Bylo jim kolem dvaceti, svět začal politicky tát a oni chtěli spravedlivější společnost. Zúčastnili se všech demonstrací, lehali si před radnici. Bydleli v maličkém bytě, kde se vždy tísnilo tak o deset lidí víc, než by soudný člověk řekl, že se to něj vejde, psali, diskutovali, skládali a poslouchali muziku. Pak je politický aktivismus přešel. Cestovali, nejdřív po Evropě – z Francie si přivezli první amfetaminy, nebyly totiž na předpis. Kouřili hašiš a v jeho dýmu cestovali po Alžíru, Turecku, Libyi a dál. Drogy tehdy jen otevíraly hlavy, nepřemýšlelo se o nich jako o palubence na Cháronův vor.

Jeho našli mrtvého na Vánoce roku 1968, na hranicích Indie a Pákistánu. Bylo mu pětadvacet a nezabily ho drogy – život si vzal sám.Jí je dneska přes šedesát a ve tváři má všechno, co prožila. A nejen to – další roky svého života strávila životem, o jakém řada lidí sní, ale nikdy jej neuskuteční. Iben Nigel Rasmussen se stala herečkou – členkou souboru Odin Teatret, slavné divadelní laboratoře, kterou v roce 1964 založil Grotowského žák Eugénio Barba. I tady se žilo komunitně, hráli všude na světě: pro okouzlené intelektuály, na ulicích, v lesích, pro vězně i rolníky v Andách. Rozpohybovali svá těla a rozezněli své hlasy speciálními tréninky tak, že už nebyli herci, ale šamany něčeho vyššího – divadla chápaného jako rituál, jako svatý obřad.

Představení Odinu Itsi Bitsi, které přivezli do Prahy duchovně spříznění „farmáři“ Viliama Dočolomanského, je osobní zpovědí Iben, výpovědí o šedesátých letech, o beatnikovi Eikovi, který zemřel jako bohém, tedy ještě hluboko před třicítkou. Je to zpověď křehká a přitom nesmírně intenzivní. Na jevišti tuhle drobnou, ale neskutečně silnou ženu doprovází dva muzikanti a zpěváci, kteří často hudebně komentují, parafrázují, slovo se mění na píseň. Na When the music‘s over Iben zpěvně recituje jeden ze svých monologů, Blowin´ in the wind zase jindy tvoří ironický komentář. Iben tančí a když vypráví o svým prvním tripu, připne si na šaty „pierotovský“ kostým a je tak sama sebou, ale zároveň loutkou. Nesmírně jednoduché metafory, ale mimořádně silné. Zároveň je celé představení tak prostě divadelní – tři herci, nástroje a jedna dřevěná bedna, s níž Iben vytahuje kostýmy a převléká se otočená zády k publiku. Jako by na náměstí přijeli posmutnělí komedianti. A sněží, sněží z jejího paraplíčka.

Itsi Bitsi stojí na pomezí jakéhosi dokumentu a lyrické básně. Síla Iben je nejen v jejím technické virtuozitě, s jakou třeba umí rozevřít svůj hlas, ale v opravdovosti. Vlastně věcně a přece hluboce citově hraje o něčem skutečném, o autentickém, prožitém osudu, o věcech nepředstíraných, nenakašírovaných. A je to zpráva o generaci let šedesátých, „květinové“ době, v níž nikdo neznal zkratku AIDS a umění se bralo vážně, bez cynických ušklíbnutí.

Komentáře

(zwíře – Mail – WWW) Vloženo 01.06.2007, 00:19:20
Taky šedesátá:
http://en.wikipedia.org/wiki/Itsy_Bitsy_Teenie_Weenie_Yellow_Polka_Dot_Bikini
úvod se čte krásně…