O lidech, myších, opeřencích a koních.


Aneb děti a zvířata na jeviště nepatří.

Doktor Pavlovský jistě promine, že si Fanda dovolil vypůjčit jeho základní teatrologickou poučku. V uplynulých čtrnácti dnech si totiž bylo obojího možné užít dosyta.Maeterlinckův Modrý pták, s nímž v Arše hostovalo Divadlo na provázku přítomnost dětí na jevišti přímo předepisuje. Bratříček Tyltyl a sestřička Mytyl se vydávají na cestu, aby našli modrého ptáka, pro kterého je poslala víla Beryluna. Maeterlinckova hra je v zásadě pohádka, trochu moralita, dobově ovlivněná vírou v tehdy mladinké dvacáté století, v němž člověk zvítězí nad nemocemi, strašidla a můry navždy zmizí v temných koutech a pěstitelé gigantických melounů nasytí celé lidstvo. Nevím, co si o dvacátém století myslel básník, když v roce 1946 umíral, ale tyhle pasáže přimějí člověka ke smutnému úsměvu. Nicméně Maeterlinckův příběh – pouť je průhledný a čistý jako diamant a jeho poselství jsou prostá, ale jaksi esenciální a neokázalá. Maeterlinckův Modrý pták by si zasloužil být masovým čtivem, ne Paolo Coelho.

Možná právě kvůli výrazným a těžkým dětským rolím se často nehraje. Nicméně Vladimír Morávek má děti na scéně rád, když je většinou používá jen coby působivou stafáž, jako třeba Veršininovy holčičky ve Třech sestrách před lety v Hradci. Ve Velice modrém ptáku (pozměněný název ukazuje na to, že jde o adaptaci, Morávkovu verzi) hraje Tyltyla malý chlapeček, Mytyl dospělá herečka Eva Vrbková a ještě jedno dítě si režisér přidal – nemocnou dcerku sousedky Berlingotové, alias víly Beryluny, kvůli níž děti celou pouť podniknou. Tohle dojemné děvčátko s culíky čte pouze scénické poznámky, ale že jich je! Žádné s dětí nepůsobilo jako cvičená opička a malou topornost představiteli Tyltyla hravě odpustíme. Ale jinak pro mě Velice modrý pták zklamáním. Morávek jako protřelý iluzionista používá své nejoblíbenější fígle a tahá jako králíky z klobouku kabaretní „zcizovací stylizaci“, expresivitu střídanou se skutečným dojetím, ždibec grotesky, to vše ještě podtrhuje muzika Michala Pavlíčka stálé užití mikroportů. Kolega Androš označil inscenaci za moderní melodram – proč ne, když mě se stále víc vnucovalo označení jednoho režiséra, říkejme mu třeba Švihák, který Morávka kdysi charakterizoval jako Boba Wilsona pro chudé.

Druhá inscenace je z jiného ranku, avšak v podtitulu má taky něco ze zoologie. Jde o Limonádového Joea aneb Koňskou operu, kterou coby muzikál nastudovali v Hudebním divadle v Karlíně. Protože písničky zhruba v polovině filmu končí, autor úpravy Adam Novák další připsal. Vzhledem ke svému obvyklému standardu se překonal, ale málo platné, nové songy jsou trošku příliš podle klišovitého muzikálového kopyta. Nevděčný úkol nazkoušet Joea tak, aby mu neodebral ani kousíček původní poezie a zároveň ho v duchu podobného humoru dále obohatit, přijal komediograf Antonín Procházka. Vypořádal se tím poměrně statečně, ačkoliv inscenace zdaleka není bez chyb i výrazných slabin. Pěchovat gagy a to zdaleka ne jen těmi, které diváci znají a čekají si na ně. Taková je Procházkova metoda. Někdy to vyjde, jindy je to takový trapas, že těžko uvěřit, proč to nevyškrtli při generálkách. (pár příkladů – mimo je tercet inspirovaný Pražským jarem, lehce nejapné jsou některé slovní hříčky i to, že Hogo Fogo v převleku za doktora nasadí masku doktora Štrosmajera, příšerné jsou „reklamní bloky“)

Nevyrovnané je obsazení – my měli smůlu, že hlavní roli hrál zrovna Aleš Háma. Ne, neočekávám, že na jeviště vstoupí klon nepřekonatelného Karla Fialy. Ale Limonádový Joe se nemůže po scéně klátit jako puberťák a neovládat tak docela mimické svaly v obličeji.

Pěkná je naopak scéna oscilující mezi naivitou a „opravdovou“ kopií westernového městečka, mizanscény davových výjevů a některá čísla jak z velké zlaté éry amerického muzikálu.

A protože každý muzikál se snaží nabídnout ctěnému obecenstvu něco, co tu ještě nebylo, tak v Joeovi se Píseň prérie zpívá na živém koni. Akorát že kůň neletí krajinou se skalami a kaktusy, ale decentně korzuje do kolečka po jevišti a za ním běží statista s lopatou na kobližky. Milejší by mi asi bylo nějaké vtipné, méně realistické řešení. A nejen mě, ale i rekvizitářům, kteří se před mýma očima při generálce v zákulisí hádali s uklízeči, zda je „hovno“ rekvizita nebo ne.

Komentáře

(já – MailWWW) Vloženo 08.04.2007, 11:15:32
to je to představení, jak si tam házejí na hlavy basketbalové míče?

(Lief. aka Fanda – MailWWW) Vloženo 08.04.2007, 22:01:32
Cože? o tom nic nevím, basketbalové míče byly, tuším, v Balašově verzi muzikálu Donaha (Slovácké divadlo, Vinohrady)
(já – MailWWW) Vloženo 09.04.2007, 19:43:36
nevím, v čem to bylo. v nějakém divadle děti házejí basketbalové míče na koš zavěšený nad hledistem

míče… (Lief. aka Fanda – MailWWW) Vloženo 09.04.2007, 20:36:44
Ah, so. To myslíš Pochyby od J.P. Shanleyho, Národní divadlo, Komorní scéna Kolowrat, režie David Czesany. Tak trochu nuda, ale dá se to. Ty děti jsou tam takoví statisti, kolorit, odehrává se to na katolické škole, kde kněze a učitele tělocviku začne ředitelka podezřívat ze sexuálního zneužívání jednoho žáka.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *