné, protože jsou v lehkém stupni rozkladu. Druhá část je určena návštěvníkům a nachází se zde nejstarší průmyslová budova v Belgii – bývalý mlýn a pivovar ze 13. století, který ostatně slouží jako pivovar dodnes, i když v omezené míře. Naše prohlídky se omezily pouze na venkovní části, s dětmi to ani jinak moc nejde, pokud jsme je nechtěli zcela zničit. Nabídka jídla ve zdejší restauraci nás příliš neoslovila, proto jsme se po krátké procházce rozhodli pokračovat dál. Zatímco do Floreffe jsem dorazil na přednastavenou navigaci, dál už musel navigovat Vikul, protože ve firmě nám před mým odjezdem přestalo fungovat nastavování datového roamingu, mohl jsem se maximálně dívat na offline mapy, ve kterých ovšem nefunguje navigace. (A koupený Sygic je zase vázaný na konkrétní telefon, takže ho zřejmě budu muset prodat s Nexusem.)

Ovšem Vikulův Garmin Nüvi se neukázal jako vhodný navigační nástroj. Místo o něco delší trasy po lepších cestách nám představil krásy belgického venkova včetně cest, které vypadaly že vedou pouze do polí. Naštěstí jsme nejeli daleko, protože další zastávkou byl relativně nedaleký klášter Maredsous. Zatímco Floreffe není příliš známé ani jako klášter ani jako pivovar, pivo Maredsous se občas objeví i v Česku. Také klášter působí mnohem zachovalejším dojmem, možná až příliš. Části pro veřejnost a pro mnichy jsou striktně oddělené. Zatímco část pro veřejnost je takové pozlátko s velkým dětským hřištěm (to byl ostatně hlavní důvod tam jet), restaurací a parkem pro dlouhé procházky; pivovar, sýrárna a obecně klášter jsou naprosto uzavřené (až na placené procházky s průvodcem). To jsme si samozřejmě nedopřáli, pouze jsme se porozhlédli po okolí, snědli lehký brunch a pokračovali dál.

Při odjezdu se ukázalo se, že Vikul nechtěl do Maredsous, ale spíše do vedlejšího kláštera Maredred, kde jeptišky vyrábějí marmelády. Jenže v samotném Maredred to zrovna dobře nevypadalo, pouze jsme otestovali ještě horší cesty. A po o něco méně špatných cestách jsme pokračovali do Dinantu. První dojem po vystoupení z auta nebyl nic moc, ospalé malé městečko, ve kterém jsme marně hledali cestu do pevnosti. Teprve procházkou kolem řeky nám došlo, že jsme nepřijeli do středu města, ale na jeho kraj. Já s Vikulem jsme proto naložili děti a dojeli do centra autem, Dv s Lys pokračovaly dál pěšky.

Na místě se ukázalo, jakou chybu jsme udělali, že jsme si Dinant nechali jako poslední. Dinant je totiž místo, kde se vaří Leffe, je zde muzeum piva, ale také muzeum vynálezce saxofonu Adolpha Saxe. A bohužel jsme dorazili zrovna ve chvíli, kdy se všechno pomalu zavíralo, do pevnosti nás nepustili ani lanovkou ani pěšky a kavárny a restaurace na nábřeží nebyly zrovna pohotové. Zkrátka velká chyba.

Zpátky jsme jeli (aspoň my s Dv) s kříčícím kojencem, kterému zrovna došla trpělivost s celodenním výletem. Ale pěkné to bylo, i když na „popelčin hrad“ nakonec nedošlo.

