Kočičky v síti

Když jsem Mimíně zpíval jako malé, vypadala, že ji to baví a někdy při tom i usnula. Jenže kde ty loňské sněhy jsou, některé věci už neplatí. Když jsem jí zpíval posledně, tak se v postýlce vztekle otočila vlevo nahoru a zašátrala ručičkou v místě, kde má natahovací hrající hračku. Paráda, už si ji umí pustit. A taky mě umlčela.

Pak jsem to zkusil, když pořád nemohla usnout při jízdě v kočáře.

Řekni kde ty Micky jsou,
co se s nima mohlo stát…
Where have all the Mickas gone
long time passing

Mimína se po chvíli podívala vlevo nahoru a já radši zmlknul. Ale aspoň někdo u nás bude mít hudební sluch.

iPad si podle všeho koupí kde kdo. Samozřejmě myslím geeky, kteří musí mít každou novinku a minimálně ji vyzkoušet. Logicky se nabízí chodící reklama na Apple nebo technooptimista. Ale já si ho nekoupím!

Pokračování »

Tento článek jsem psal pro MF DNES, kde vyšel 5. 12. 2009 v rubrice Kavárna. Přestože se většina článků z papírové Kavárny automaticky dostává na stránky kavarna.idnes.cz, tento tam nepřišel. Nebudu zbytečně spekulovat, ale radši článek dám k dispozici většímu množství čtenářů. Pokračování »

Když se sestra na rok přestěhovala do belgických Brugg, bylo jasné, že se za ní vypravíme. V Belgii jsem již několikrát byla, ba tam i kratičce (asi dva měsíce) žila a tahle země, mlsným kočkám zaslíbená, se mi vždycky líbila. Když jsem do ní přijela po půlročním pobytu v Anglii, kde jsem byla stižena pro mě dnes jen málo pochopitelným steskem do domově, cítila jsem se tu rázem jako u našinců. V obchodě mě takřka k slzám dojímaly kyselé okurky, jablečná povidla a zelí – věci ve spojeném království nevídané. Belgičané mají prý i podobný humor jako Češi, řada Vlámů z malých měst nebyla v životě dál než v Bruselu a i jiné podobnosti by se našly (například že belgičtí řidiči jsou taky poměrně dost mizerní a nejvyšší dálniční rychlost 120/km prakticky nikdo nedodržuje). Jen místo trpaslíků si Belgičani do vypíglovaných zahrádech staví sádrové Venuše, amorky, amfory a jiný hnus. Myslela jsem si tedy, že Belgii celkem znám, ale od rukojeti kočárku je svět rozdílnější.

Hmm, pralinky!

Poprvé jsme se vypravili na tak dlouhou cestu s dítětem ani ne pět měsíců starým – zkušená Lysil cestovatelka radila, že chceme-li mít něco z památek, je třeba vyrazit dokud ještě dítě vydrží pár hodin prospat v kočárku. Tisíc kilometrů tam v dětské sedačce Mimína přežila celkem bez úhony a my se radovali, jak jde všechno hladce. Dopředu jsme se připravili psychicky na to, že tohle prostě bude jiná dovolená. Že toho poprvé moc neuvidíme a nebudem se kvůli tomu rmoutit, ale vynahradíme si to labužnickými požitky. V Belgii se vaří na osm set značek piva, pečou se dva typy waflí – bruselské a lutyšské, smaží se prý ty nejlepší hranolky na světě a podávají se k národnímu pokrmu -mušlím a nakonec samozřejmě se dělá vynikající čokoláda. Podle průvodce je jen v Bruggách padesát čokolatérií, nejlepší jsou samozřejmě krámy, v nichž čokoládu přímo ručně vyrábějí. Podle našich zkušeností se vyplatí dát si to nejlepší – levné pralinérie nejsou špatné, kdo ovšem jednou okusí top třídu jako je fancy Choco line Dominiqua Persooneho (48 euro á kg) nebo staromilskou čokoládovnu Van Ooost (38 euro á kg), tak ten se  nerad vrací k celkem solidním, leč náhle poněkud mdlým levnějším značkám.

