Zač je v Pardubicích perník
Festival pláče a skřípění zubů
„Bude to smutný týden”, prohlásila v autě Skautka. Byla neděle 11. února a my jsme mířili na Grand festival smíchu do Pardubic. Potvrdila tak tezi, že kritici jsou zasmušilí lidé, kteří se k smrti neradi baví. Nebo alespoň ne tím, co považuje většina průměrných pravidelních divadelních návštěvníků za zábavné. Tenhle fakt zjistili také již v marketingových odděleních divadle (na premiéry veseloher se obvykle nedávají kritikům první řady. Kdo se má na ty kyselý ksichty koukat, že jo.)Zavázat se dobrovolně k účasti na festivalu, který si smích delegoval rovnou do názvu, se tak jeví jako pošetilost, nebo ryzí masochismus.
Po listování programem nezbývá než dát Skautce za pravdu. Většinou bulvární komedie (Michael Frayn, Ken Ludwig) , jediná rostlinka v úhoru je Maškaráda Divadla v Dlouhé. A mohl by jí být také Maratón Divadla Bez zábradlí, kdyby Radek Balaš tuhle velkou existenciální, až beckettovskou metaforu ubohosti lidského života, kde vás stejně všichni předběhnou a za cílovou páskou stojí jen Smrt (u Pratchettovy Maškarády je to aspoň Smrť) neinscenoval stejně drasticky humpolácky jako okresní estrádu. Už dlouho přemýšlím, proč sprostá slova dovedou u části diváků vzbudit smích. Proto, že „prdel” tak nějak roztomile kontrastuje se pozlacenými štuky na lóžích?
Letos žádná klasika, o Dürenmattovi či absurdních groteskách ani nemluvě. Jakoby existoval jen jediný druh komiky, který prezentuje feydeauovská fraška a její pokleslé odvozeniny. To si chtěla dramaturgie pojistit, aby už konečně jednou festivalovou cenu komedie roku vyhrála nějaká řachačka? Což ovšem nevyšlo, téměř všechny perníkové plakety brala Maškaráda. Včetně ceny diváků. To ale bylo překvapení, že?
Minimálně kritik Plamínek, proslavený studií Trapno jako estetická kategorie, si ale musel přijít na své. Festival totiž bezděky produkoval trapno ve velkém. Například Měsíc nad Buffalem (DJKT Plzeň) nešlo sledovat než s úžasem a s jakousi perverzitou. I na profesionálním divadle mohou vzniknout naprosto špatně odvedené inscenace a herci, jejichž kvality v jiných kusech jsou prokazatelné, hrají jako naprostí šmíráci. Gagy nejsou secvičené, situace se rozsypávají, o časování a rytmu jakoby režisér v životě neslyšel. Herci se po jevišti motají a stále zoufalejší nasazují tvrdší a tvrdší kalibr, jenže publikum se stále nesměje. Vlastně až na konci, to když se představitel hlavní role omylem zamotá do padající opony.
Ale abychom nebyli zcela nespravedliví: jeden kus, s výjimkou Maškarády, který lze bez výčitek oblepit nálepkou inteligentní zábava, se na festivalu našel. Vzdor svému titulu to byla Postelová fraška v podání Divadla F.X. Šaldy v Liberci. Autorem je Brit Alan Ayckbourn, muž, který se snaží dohnat dramatiky „sigle de oro”, kteří coby renesanční titáni zvládli za život stovky, ba prý i tisíce her. Ayckbourn, tehle dramatický Uranos, je zatím v počtu svých „dětí” na sedmdesátce. Postelová fraška (Bedroom farce) patří k těm starším, je z roku 1975. A nejde v ní o fyzické eskapády, ale vlastně o křehkosti duše, a to je, soudím, vždycky zajímavější. Celé je to velmi civilní a také tak je to inscenováno, humor má v sobě něco z partnerských „etud” Woodyho Allena (ostatně neurotiků najdeme ve hře docela dost). Během jednoho večera a nocï se rychlými střihy (zatmívačkami) posunujeme po ložnicích lidí, kteří jsou nějak propojeni. Hlavním svorníkem je partnerská dvojice Tom a Nina , kteří mají ten dar probouzet svým chováním v lidech ty horší stránky. Uměřenost, dávkování, vědomí, kdy je třeba zahrát jemněji a kde lze přitlačit, práce s detailem, který zahrnuje charakteristiky postav: Třebas Nina, ta nevinná manipulátora, která vztahy prostě nezvládá, má stále na hlavě čepičku a v očích vytřeštěný výraz. Martin, maskulinní tak trochu machistický typ je zase nacpaný do těsných džínů. Pěkně stavěné jsou situace: je od začátku jasné, že almárka, kterou Martin v rámci partnerské hádky zavile sestavuje v noci, se rozpadne. Jenže jak je to vypointováno tak, že se stejně smějeme. Inu, dědictví grotesky.
Mechanismus smíchu je vlastně prostý. Ale ani prosté věci nebývají snadné. Asi jako uvařit na tu přesnou konzistenci vejce na měkko.