Předplatné škodí zdraví

Abonent – největší nepřítel divadla.

Klidně by o nich Thomas Bernhard mohl napsat hru. Abonenti jsou totiž největší škůdci divadla a to i přesto, že si mnozí myslí, že právě předplatitel zajišťuje divadlu jakousi jistotu obsazeného hlediště a naplnění divadelní pokladny. Předplatné ale škodí zdraví – a těžko říct, čí zdraví je ve větším ohrožení – zda abonentovo či divadla jakožto živého organismu. Nic totiž není více umrtvující než abonmá.  Mít předplatné do divadla kdysi patřilo k bontonu střední třídy, k výbavě měšťáka, který si divadlem rozhodně nehodlal kazit zažívání. Předplatné totiž zbavuje nutnosti volby. A to je právě příjemné, kolébající a nebezpečné – abonent  nemusí aktivně vyhledávat na co půjde, jen se navleče do špatně padnoucího obleku, paní si dají nafialovělý přeliv nebo trvalou  a usednou na ta SVÁ sedadla do hlediště.

S existencí abonmá je přímo spjata představa divadla coby jistého utrpení. Předplatitel není nezkušený nováček, a přestože má pocit, že předplatné se hodí k jeho statusu, dobře ví, že se bude nudit. Nicméně  smířil se s tím jako danou skutečností.  Stejně  tak jako musí chodit například  k zubaři na preventivní prohlídky,  tak je třeba několikrát do roka přetrpět společenskou událost typu divadlo. Není konvenčnějšího divadla než toho, na jaké chodí abonenti.

Divadla to dobře vědí též – takže do předplatitelských řad přihodí kdejaký očekávatelný propadák. Představení, které by se jinak stáhlo, se ještě párkrát sehraje pro pány s odevzdaným výrazem a jejich manželky s velkými brožemi na halenkách. Náborářská oddělení šijí dokonce abonentům řady na tělo, vždy jsou ovšem nenápadně zdůrazněny konzervativní hodnoty. Například plakát Národního divadla inzerující předplatné má naprosto strnulou podobu: je na něm ona důstojně usazená budova na břehu řeky, trigy se vypínají k nebi, vše rámuje tradiční červená barva. Ano, tak přece má divadlo vypadat.  

Abonmá je záležitostí  starších ročníků. Předplatitelé pomalu vymírají. Soudím, že je to dobře, jakkoli je pro každé divadlo nepříjemné spoléhat jen na volnou kasu. Vím, abonmá má i Divadlo v Dlouhé, Činoherní studio v Ústí  a jiné progresivní scény. Ovšem  právě do těchto divadel chodí aktivní obecenstvo a pochybuji, že zrovna předplatné činí podstatný podíl z prodaných vstupenek.

Přesto mám někdy pocit, že by mi abonenti mohli někdy chybět. Vzrušující je totiž možnost právě tento typ publika provokovat. Není nic zábavnějšího, než vidět ztumpachovělého abonenta. Kdysi se mi to podařilo na jedné z repríz Tylovy Drahomíry v Národním divadle.  Obecenstvo přišlo na českou národní klasiku Tyla do Zlaté kapličky. Dostalo se jim postmoderního reje, v němž německá družina vyjíždí z propadliště za doprovodu Rammsteinů, popíjí lahváče a celý výjev rámují titulky psané švabachem. Zábavnější než celý kus bylo sledovat šokované tváře a ještě pozoruhodnější byl fakt, že většina neodešla o pauze.  Když divadlo, tak utrpení za každou cenu. A potom pohoršení ze stavu současného divadla (společnosti), které se probere druhý den s kolegyněmi u „kafíčka“.  Není většího měšťáka, než je abonent.

Napište komentář