Ale zpátky k cestovaní s miminkem. První, čím nás Brugy zaskočily, bylo počasí. Podle Lysil tu panuje anglická zima, však taky v zahradách kvetly růže. Ovšem ten předvánoční týden zima zmáčkla celou Evropu – mrzlo a sněžilo, ovšem díky tomu byla neanglicky a nebelgicky jasná obloha. Takže mezi naše první nákupy patřila teplá zimní kombinéza pro Mimínu a rukavice pro Miclara, mě prsty a krk zachránily výpujčky: Lysoldiny rukavice a chlupatá šála. Díky studenému vzduchu ale Mimína opravdu ukázkově spala v kočáře, zatímco jsme jí vláčeli po uličkách Brugg nebo po pobřeží.

Čtyři kola versus dvě kola

Nakonec jsme si dopřáli jen jeden výlet, do Knokke – Heist, mísního přímořského letoviska, kde nás poprvé zradil kočár. Ihned po opuštění vlaku (ty jezdí v Belgii skoro nízkopodlažní, jen o dvou mírných schůdcích. Speciální vagon pro kočáry jsme nenašli – jen pro kola a invalidy, ten ovšem musel otevírat na přání průvodčí a tak jsme cestovali pokaždé v uličce, Vzhledem k tomu, že do Knokke je to od Brugg asi patnáct minut, nikdo nežehral. Autobusy tu jezdí pouze nízkopodlažní, leč nevyzkoušeli jsme). Ledva jsme vystoupili z vlaku, zjistila jsem, že jedu po ráfku. V tom by byl ale čert, aby nám duši někdo v zemi cyklistů přece nespravil! Belgičani podobně jako Holanďani totiž přísahají na bicykly. Kolo má přednost před chodcem. Při sněhu jsou cyklostezky protažené dříve než chodníky a ocitnete-li se na cyklostezce, určitě na vás někdo zacinká. Kola jsou všude, nebo aspoň rámy na ně, občas jsem se svými “čtyřkoly” mezi ostatními “dvoukoly” celkem složitě manévrovala. I v Knokke jsme hned u nádraží našli cykloshop s opravnou – chlapík kolo nafouknul, nic za to nechtěl a jeli jsme dál. Bohužel po pár metrech bylo kolo zase prázdné a mě naplno došlo, že jsem při zmatku v balení do tašky nepřidala nahradní duši. A tu už v zemi cyklistů tak snadné koupit nebylo, neb naše Inglesina má nějaký speciální ventil. Nakonec jsme to zvládli se jen s lepením a pumpováním. (Potíže s vyfukujícím se kolem se nicméně opakovaly i při zalepení a posléze i při komplet nové duši, příčina byla nakonec odhalena až o Vánocích ve Vrbně. V plášti zůstal kousek skla, který při tlaku na kolo devastoval nové a nové duše..)

V Knokke jsme si nějak dlouho nemohli vybrat, kam se půjdeme ohřát od ledového slaného větru. A narazili jsme na další podobnost Belgie a naší domovinou a současně komplikaci pro rodiče dětí. V řadě restaurací se v Belgii kouří – témeř jisté to máte u braserií a jejich zimních “zahrádek”, chráněných sklem. Nakonec jsme pro jistotu vždy volili raději čajovny, nekuřácké kavárny nebo bageterie. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak jsou na tom asi momentálně Belgičané s porodností a s ní vycházející společností přátelskou k miminům – od čehož se odvíjí další servis. (Kupříkladu v Německu se asi rodí dětí hodně, když na každém dálničním odpočívadle -restauračce jsme našli luxusně vybavenou přebalovací místnost.) Člověk se nesmí dát zmást tím, že belgická hřiště jsou přes den liduprázdné. Belgické děti totiž zařezávají ve školách, školkách nebo jeslích. Do jeslí se chodí již od tří měsíců (!) a když zmíníte časově velkorysou českou mateřskou, padají domorodcům brady úžasem. Trochu jsem se cítila podivně při kojení – nikoho jse na veřejnosti kojit neviděla, nejspíš jsou všechny jesličkové děti na Nutrilonu. Kočárků jsme v Bruggách potkali hodně, v hojném množství se vyskytovaly rovněž krámy s oblečením pro dětičky a to včetně outletů (doporučuji Premaman, kdybyste náhodou někdo nakupoval na děti v nejturističtějším belgickém městě) a sekáčů. Horší už to bylo s přebalovacími koutky s restauracích. Respektive horší – asi podobné jako u nás, možná o fous lepší. Někde nic, jinde přebalovací podložka. Rovněž obsluha byla někdy velice ochotná, jindy nás s kočárkem vevnitř spíš strpěli. Inu jako doma. I když možná je to tím, Bruggy jsou městem turistů – především postarších Britů a tak na pětiměsíční turistky nejsou tak zařízení.

