Nejlepší český muzikál
Jedna má kolegyně napsala, že Dobře placená procházka je dobře zaplacený kýč, „muzikálové monstrum, jemuž hravý text nestačil, jehož poezii a vtip zabila scénická opulentnost a doslovnost, stejně jako sytými barvami nanášená komika a usilovné herectví.” A já tvrdím, že udělat z Procházky profesionálně odvedenou výpravnou inscenaci, za kterou by se nestyděli na West Endu ani Broadwayi, je naprosto v pořádku.
Ba co víc, dokonce si myslím, že dobře mixuje semaforskou poetiku s velkolepostí, která přísluší rozlehlému jevišti Národního. A že inscenace Miloše Formana a jeho synů je produkcí, na kterou nedosáhl žádný český muzikál. Tak zaprvé, libreto a hudba, to je moderní česká klasika, jeden z nelepších kousků, které S+Š napsali. Šlitrova muzika má skutečně ambici být operou, byť jazzovou a ještě s přídomkem buffo (tedy komickou). Jsou v ní slyšet árie, pracuje se s kupletem i parodickým názvukem lidové písně, šťavnatým zvukem jazzbandu i typicky operními (byť jazzově provedenými) leitmotivy. Nová instrumentace je skvělá, respektuje mohutnost Národního i semaforský zvuk, přibyly hudební vtípky, včetně tanga. Orchestr hrál bezchybně, všichni mnou vidění interpreti jsou skvělí zpěváci ( a tanečníci), byť jejich hlasy nemají jedinečnou barvu Evy Pilarové a Hany Hegerové, ani rozkošnou zajíkavost Jiřího Šlitra. Jenže srovnávat se starou Procházkou nemá smysl.
Každá doba chce svou interpretaci a nakonec i formu – právě ta opulentnost, která tolik podráždila některé recenzenty, je myslím, dneska nezbytná a v inscenaci naprosto ústrojná. K ní patří nejen vtipné výstupy sborů, kteří se vynořují ze všech koutů sálu, ale také i loutkářské nápady Formanů juniorů, jako jsou létající poštovní „Picassovy” holubice, čínský drak chrlící oheň, kterým si cigáro na špičce připaluje elegantní Teta, stínohra za závěsem koupelny. Jako procházka po lunaparku, oslňuje stále novými nápady, ať je to rojení se andělů s Tetina mobilního šatníku nebo „roztočené” jeviště a měnící se geometrické vzorce na stěnách přo výjevu, kdy se na jeviště vpotácí podroušený Uli a celý svět se mu houpe před očima. Tetu vidí (doslova!) dvakrát a dekor jejích šatů se opilcově oku nepříjemně mihotá i na stěnách. Možná že někdo namítne, že to přece není původní, vždyť takto ve třicátých letech nechal právě v Národním Frejka napospas pohyblivým kulisám nebohého opilého Chlestakova v Revizorovi. Leč žijeme přece v post – post moderní době citací a na divadelní nápady patentovací úřad ještě nikdo nevymyslel.
Teta Zuzany Stivínové vchází na jeviště stejně ohromujícím způsobem jak Dürenmattova Klára Zachanassianová do Güllenu – se svitou komorníků, kteří ve mžiku přemění byt Uliho a Vanilky v extravagantně – luxusní budoár.
Jiří Suchý si prý kdysi přál, aby byt rozvádějících se manželů byl socialisticky ošuntělý – tak tomu ovšem nebylo ani v původní semaforské inscenaci a ani v její televizní adaptaci. Scéna Formanových je pak vyloženě designová tím spíš, že retro „šedesátek” je zase v módě. Středem je okno, dějiště zázraků, kde se zjevují andělé i jazzband a konečně i obří šek na kýžený milión.
Pokud je pro některé kritiky Formanových Procházka třpytivou návnadou, jak ulovit „bezelstné” diváky, tak mě na udici dostali spolehlivě. A jsou jen dvě věci, které rybku donutili trochu zalokat po vzduchu. První výtka směřuje k tomu, že poznámky původně distingovaného hlasatele v rádiu čte oprsklý ženský hlas s cikánskou dikcí „more co chceš”. Druhá míří k představiteli listonoše. Až s Petrem Macháčkem mě napadlo, že Listonoš je pěkný syčák, vlastně typický zástupce českých pošt, který doručuje telegramy nejen liknavě, ale vyloženě škodolibě, jak se mu chce. Petr Macháček vypadá jako čerstvý deváťák, kterému to sice zpívá, ale šarmu a osobního kouzla nemá ani za mák. Kdepak nějaká okouzlující směs bezbrannosti, nejistoty a zároveň jisté plebejskosti, jakou vždycky disponoval Jiří Suchý. Bylo by moc zajímavé vidět, jak dneska, po čtyřiceti letech, v pošťácké uniformě Suchý zpívá Nevyplacený blues nebo song, že všechno je relativní.
Jiří Šlitr a Jiří Suchý psali Dobře placenou procházku s ambicí, že by mohla uspět venku. Šlitr prý dokonce vyrazil s jednou filmovou kopií do Ameriky, ale neuspěl, snad nevěděl kde zaklepat na správné dveře. Věřím, že kdyby nabízel dnešní Formanovu inscenaci, že by producenti neváhali. Takže možná, že to Miloš Forman (tehdejší spolu režisér televizní verze Procházky), může považovat za dobře splacený dluh.
Komentáře
(lysil – Mail – WWW) Vloženo 18.07.2007, 14:56:48
to je hezky napsaný text. líbí se mi, jak pracuješ s metaforou – je to neotřelé, ale přitom nenucené