Pavol Weiss je prý takový slovenský Michal Viewegh. Společného mají nejen to, že jsou čteni masami, ale také to, že se trochu zapletli s divadlem.
Zatímco Vieweghova hra není dobrá a i autor se k ní takřka odmítá znát (a pokud je mi známo, žádné divadlo nepodlehlo atraktivitě autorova jména, aby hazardovalo s pověstí svých dramaturgů) Weiss je považován za talent, bezmála za hvězdu. Jeho hra Priatelky byl hit a záhy se ho dočkáme i v českém provedení (Divadlo na Fidlovačce).
Pozvání na Weissovu údajně „groteskní hru“ Bajmann brothers v provedení bratislavské Astorky tudíž nešlo odmítnout.
„Chcete založit rodinnou firmu? Ve hře Bajmann Brothers se dozvíte, jak mohou rodinné vztahy, staré křivdy i lásky touhu po zbohatnutí komplikovat. Každý z členů rodiny by si rád splnil své sny, ale je otázkou, zda mu v tom opravdu pomohou peníze.“ Tolik anotace Aura -pontu, který Weisse u nás zastupuje. Pod tím si lze představit leccos – od skvělé komedie po moralitu či psychodrama. Ovšem na Weissovu hru se asi nejlíp hodí přirovnání kobercový nálet. Dramatik jako pilot B52 vypouští jednu „bombu“ za druhou, slova explodují na scéně a výsledkem je hodně mrtvých..diváků. Slovo bomba, pravda, používáme když upadáme ve frenetické nadšení, takže si dovolím svůj příměr více rozvést.
První asociace: naturalistická scéna obludně zašlé,ohavné domácnosti, kterou naposledy zařizovali v sedmdesátých letech a od té doby se v ní jen vrší krámy, připomíná vynikající litevskou inscenaci Dlouhý život. Pak ale střih: zazní ryčná dechovka, ukáže se, že ve vedlejším pokoji zapáchá kazící se nebožtík, kterého tam rodina skladuje, dokud mu nepřijde „poslední důchod.“ Vypadá to na východní černou „balkánskou“ grotesku. Ale chyba lávky. Pak jsou postupně na scénu uvedení tři bratří: jeden ztracenec, opuštěný ženou, na každé noze jinou botu. Druhý typický hochštapler, sígr, chladnokrevný pragmatik. Třetí nejmladší, který neví co se sebou a všichni by s ním rádi manipulovali. A do toho dvě ženy – matka alkoholička a dívka-zatoulaný psík, která by ale ráda byla femme fatale. Zadělává se na dusné rodinné drama, se všemi starými křivdami, které slibuje anotace. Jenže stále cosi nehraje, u většiny postav chybí motivace pro jejich často zkratovité jednání, dramatik se jeví stále bezradnějším tak bum -bum – bum začne jako pumy sázet situace. Pokud možno zakončené nějakým bonmotem – snad aby vyvážil stále větší plytkost a melodramatičnost akce. To všechno bez logiky, za to čím dál zběsileji. Ovšem bohužel se místo strategických cílů bombardují opět nevinní civilisté.
Popravdě řečeno, bezkrevné jevištní zpracování textu také příliš nepomohlo a především je asi na čase vyvrátit klišé, že všichni slovenští herci jsou skvělí, temperamentní a nabití specifickou energií, které jakékoli divadlo katapultuje o třídu výš. I na hercích byla čím dál patrnější bezradnost a nemotorností, která provázela i režii.
Ale Michal Viewegh v publiku plácal na děkovačce svědomitě – třeba se mu honilo hlavou, že Růže pro Markétu by se třeba na jevišti nakonec nevyjímala tak špatně..
Komentáře
(kysilka – Mail – WWW) Vloženo 24.04.2007, 16:55:23
Cha! To bylo sarkastické. Dobrá pointa:-)
(Lief. aka Fanda – Mail – WWW) Vloženo 01.05.2007, 00:04:26
áno, áno, když člověk trpí při sledování, tak buď v hlavě „přepíná na jiný program“ nebo brousí pero..