A kam příště??

Podnikli bychom naší cestu znova? Asi ano, i když pro cestumilovné rodiče je smutnou zprávou fakt, že dětem je nejlíp doma. V Bruggách Mimínce vyskočil ekzém, samozřejmě těžko říct, zda by se neobjevil tak jako tak, ale červíček trochu vrtá. Zpáteční cesta v mraze, sněhu s nefunčními zamrzlými ostřikovači se protáhla na 16 hodin, to je nepříjemné pro dospělého, natož pro miminko. Takže příště asi letadlem, ale jak nás znám, asi se cestování úplně vzdát nedokážeme.

Nikdy si nebudeme říkat mámo a táto, přece nebudeme blbí, abychom se rozplývali nad dítětem. Žádný plurál majestikus, žádné žvatlání, nic takového nás nikdy nepostihne…

Člověk mladý je člověk naivní. Ale začnu trochu zeširoka.

Míňolix nebylo dítě přesně plánované, ale nebylo ani nechtěné. Prostě přišlo do našeho života tak nějak přirozeně. Pracovní jméno vzniklo složeninou možných jmen pro chlapce a holčičku a tak to zůstalo víceméně až do porodu, i když už jsme s velkou pravděpodobností znali jeho pohlaví.

Ale Míňolix se dlouho nechtěl ukázat, navíc to bylo dítě velice aktivní a živé. Ještě před cestou do New Yorku, kterou mám stále jenom na papíře a nějak není čas ji přepsat do blogu, podobné je to ostatně i s fotografiemi, jsme zkoušeli zjišťovat pohlaví, abychom věděli, jakou barvu oblečků kupovat. Nepovedlo se, tak to nakonec skončilo na neutrální zelené a žluté.

Člověk musí být cynik, aby ho obrázky z ultrazvuku nedojaly, pokud je to 3D ultrazvuk, tak tím spíš. Když vidíte toho malého tvorečka, jak v bříšku máchá ručičkami, nemůžete se dočkat, až ho uvidíte naživo. A hned od začátku k němu přilnete a nechcete, aby se mu cokoli stalo.

Jestli budu u porodu jsme se ani nemuseli bavit, bylo mi to od začátku přišlo naprosto samozřejmé. Na termín porodu jsme ráno odjeli na vyšetření s tím, že nás asi pošlou zpátky, protože ještě nenastal čas. Překvapivě si tam dvířku po vyšetření nechali, protože už začínala první doba porodní, ale naštěstí jsme na to byli připraveni a měli jsme s sebou všechny potřebné věci.

V té chvíli nastalo poměrně dlouhé období přípravy, kdy to chvíli vypadalo nadějně, pak zase méně. Nakonec doktor navrhnul podání vyvolávací injekce. Chvíli jsme nad tím váhali, o vyvolávacích injekcích se dají dočíst různé nepěkné věci, ale nakonec dvířka souhlasila. I přes to porod nepostupoval tak rychle, jak jsme čekali. Nakonec jsme v nemocnici strávili až do porodu deset hodin, bez vyvolávací injekce to mohlo být klidně o polovinu i víc více.

Když už asistentka usoudila, že nastal ten správný čas, přišel doktor, porodní asistentky a pediatr, medici naštěstí neměli službu. A Míňolix se pomalu dral na svět. Nejprve byla dlouho vidět jenom hlavička s vlásky a nic jiného.

