Na koncertech Trabandu se už netančí
Pokud chce kritika nějaké představení pohanět, často říká, že by to propadlo i na Jiráskově Hronově. Což je trochu nespravedlivé, protože amatérské divadlo má někdy příjemnější podobu než profesionální.
Například Fanda má amatérské či chcete-li ochotnické divadlo v oblibě. Ne sice tolik, aby se hrnul do porot festivalů jako je Stodůlecký píseček, Šrámkův Písek, o Pirkenštejnském ptáčkovi ani nemuvě (ten naštěstí žádnou jury ani nemá). Ovšem zrovna na Jiráskův Hronov jezdím relativně pravidelně a s chutí. Mezi další favority se po víkendu přiřadil mini festiválek Za vodou, pořádaný ochotníky v Kralupech. Letos se konal již po sedmé, ale nic ze své domácké atmosféry neztratil. Je to komorní akce pro místní, zasvěcence i kamarády s domácím buřt gulášem na baru, kde nádobí myje kralupský starosta. dramaturgie si ale dává záležet a zásobuje své věrné třebas i Vosto 5 nebo kladenským divadlem VAD.
VAD je sympatický podnik – všichni členové mají potrhlé pseudonymy a vůdčí duch Kazimír Lupinec píše vtipné hry. Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, interaktivní kus, divadelní automat, v němž si diváci sami hlasovali zda se zdravý zub pacientovi skutečně vytrhne a sestřička kývne na pozvání na rande, byl natolik dobrý, že po něm lačně skočili i profesionálové – jmenovitě divadlo ABC. Za vodou VAD představilo nový opus, tajemný VAD v Karpatech. Jasně že se parodicky hraje s známým filmem, ale herci docela povýšili i další rovinu, tedy hru na téma jak jsme tvořili hru. Skvěle je do ní zakomponován pan profesor Císař, kritický nestor právě Jiráskova Hronova…
Po divadle následoval koncert skupiny Traband a laskavý čtenář, který dočetl až sem, se konečně dočká vysvětlení titulku. Nevím, co vedlo Jardu Svobodu k tomu, aby Traband zahnul zase na jinou okresku. Zda to byla únava, životní zlom, rozkol nebo jen potřeba vývoje. Od zimy hraje Traband spíš jako Trinband – tedy ve třech a písničky daleko spíš připomínají braty Orffovy než hudbu z Kusturici. Jsou meditativní zasněné, zvláštně melacholické i drze parodické, málokdy však skočné. Půjčují si hudební styly, xylofon zní jak Amélie z Montmartru, ale ještě uhrančivěji cinká zadní kryt od lednice…Jakoby Traband chtěl jiné posluchače, nikoli rozjuchaný kotel, ale soustředěné hledače méně okaté krásy.
Obdivuju odvahu Trabandu změnit zavedené a tolik populární směr. ”První koncert měli tady u nás v lednu, a to na ně lidi pískali,” říká nám Melda, jedna z organizátorek. Samo místo koncertu bylo hodně undergroundové a svým způsobem až magické. Klubovna na periferii, venku pobíhají psi, cinkají sklenice ze dvorku, okna dokořán a vlahý letní vzduch. A tři staré proutěné lampy nad barem kdosi rozhoupal, kývají se a hází na strop teplé žluté odlesky. Je to strašně domácké, jakoby Traband hrál někde doma v obýváku. A muzikanti jsou takoví plaší, písničky předkládají neokázale a věcně. A přidávají staré pecky – bez známky hořkosti, ač samozřejmě ty jsou nejvíc aplaudovány. Je to celé téměř dojemné. Je to docela jiná “road movie”, ale stopnout si tenhle Traband, pomalu plující krajinou, vůbec není špatné.