Dítě v pravý čas

Únor 13th, 2013

Četl vážně míněná pojednání o nezbytnosti přivázat údy novorozence k ploché desce, aby se mu zabránilo v pohybu a nedošlo tak k sebepoškození; četl o nebezpečnosti kojení nebo jinde o jeho tělesné nezbytnosti a mravní nadřazenosti; o tom, jak citové rozrušení nebo podráždění malé dítě kazí; o důležitosti projímadel a klystýrů, přísných tělesných trestů, studených koupelí a potom, dříve v tomto století, o neustálém přístupu čerstvého vzduchu, ať by to bylo sebemíň pohodlné; o potřebě vědecky stanovených intervalů při kojení a naopak o nakrmení dítěte kdykoli, když je hladové; o nebezpečí, které pramení ze zvedání dítěte pokaždé, jakmile zapláče – neboť dítě se pak cítí nebezpečně mocné – i o nebezpečí, jestliže je nezvednete, když pláče: neboť dítě je pak nebezpečně nemohoucí; o důležitosti pravidelné stolice, o tom, aby se dítě už od tří měsíců učilo na nočník, o neustálé mateřské péči ve dne v noci, po celý rok, a jinde zase o potřebě kojných, guvernantek, celodenních státních jeslí; četl o vážných následcích při dýchání ústy, šťourání se v nose, cucání palce a zanedbávání mateřské péče v případě, že neporodíte své dítě pod odborným dohledem v záři světel porodního sálu, o nedostatku odvahy porodit je doma do vany, o zanedbání jeho obřízky nebo odstranění mandlí; a později pak o opovržlivém znehodnocení všech těch přechodných mód; o tom, jak by dětem mělo být povoleno, aby dělaly všechno, co se jim zamane, aby se mohla rozvíjet jejich božská přirozenost, a jak nikdy není příliš brzy zlomit vůli dítěte; o demenci a slepotě způsobené masturbací a o rozkoši a spokojenosti, kterou masturbace poskytuje dospívajícímu dítěti; o tom, jak o sexu lze učit s odkazem na pulce, čápy, květinové víly a žaludy nebo se o něm vůbec nezmiňovat, případně pouze s horlivě puntičkářskou, detailní upřímností; o traumatu, které dítěti způsobí pohled na nahé rodiče, a o chronickém narušení živeném podivným podezřením, pokud by je někdy zahlédlo oblečené; o tom, jak svému devítiměsíčnímu dítěti poskytnout náskok výukou matematiky.

He had read solemn pronouncements on the necessity of binding the newborn baby’s limbs to a board to prevent movement and self-inflicted damage; of the dangers of breastfeeding or, elsewhere, its physical necessity and moral superiority; how affection or stimulation corrupts a young child; the importance of purges and enemas, severe physical punishment, cold baths and, earlier in this century, of constant fresh air, however inconvenient; the desirability of scientifically controlled intervals between feeds, and, conversely, of feeding the baby whenever it is hungry; the perils of picking a baby up whenever it cries – that makes it feel dangerously powerful – and of not picking it up when it cries – dangerously impotent; the importance of regular bowel movements, of potty training a child by three months, of constant mothering all day and night, all year, and, elsewhere, the necessity of wet-nurses, nursery maids, twenty-four-hour state nurseries; the grave consequences of mouth-breathing, nose-picking, thumb-sucking and maternal deprivation, of not having your child expertly delivered under bright lights, of lacking the courage to have it at home in the bath, of failing to have it circumcised or its tonsils removed; and, later, the contemptuous destruction of all these fashions; how children should be allowed to do whatever they want so that their divine natures can blossom, and how it is never too soon to break a child’s will; the dementia and blindness caused by masturbation, and the pleasure and comfort it affords the growing child; how sex can be taught by reference to tadpoles, storks, flower fairies and acorns, or not mentioned at all, or only with lurid, painstaking frankness; the trauma imparted to the child who sees its parents naked, the chronic disturbance nourished by strange suspicions if it only ever sees them clothed; how to give your nine-month-old baby a head-start by teaching it maths.

Ian McEwan: Dítě v pravý čas, strana 84

Co jste vy, byli jsme i my

Leden 21st, 2013

Děda František přišel do mého rodného města v říjnu ’45. Poprvé ještě na návštěvu za svým otcem, který tam dostal kominickou živnost. Vlaky jezdily jenom částečně, tunel u Bruntálu byl od války zasypaný a cestující museli pěšky přes kopec. Na druhé straně na ně čekal vlak od Krnova. „Co my, my jsme byli mladí, tak jsme to vyběhli jako nic, ale staří lidé se tam táhli s kuframa.“ Do Vrbna chtěli od Bruntálu dojít pěšky, ale naštěstí cestou potkali české vojáky, kteří je svezli. „Netušili jsme, že už jezdí ‚autobus‘ tvořený krytým nákladním autem, na jehož korbě lidé jezdili. Tak jsme stopli ruské vojáky, kterým jsme slíbili alkohol. Ten jsme samozřejmě neměli a ještě jim ho dávat, to by nás někde vyklopili. Ale slibovali jsme jim to a oni nás dovezli do Oloumouce. Tam jsme jim dali protektorátní peníze. Bůhví, jestli si za ně něco mohli koupit, ale byli jsme v Olomouci.“
Na fotkách mě překvapilo, jak byli oba dědečci sekáči. Parádní vlasy vyfoukané nahoru, optimistické tváře. Koukám do historie a říkám si, že v každé době se žilo dobře i špatně. Lidé si vždycky najdou něco pozitivního k životu.

Můj báječný rok 2012

Prosinec 31st, 2012

Inspirováno blogem Terezy B.