Zatímco prve se všechno vleklo, teď to šlo ráz na ráz a Mimína byla na světě. Možná je to klišé, ale když jsem toho malého tvorečka poprvé viděl, opravdu jsem brečel dojetím. Mimína nebyla pokrčená jako jiná miminka, ale rovnou vypadala jako hotový člověk. Jenom trochu zaplakala, vykašlala plodovou vodu z plic, a hned byla spokojená. S pediatrem jsme ji odnesli změřit a zvážit a přinesli ji zpět. Sestra s doktorem mezitím odebrali pupečníkovou krev (malá reklama, ale tento projekt si to zaslouží – rozhodně ten nekomerční!). Mimínka se po přinesení zpět hned přisála a pak jsme skoro dvě hodiny zůstali všichni tři spolu. Mimínka tiše spinkala a my ji obdivovali. Prostě to přijde.

Nakonec si pediatr odnesl Mimínu na dětské a dvířku odvezli na pokoj. Některé matky na tento přístup nadávají, ale přece jen má velké výhody. Dítě je určitou dobu na pozorování a matka má čas se zotavit. V této chvíli dítěti stejně moc nepomůže, dítě se musí zorientovat na světě.

Celkově nás přístup nemocnice velmi potěšil. Nikdo nás do ničeho netlačil, ale naopak měli docela rozumné požadavky. (Při výběru porodnice je ale třeba počítat s tím, že komentáře píšou hlavně ženy, které nebyly spokojené. Naopak spokojené ženy většinou nemají potřebu o tom psát.)

Malý tvoreček přijel a okamžitě se stal naší součástí. Zatímco dříve jsme přemýšleli nad tím, jestli nás dítě nebude příliš omezovat, dnes se naopak snažíme vše dělat pro Micičkovou. Protože Micičková je prostě boží. Na miminku je úžasné sledovat, jak se postupně vyvíjí a mění. Nejprve vás zaregistruje jenom z bezprostřední blízkosti, potom se vnímání zlepšuje a časem vás pozoruje i na druhém konci pokoje.

Zajímavé, že jsme si okamžitě začali před Mimínou říkat mámo a táto. Mezi sebou se stále oslovujeme jako dříve, ale u dítěte nám nějak přišlo přirozené přejít do jiného módu. Říkáme si mámo táto a děláme ji tiskového mluvčího. “Táto, potřebuji přebalit.” “Mámo, máme hlad.”

Podobně na Mímínu mluvíme vyšším hlasem ze zcela logického důvodu, protože děti vnímají vysoké tóny a hluboké spíše ignorují. Proto když se dospělí baví mezi sebou, děti je nevnímají, ale když přejdou do jiné tóniny, děti vědí, že je to určené jim. I to šišlání má určité opodstatnění, i když to už nám přijde moc.

Co Mimína dala a vzala? Rozhodně nám vzala absolutní svobodu. Všechno se musí dítěti podřizovat, když se chodí do města, tak jenom do baby friendly podniků, kterých zas tolik není, a spoustu radostí si odpustíte zcela. Na druhou stranu je dítě prostě úžasné. Když se na vás ráno usměje a je rádo, že vás vidí. Když vidíte každý jeho pokrok.

Taky jsem začal líp chápat křik dětí a nerozčiluje mě ani křik cizích dětí. Rozhodně bych nezakládal skupiny na Facebooku za restaurace bez dětí, jak jsem kdysi zahlédl. Malé dítě nemá jiný prostředek, jak vyjádřit svůj problém, než pláč. Pokud se rodič správně naladí, není problém zjistit, co dítě skutečně chce. Někdy mu nejde hned pomoct, ale hlavní je, že dítě nepláče samo od sebe. Malý člověk je holt naivní a nedokáže si to správně představit.

