První třídou na smrt

Dnes tak trochu mimo.

„To je velký omyl, že Źidé jezdili do koncentráků pouze dobytčákama. To hlavně z Polska. Ale třeba z Čech i odjinud jezdily i normální soupravy, dokonce vozy první třídy. Za lístek si však museli Źidé nemálo zaplatit,“ říká Standa, úhledný pán v šedivém svetříku.  Nacisté měli velice krutý smysl pro humor. Z okna vlaku pozorujeme perón stanice Bohušovice. Kousek za nádražím  je vlečka do Terezína.  Dneska už se takřka nepoužívá a je romanticky zarostlá trávou. Odbočení ale před padesáti lety znamenalo skoro jistou smrt. Krajinu veku hladí měkké odpolední slunce, příroda vypadá jarně a přitom uklizeně, spořádaně. V duchu vidím muže a ženy v černých kabátech se žlutou hvězdou, kteří jedou první třídou a to jim dodává pocit normálnosti. „Ale je tu skvělá nádražka. Tuhle jsem tam obědval,“ přetrhuje niť myšlenek Standa a s láskou se pouští do popisu líbezných knedlíčků a sametového špenátu. Standa je historik železnice, člověk, který jedl snad v každé nádražní restauraci ve státě a o těch pražských napsal knihu.

V naší výletní společnosti je ale víc bláznů do vlaků, kteří se mačkají u okýnka, aby zahlédli kus vykolejené soupravy, která rozryla pole víc, než by to kdy zvládlo několik traktorů. Jeden  je redaktor plátku Železničář, co nosí v hlavě celostátní jízdní řád, pak pochopitelně Standa a iniciátor výpravy, Jára Rudiš, český literát proslulý tím, že všude jezdí jen železnicí. Jedeme do Ústí nad Labem na představení Činoherního studia. Stylovost výletu kazí jen to, že nemíříme na Aloise Nebela, ale  na Rudišovu novinku Strange Love.

Barman v divadelní kavárně Dan Dittrich má na tričku smajlíka s kipou a pejzy a nápisem : Don´t worry to be Jude. Judaistické motivy se  vrací celý večer,  ačkoliv  hrdiny mají být depešáci, respektive poslední fanoušek Depeche Mode v Česku. Ale co naplat, jednoho z hrdinů hraje Achab Haidler, hotové ztělesnění rabína.

Bylo by záhodno asi napsat něco o představení. O hře se lze dočíst v kanceláři dramaturgie: je to kvalitní věc a dobře na ní lze pozorovat, že Rudiš a jeho spoluautor Petr Pýcha od Léta v Laponsku dramaticky povyrostli. Režisér Thomas Zielinsky text nikterak nepřekrucuje a vše dělá spíš minimalisticky, ale skvělým nápadem je recitace otrocky přeložených písní DM, což v přestávkách mezi obrazy obstarávají neodolatelně kulisáci. Vím, že Beatles v začátcích taky zpívali „miluje tě, jé jé jé “  ale náhle obnažená banalita dobře slouží režijnímu záměru. Ta ubohost všeho! Vynikající je Marek Taclík, ale nikoli překvapivě: tihle typy zoufalců mu vždycky šly.

Po představení ještě chvíli pijeme v baru vynikající výběrové rulandské šedé a Jára rozdává podpisy fanynkám. Ke mě se připojuje student filmové vědy, jinak dosud tichý a nenápadný člen výpravy.  Rozhovor se stočí na Jiřího Cieslara – byl tomu nedávno rok, co ukončil život skokem z okna.  „Víš, on byl naprosto posedlý Radokovým filmem Daleká cesta, kde se profesor raději vrhne z okna, než by šel do transportu.“

Cestou zpět jakoby mi v uších vyhrávala ta kapela z Radokova filmu: do pomalu posunujícího se průvodu buší déšť, ghetto se plní a k tomu zoufale vyhrává radostnou melodii kutálka. Nacisté rádi krutě žertovali.

Původní komentáře: 

(kysilka – MailWWW) Vloženo 30.03.2007, 16:32:01
Sakryš, dítě, ty umíš psát! Čoveče, ty máš fakt talent. Cit pro atmosféru, gradaci i pointu. Poslyš, neměla bys přeci jen napsat třeba román? Nebo aspoň povídku…

diky (alois – MailWWW) Vloženo 30.03.2007, 17:03:40
byl to ale krasny vylet. jen priste prosim psat vic o vlacich.

diky za repo

alois nebel

Napište komentář