Zcela nedávno mě šokovalo prohlášení, že za komunistů snad bylo líp z úst člověka, od kterého bych to rozhodně nečekala. O pár dnů později čtu v novinách rozhovor s Jiřím Stránským, který říká, že za blbou náladu si můžeme především sami. Že hodně fňukáme a stěžujeme si, ale málokdo udělá něco, aby si stěžovat nemusel. Ale ono někdy stačí docela málo, maličko, nejen změnit úhel pohledu, ale také zaměřit se na určitý mikrosvět (třeba na kváskovou mapu – namísto stesků, že se pekaři šidí řemeslo, šířit kvásek a vědomosti, aby si každý mohl dobrý chleba udělat doma.) Podívala jsem se na svůj vlastní mikrosvět roku 2012. A ten pohled se mi moc líbí.

Minulý rok se ohromně rozrostla naše rodina. V lednu se moje sestra vdala – bylo parádní přebít zpravidla otravný leden s povánoční kocovinou pomyšlením na to,  jaké šaty si obleču na svatbu. Svatba byla skromná, komorní a trochu legrační, ale moc fajn. A v únoru se narodila moje malá neteř Matilka. První letošní dítě roku 2012 nepřišlo na svět úplně bez komplikací, sestru dokonce v těhotenství postrašili rizikem rozštěpu páteře, ale nic z toho nenaplnilo. Za pár týdnů bude Matildě rok a je k zulíbání. Rozkošná holčička velikosti panenky, která díky líbeznosti, šikovnosti a miniaturním rozměrům budí nadšení všude, kde se objeví. V září se narodil synoveček Mikuláš, výstavní miminko jak do katalogu a má se i nadále čile k světu. A konečně v říjnu přišel na svět náš milovaný synáček Benny. Počít, donosit a porodit zdravé dítě je dar, který bereme za samozřejmý, ale je dobré si uvědomit, že to tak úplně standardní není.  Že je to pořád velké štěstí.

V červnu se sestra odstěhovala s rodinou do Bruselu. Vzájemně si moc chybíme (stýská se i Míně a Bertišovi), ale zase možnost odjet kdykoli do města waflí, mušlí, piva a vynikající čokolády, je přece báječná, ne? Sestra je navíc v Bruselu spokojená a Bertiš se usadil ve francouzské školce a už umí francouzsky počítat. Celá širší rodina je navíc v mezích možností zdráva. Co chtít víc?

Máme se dobře i po pracovní stránce. Pavel má konečně práci, která ho baví a u které taky stíhá rodinu, aniž by pořád padal vyčerpáním. A já se vždycky nadmu pýchou, když zaslechnu, že ho někde chválí. Já jsem se v době těhotenství vrátila na pár měsíců do práce. Nejlepší věc, co jsem mohla udělat! Výborně jsem si před dalším miminkem odpočala od plenčiček, kašiček, věčně plné pračky a pocitu, že nemá cenu vytahovat střevíčky a kabelku. Občas to byla honička a stres. Ale bylo báječné zase služebně chodit do divadla! Mína úspěšně zvládla jak nástup do soukromé školky, pak přestup do státní, kam nás – zaplaťpánbu – přijali. Podařilo se mi vedle toho věnovat se i nadále knižnímu projektu Knihožrout. Ne že by tam nebyli rezervy, ale ustáli jsme i pád, kdy stránky měsíc neběžely a vyrovnali se ze ztrátou dat. Je strašně prima mít práci, která obnáší čtení knížek, takže když ulehnete do postele s detektivkou, nemáte pocit, že se trestuhodně flákáte. O přísunu recenzních titulů nemluvě.

Pořídili jsme letos první skutečný zmrzlinový stroj, který zvládne zmrzlinu hladkou a ve větším objemu. Založila jsem svůj zmrzlinový blog, vymysleli jsme naší budoucí firmě pěkný název Tři kopečky a kamarád Filip jí udělal báječné logo. Poprvé jsem svou zmrzlinu nabídla v rámci Apetit pikniku a…tolik pochval jsem snad v životě neslyšela. Posílilo mě to v přesvědčení, že má smysl, abych se zmrzlině skutečně začala věnovat. Tři kopečky se objevily i v několika novinových článcích, do své talk show mě pozval kamarád Honza Dědek a díky zmrzlině jsem se seznámila s dalšími skvělými lidmi, kteří sdílejí vášeň pro dobré věci. Vyzkoušela jsem, si výrobu zmrzliny na zakázku a nejvíc pyšná jsem na to, že jsem – polehoučku –  s to dát dohromady i vlastní receptury. Jeden z nich, okurková s ginem a mátou – je už skoro slavná :) Vyráběla jsem zmrzlinu pro jednu restauraci a s dalším moc prima podnikem začínám regulérní spolupráci. Dělat zmrzlinu – zejména při vyšších objemech a pořád tak trochu na koleně –  je někdy vysilující, ale je to hluboce uspokojivá práce, v níž se těším na všechny další cíle (třeba profesionální zmrzlinový kurz v Itálii..)