Mimína se velice brzy začala smát. Nejprve jenom drobné úsměvy, později vyloženě bujarý smích. Také rychle začala s řečovými projevy. Pravda, ve dvou měsících to bylo spíše mrčení, když byla uvázaná v šátku:

Mimína dvouměsíční

Ale ve třech měsících pomalu začala povídat. Nejradši povídá ráno, když se jí vyměňuje plenka. To si pohodlně leží nahá na přebalovacím pultíku a trénuje řečový projev:

Mimína tříměsíční trénující hlasivky

Nejprve objevila hluboké tóny až to vypadalo, že bude mít chraplák. Hned přešla k vysokým tónům, do kterých přidává nové a nové výrazy. Například “rrrr” a momentálně je to pískání. Ve čtyřech a půl měsících rozprávěla dlouhé až půlhodinové monology. Zřejmě nám chtěla něco sdělit, ale my jsme jí dostatečně nerozuměli. Toto je sestřih z jednoho takového projevu:

Sestřih z Mimínina půlhodinového projevu

A konečně dnes má Mimína pět měsíců. Přežila dlouhou téměř dvanáctihodinovou cestu autem do Brugg. Zastavovali jsme pouze třikrát, z toho jednou na Rozvadově a dvakrát u dálnice v Německu, kde mají přebalovací pulty a dítě se může trochu protáhnout. Není to sice nejlepší, ale Mimína přežila. Většinou si chvíli v autě hrála a pak usnula a probudila se přibližně po dvou hodinách, když už byl čas na odpočinek i pro nás.

A v Bruggách většinou spí. Taky je tu na ni krapet zima. Ať už v bytě nebo venku, kde začalo mrznout. Naštěstí mají v mnoha restauracích a kavárnách přebalovací pultíky. Mezitím čekáme, kdy nám Mimína začne lozit, protože už se to celkem blíží…

Převzato odjinud, praktické zkušenosti. Pokračování »

Začal jsem se učit arabsky. Arabština se mi líbí, žádný jiný další důvod to nemá. Tento post píšu, pokud by se někdo chtěl taky učit arabsky a chtěl si ušetřit starosti, kde začít.

Pokračování »

“Máme takové maďarské menu,” prohlásil dvířčin otec a já sledoval, jak se obě dívky lehce napnuly. Došlo na nejhorší. “Po pravých maďarských halászlích budou následovat palačinky. Maďaři po hutné polévce doporučují moučná nebo těstovinová jídla, například nudle s mákem nebo palačinky. My budeme mít palačinky,” pokračoval s labužnickou mánií otec.

Pokračování »

Rostislav Novák: La Putyka

Autorské představení Rosti Nováka, jinak člena autorsko-režijního dua SKUTR, nezapře autorovu zálibu v novém cirkuse. Celá hra je postavená pouze na akrobacii a hudbě a odehrává se (jak jinak) v putyce, kde je hostinský, štamgasti a několik divných týpků. Francouzská lehkost tady naráží na obhroublost české pivní kultury, ale kupodivu to působí velice příjemně. Bohužel se jedná o souhrn několika skečů bez jakéhokoli propojení – na scéně se zničeho nic někdo probudí, odehraje svůj part a zase se propadne do nehybnosti a předá žezlo někomu dalšímu. Ne, že by to bylo málo, protože tohle stačí na slušné akrobatické představení, ale přece jenom očekáváte trochu víc.

Apolena Vynohradnyková: Pod hladinou ticha

Minor poslední dobou svými premiérami ukazuje, jak by divadlo pro děti rozhodně nemělo vypadat. Přitom nejde pouze odklon od používání loutek a příklon k herectví. Mnohem větším problémem je, že herci v rukou režiséra zacházejí s dítětem jako s malým retardem a dospělý divák se při představení nebaví, naopak si připadá jako na besídce žáků zvláštní školy.

Přitom i toto představení má své světlé motivy, například náznaky při představení světu ticha, který zažívá hlavní hrdinka do operace. Bohužel téměř žádný nápad není dotáhnut do konce a naopak jsou spíše odfláknuté a zazděné dalšími hloupostmi. Vrcholem trapnosti jsou potom scénky z ‚rockového‘ koncertu, při kterých je vám za dospělé herce trapně.

Michael Ende: Momo a zloději času

Mihael Ende je známější svou knihou Nekonečný příběh a později i filmem, který byl podle ní natočen. Momo a zloději času je příběh podobně kombinující reálný svět se světem nadpřirozeným. Momo je děvčátko, které nemá rodiče, ale žije si šťastně ve zřícenině amfiteátru. Momo je zvláštní, protože umí rozdávat radost a umí lidem naslouchat. Ale poté se ve měste začnou objevovat podivní šedí muži a nabízejí lidem obchod: uschovají jejich čas na později. Ale místo toho, aby lidé nějaký čas uspořili, naopak jej ztrácejí.

