Nuda v Brně
Nedělat přestávku, jinak utečou!
To už je můj osud, žehrá často Adrian Mole. Pro tentokrát se k němu Fanda musel připojit. V Brně, druhé největší divadelní metropoli, jakoby v polovině března předčasně započaly divadelní prázdniny. Provázek nehrál, v Mahence skotačily irské tance, v Hadi měl talkshow Tomáš Matonoha, což si lze v klidu nechat ujít, protože lepší jsou historky o Matonohovi (třeba od Hrocha) než historky od Matonohy. Nezávislá divadelní uskupení i loutky podlehly svorně jarní únavě. Zbývalo jedině Městské divadlo v Brně.U Mošů je velmi proměnlivý podnik. Někdy se tváří jako luxusní restaurace, v níž se servírují prvotřídní chody, při jejichž podávání vám číšník ještě návdavkem předvede artistické vystoupení s noži a mísami, ondy je to velmi solidní hostinec, v němž se hladovec dočká pořádné porce, kvalitní obsluhy a nápoje nemají nikdy pod míru. Ovšem jak se v sobotu 17. března ukázalo, u Mošů může být socialistická kantýna, kde vám kydnou na oschlé knedle břečku rozvařeného zelí, do ruských skleniček načepují z várnic čaj a ještě dozírají, zda to všechno skutečně spolykáte.
Jeden by řekl, že návštěvy takové občerstvovny dávno odnesl čas. Ale přesto existují lidé, kteří tyto relikty navštěvují s chutí a pocitem, že vikslajvantová dečka je brokátový ubrus. Na představení Labyrint svět a ráj srdce (režie Aleš Bergmann) bylo plno. Pravda, většinu obecenstva tvořili abonenti, což je tak specifická divácká skupina, že by si zasloužila vlastní příspěvek.
Ale nešť. Na začátku se dozvíme, že jsme na čtenářském maratónu, který uvádí dvojice vlezle žoviálních moderátorů. Proti hledišti je na scéně vybudována další elevace, navozující pocit, že hledíme do hlediště. Na vyvýšených stupních sedí čtenáři – různé typy lidí, kteří tak jak čtou, na sebe berou úlohu poutníka a slovo kolem nich se stává akcí. Potud docela dobrý nápad (když vlažně pojatý od začátku), bohužel se s ním nadále nijak nepracuje. Žádný ze čtenářů nemá svůj příběh, postavy nejsou v průběhu maratónu unavenější a vysílenější, ikdyž moderátoři avizovali, že celá akce bude trvat nejméně celou noc. Umím si představit, jaký druhý plán by na tomhle základu vybudoval mistr zcizováků Vladimír Morávek.
Putování poutníka po světě za doprovodu Mámelu Mámení a Všezvěda Všudybuda (ano, jsou to ti dva konferenciéři) je prosté všech nápadů a připomíná školní představení secvičené snaživými žáky. Zoufalství vrcholí, když spadne oponka zakrývající mezery mezi stupni elevace a pod ní jsou…malované kulisy! Nemohu si pomoct, ale v duchu si představuji, jak nápaditě a pomocí své specifické techniky koláže by k tématu přistoupila Ypsilonka. Zde jediným výbojem režisérovy invence jsou jakási rezidua výtvarného divadla někdy ze 70. let.
Jenže nejsem v Ypsilonce, ale umakartové jídelně a tak tajně vylévám přeslazený čaj do květináčů a sousta rozplizlých knedlíků balím do kapesníku a schovávám do kapsy. Pak je konečně dojedeno a přísné učitelky (pardon uvaděčky) konečně otevírají dveře na svobodu. Nezbývá než si jít spravit chuť, tentokrát už bez metafor, kvasnicovým pivem. Je to stejně opojný pocit, jako když si člověk po obědě ve školní jídelně dopřál tu slast slízávat z dlaně vitacit.
Původní komentáře
(já – Mail – WWW) Vloženo 25.03.2007, 16:58:47
Vždcyk jsem přemýšlel, jestli ybch zvládnul blog, co by kolidoval s mojí prací. Asi ne :)
Ale obdivuju ty, co to dělají.