Trol – nejlepší přítel člověka
Počiny českých divadel občas přivádějí Fandu k myšlence, že by konečně někdo měl začít rozdávat anticeny. Takové divadelní zlaté maliny, nebo nezralá jablka, či úplně nejlépe, kyselé hrozny..I koneckonců, mohla být tam být zahrnuta i cena za nejhorší zážitek běžného diváka, o které by se hlasovalo třebas na internetu..
Ve středu 7. března dávali v Rokoku Ibsenova Peera Gynta, režie Petr Svojtka, v titulní roli Michal Dlouhý. Fanda se sice zařekl, že do Rokoka ani do ABC protestně nevkročí, ale cosi se od té doby změnilo (i když Hroch tu změnu kvitoval s povytáhnutým obočím…) Změnila se i atmosféra samotného divadla (naposledy tu Fanda viděl Oresteiu v celku, jeden deštivý květnový večer..) ovšem žádný pocit sentimentu se nedostavil. Minulost je sice stále nablízku, ale je prosta lítosti a jakýchkoli (sebe) dojímavých vzpomínek. Ale dosti o tom.Peer Gynt je skvělá hra. Ale již dlouho soudím, že jí nelze vykládat jako pohádku. Nebo pouze jako pohádku. A už vůbec ne jako špatnou pohádku ala Kavčí hory 70. léta. Když se ovšem na scénu vpotáceli venkovani na Ingridině svatbě (byli dokonale nejistí a prkenní – tak tohle Fanda naposledy viděl, když rozverné vesničany hráli členové různých šermířských spolků, ale i ti by vymysleli nějakou mizanscénu!!!), bylo jasné, že je zle.
Ale vezměme to od podlahy, zkrátka od kulis. Scénu má býti náznaková: tedy tři papírové panely ve tvaru nepravidelných mnohoúhelníků a esovitá šikma. Ta je tam asi proto, aby se po Gynt mohl zmoženě válet a pořád ho vidělo víc diváků než první řada. Ovšem nejkouzelnější jsou přestavby scény. Za panely „nenápadně” hupne pár herců a například s nimi začne neobratně tančit…Vzpomínka na školní návštěvy baletu, kdy náhle na scénu přicupitají tři smrčky…Ovšem nejlépe metaforicky s nimi pracuje režisér ve výjevu, kdy Gynt svede Ingrid. Ona panel otočí tak, aby byla vidět jeho zadní konstrukce z latí. A k ní se postaví a u jedné z tyček se eroticky a extaticky kroutí. Gynt si zatím opatlá ruce v černé barvě a dlaněmi zuřivě šátrá po papíře…(„To je skoro jakoby to inscenoval Petr Lanta, pošeptá mi do ucha Intelektuálka. Společně probubláváme smíchy. Jenže u Lanty by to bylo postmoderní gesto..).
Skvělé inscenační možnosti objevil režisér Svojtka také ve scénách z říše trolů a s Okolou. S fantastickými bytostmi je na divadle vždycky potíž, skoro stejná jako třeba s antickým chorem. Svojtka se s nimi nemazal.Trolové mají brčálové paruky, zelené legíny a kožešiny jako Flitnstoneovi. Za oháňku mají zlaté celofánové „pejří” jako s vánočního stromku. Vypracované nejsou jen kostýmy, ale i chování členů podzemní říše: stále váhám, zda z nich chtěl režisér mít psy nebo opice. A Okola, tajuplná bytost, která se nedá obejít? Tady pomohly moderní technologie (!) , tedy jakási nemotorná laserová show, na jejímž konci Gynta zasypou výše zmíněné papírové kulisy..
Za zmínku stojí i hudba, od začátku do konce jsou použité jako leitmotivy úryvky z Griegova Peer Gynta. Disko choreografii na „pochod trolů” by mohl opsat nějaký český vynalézavý původní muzikál..
V posledku dejme prostor hereckým výkonům. Je známou pravdou, že ve špatné inscenaci není možné zářit. „Když je herec bezradný a režisér mu nevyložil jeho roli, tak z nejistoty stále víc a víc přidává a řve,” pravil kdysi výstižně Hroch. A měl pravdu. Michal Dlouhý je navíc silový typ herce, který hraje tak urputně, že se bojíte o jeho srdeční sval. Fanda se bavil zlomyslnou myšlenkou, že by se na této roli daly pěkně demonstrovat nešvary a zároveň divadelní historie. Nešvary: Verš, kterému není rozumět a je recitován jako útržky ze slabikáře. Historie: Každé slovo doprovází dokonale divadelní a rozmáchlé gesto (Když Gynta poprvé odmítne Solveiga, Peer si „duševní bolestí” ovine kolem sebe ruce a odejde takřka bušit hlavou do portálu..) Takhle to možná vypadlo v osmnáctém století, kdy existovaly návody, jakým gestem doprovodit kterou emoci…
Co říci závěrem: pobavili jsme se, zasmáli, s veselou domů šli. Kdo by to byl u tak vážné hry čekal?