Pod režií i scénářem je podepsán Jiří Havelka, který většinou dělá spíše své autorské věci. Momo je Havelkova první pohádka a první setkání s Divadlem v Dlouhé. Dojmy spíše rozpačité. Při porovnání s posledními viděnými představeními pro děti, zejména s hrou Pod hladinou ticha, působí Momo jako příjemná podívaná, při které se vaše děti nebudou nudit a vám nebude trapně. Ale jednak je Momo dlouhé – přece jenom dvě hodiny něco je pro dětské představení i s přestávkou moc. A jednak máte občas z některých herců pocit, že jedou na půl plynu. Zatímco muži hrají malé chlapce s přesvědčivostí a jednoznačnou chutí, ženy se do role adolescentů vžít příliš nedokážou. Výborný výkon podala Magdalena Zimová v roli želvy (Havelka má želvy viditelně v oblibě, byly už v Kam vítr, tam pláž – ale obě se výrazově značně liší), která zase doplácí na ošklivý kostým.

Celkově dobré představení v Dlouhé, dětem se bude určitě líbit, má krásnou scénu, zajímavé efekty, ale chtělo by zkrátit a hrát s větším nasazením.

Kelly McAllister: Cesta hořícího muže

Někteří herci sami sebe zaškatulkovali do nepříjemné šablony. Ať už je to rozhněvaný muž Michal Dlouhý (o něm později), podivující se idiot Jirka Macháček nebo mimoň Pavel Liška. Alespoň posledního si můžete po Cestě hořícího muže škrtnout, protože dokázal, že dokáže překvapit. Tedy ne, že by se vám nedostalo základní dávky ‚Liškovin‘, ale po začátku představení snadno zapomenete, že je Pavel Liška nějak zaškatulkován.

Původně se představení mělo jmenovat Putování s urnou, ale je pravda, že ani jeden název příliš o obsahu hry, kterým je vztah mezi dvěma bratry. Ti vezou popel svého mrtvého otce na pravidelný festival nezávislé kultury Burning Man (který mimochodem navštěvovali i zakladatelé Applu). Poté, co Bobby v podání Pavla Lišky nechtěně podpálí upadnutou cigaretou auto, oba bratři skončí v hotýku v poušti.

Herecky jde o zdařilé představení a po místy rozpačitých kusech má Divadlo na Zábradlí další divácky vděčný kus.

Per Olov Enquist: Blanche a Marie

Historická polofikce pojednává o dvou zajímavých ženách 19. století – Blanche Wittmanové, pacientky, kterou ukazovali jako model léčení ženské histerie hypnózou, a Marie Curie-Sklodowské, významné polské vědkyně, která získala Nobelovu cenu.

Zdroj příběhu je autentický. Marie přijde o manžela, svou osudovou lásku, ale nakonec má krátký románek s milencem, což ji téměř zabrání v získání Nobelovy ceny. Blanche je zavřena v bláznici s diagnózou ženská histerie. Psychiatr J. M. Charcot se ji snaží léčit netradičními metodami, mj. hypnózou. Oba příběhy propojuje touha po hledání lásky – ať již odborně definované nebo čistě lidské.

Fanda: Na představení mě snad nejvíc pobavilo sledovat reakce diváků. Nebyli jsme totiž na premiéře a leckdo možná netušil, že přišel na inscenaci, kterou režíruje Jan Nebeský. A to vždy obnáší trochu extravagance, jejíž smysl je těžko dešifrovatelný. Tak například ta divná kapela Čtvrtníček a spol., co hraje na živo nesmyslné jakože rockové písně. Model domku na skále s blikajícím vodopádem. Nejčitelnější z toho všeho byl pánský striptýz na ruby. Na hudbu Mambo no 5 nastoupí k tyčím trojice pánů v kompletním podvlékačkách (od krku po paty) a za svůného kroucení se obleče komplet do fraků až po rukavičky a cylindry. Paní vedle mě se dusily při tomto skutečně zábavném čísle smíchy – ovšem nakonec odešly po přestávce. Ten mizera režisér jim hodil komediální udičku a pak je “hlubokomyslně” trápil divnou ženskou jezdící v bedně, řečmi o obličeji zamrzajícím pod ledem a podivném modrém světle, srovnatelném s láskou, stejně léčivou jako ničivou.