Nejvíc pyšná jsem ale pochopitelně na své děti. Mína je neuvěřitelně šikovná, bystrá a roztomilá a Benny je zatím téměř bezúdržbové miminko.  Mám dojem, že péči o něj zvládám i přesto, že toho mám na práci dvakrát tolik, než když byla v jeho věku Mína, mnohem lehčeji.
Je jasné, že nás čeká náročných dvanáct měsíců. Z miminka vyroste batole, které si bude uzurpovat víc pozornosti, ráda bych i nadále krůček po krůčku postupovala k cestě profesionální zmrzlinářky a musíme vyřešit naše již více než stísněné bydlení. Přála bych si umět hospodárně vycházet s časem a nenechat se vyšťavit z toho, že nestíhám. A taky přiměřenou část času jen tak bez výčitek prolelkovat.  A především, abych příští rok touhle dobou mohla zase napsat: byl to skvělý rok.

Proč jsem se celý týden nedostal ke cvičení

Září 14th, 2012

Pondělí

Vstávám, připravuji snídani pro sebe a holky, chvilku se protahuji, cvičením se to nazvat moc nedá, odvedu dítě do školky a spěchám na poradu. Po práci na hřiště, potom domů udělat večeři, vykoupat a uložit dítě. Mína usíná skoro o půl desáté. Já usnu málem taky, trochu se probírám kolem desáté, to už cvičit nebudu.

Úterý

Posnídám, protáhnu se a spěchám do práce, oběd si nesu sebou. Odcházím dříve, protože jdu s Mínou plavat. Po plavání už se mi nechce znovu se spotit a znovu se koupat. Večer zakončuji u Doctor Who.

Středa

Mína je horká a má vyrážku. Jedeme k doktorovi, je to spálová nebo streptokoková angina. Předám dítě, jedu na schůzku, po práci domů vystřídat babičku, která se Míny výjimečně ujala. Večeře, ukládání a zase je půl desáté, navíc musím něco dopsat…

Čtvrtek

Ráno na KL, poté rychle zpět, vystřídat ženu, která musí na tiskovku. Odpoledne střídavý home office prokládaný hraním divadýlka, kreslením, čtením a dalšími pokusy zabavit dítě. Vědomí, že je to jeden den mě uklidňuje, ale neustálá pozornost vyčerpává. Žena přichází pozdě, chystáme večeři, koupání a uložení, Mína usíná až 9.40. Jsem rád, že sedím a znovu se zkoušíme podívat na Newsroom.

Pátek

Brzy ráno do školy, odpoledne vyřídit vše v práci. Třeba dnes Mína usne v devět a já se nebudu cítit jak mrtvola. A konečně najdu čas na cvičení.

To mi ještě nezačala arabština (pondělí odpoledne).

A jaké jsou vaše výmluvy, že nemůžete cvičit?

Zapadnutí do milé společnosti

Srpen 13th, 2012

„Tahle silnice je ve všech mapách vedená jako státní,“ říká nám milý chlapík v osadě Víno. Na severu Slezska nám to přijde jako nelogičnost, jak by se tady mohla pěstovat réva? Ale zdání klame, přes umístění je zdejší podnebí příjemné, kryté blízkými horami. „Akorát tady moc neprší,“ říká mi, zatímco čekáme na auto. Za chvíli přijede dcera a my vyrážíme.

„Tady každou chvíli někdo zapadne,“ říká mi cestou k lesní oboře.

Po návštěvě úzkokolejky jedoucí z Osoblahy do Třemešné (kvůli Míně zkráceno do Slezských Rudoltic – „Kde je pan Zababa?“) jsme jeli plavat do Karlovy Studánky. Navigace na telefonu nám v posledním tažení nabídla cestu přes Víno (tu ceduli si vyfotíme, ne?), aby nakonec před uzavřenou ohradou oznámila ztrátu signálu a následně se telefon vypnul. Při couvání jsem najel ke kraji vozovky, kde ale žádná krajnice nebyla. „Oni to před týdnem vyfrézovali,“ říká mi chlapík.

Jak z béčkového filmu, navigace se vypne, auto sjede kolem ze silnice a my šlapeme pěšky kilometr do nejbližší vesnice. Kde nám bodrý chlapík nabídne nezištnou pomoc, jeho paní uvaří ženě čaj a Míně donese hračky.

Traktor nakonec nebyl potřeba, auto jsme vytáhli, poděkovali za to, že se nám tak pěkně věnovali. Protože naši zachránci odmítli odměnu, tak aspoň odkaz na jejich firmu Atelier Kámen – pokud toužíte po špercích nebo zapadnout do milé společnosti, ve Víně to půjde snadno.

Vracíme se téměř tři kilometry, protože celá odbočka do Vína je slepá, leč neznačená.