Osmdesátdevět – Trenažér jedné revoluce

Výborné představení, kde všechno funguje. Prakticky si na divadle ověříte, co bylo v roce 1989 důležité. Jenom pro příznivce interaktivního divadla :)

Soubor nemá stálou scénu, takže většinou někde pouze hostuje. Ale vyplatí se zjistit, kde s hraje a jít se na představení podívat.

Georg Büchner: Vojcek

Hru předcházela pověst skandálního představení. V Divadle na Vinohradech se často nestává, že by diváci odcházeli během představení, a to ani když je na programu opravdu špatný kus. U Vojcka (režie Daniel Špinar) už předpremiéry slibovali ‚zážitek‘ a představení to víceméně potvrdilo. I když v každém jiném divadle by šlo o poměrně normální přestavení, pro vinohradský soubor je kus netypický strohou scénou i lehce skandálními motivy.

Na Vinohradech jsem již jednu pěknou hru viděl (kromě Višňáku) ve zkušebně. Ale poté, co jsem kdysi na velké scéně viděl  Beaumarchaise (Figarova svatba), tak bych neřekl, že jsou herci schopní něco pořádného zahrát. Třeba Vydra je už tak zaběhlý ve svých stereotypech, že ve Vojckovi vysloveně potěšil. Stropnického výkon byl tradičně dobrý, vzhledem i lehce řečovou dikcí mi připomínal Bořivoje Navrátila. V ženské trojroli alternují Jiřina Jirásková a Daniela Kolářová. Podle doslechu je Jirásková lepší, což nemůžu potvrdit. Ale Kolářová má rozhodně role, které jí sednou lépe, tady nezvládla zvláště roli principálky cirkusu.

Pokud si chcete představení jaksepatří užít, zajděte do první řady nebo alespoň někam dopředu. Sice lehce převládá forma nad obsahem, ale díky za takové zážitky, které se snaží oživit vinohradskou mrtvolu.

Lars von Trier: Kdo je tady ředitel?

Jsou divadla, u kterých stačí jenom vyslovit jejich jméno a dostanete osypky. Pokud ještě náhodou musíte o jejich představení něco psát, trápíte se několik dní dopředu. O to lépe můžete být překvapeni. Ale většinou nejste, třeba tady.

Představení režíroval Daniel Hrbek, který se poměrně věrně drží filmové předlohy. Ale zatímco film přiznával, že samotný příběh je banální klišé a s tímto motivem vědomě pracoval, Hrbek naopak všechny experimentální motivy zrušil. Jediný náznak nápadu je v druhé půlce s filmovou projekcí, ale jinak je to doslovně převedené na divadlo včetně typově podobných herců – zaměstnanců firmy. Tím se hra ukázala v celé nahotě a podpořená hereckým výkonem Michala Dlouhého je značně obhroublá.

Michal Dlouhý je mizerný herec, který má jedinou polohu – exaltovaný křik, takže po chvíli z něj stříká pot na diváky v první řadě a všichni čekají, jestli dostane infarkt. V této roli mu to relativně svědčí, proč ne, ale když on takhle hraje Othela, Rose z Války Roseových – prostě všechno!

Abych jenom nekritizoval, tak Kamil Halbich je typově jiný, než herec ve filmu, a jeho role je přínosem. Klára Pollertová-Trojanová má dobrý vtip s kytkami. Ale za vstupné je to trochu málo. (Fanda: ještě že my jsme ho neplatili :)

Z odpovědi jednoho podnikatele na anketní otázku v novinách: U takových podobných otázek si často vzpomenu na pořekladlo, že každý má dělat to, co umí. Třeba kamarád, když šel na vojnu, měl dvě děti. Já mám penzion.