Než to zapomenu

Na pokraji smrti divadlem

Zítra odjíždím na divadelní festival a tiše doufám, že se z toho nezblázním. Zvýšená konzumace divadla totiž někdy produkuje zvláštní stavy, v nich již člověk není s to odlišit realitu od divadla a tak každý pouliční výjev pokládá za režírovanou scénku, lidé na ulicích nosí kostýmy a při objednávce v restauraci bůhvi proč recitují Shakespeara. Prostě se ocitne v jedné permanentní inscenaci, v níž má ještě občas i vlastní výstup..Odjíždím se značně použitou hlavou, divadla bylo v poslední době dost, stěží stíhám zaznamenávat. Takže opět jen stručné drobky, spíš tak pro mě, aby až se komise na divadelní ceny zeptají, co Fanda dělal celou sezonu..tak aby stačilo zalistovat v bločku a vědět.

Titus Andronicus, premiéra 26. května Divadlo v Dlouhé

konečně! Konečně tenhle nejkrvavější Shakespeare na české scéně. Inscenace laděná do groteskní nadsázky, v závěru až parodie. Mám pocit, že některým hercům v souboru to tak docela nesedlo, ale k téhle věci se snad ještě vrátím.

Bouda Bondy 13. června ND

Únavný kus, čtyřikrát chaos a jednou nuda v jedné krabičce. Skoro jako dům hrůzy, který vás pozře jedněmi dveřmi, z různých pokojů na vás vykouknou bubáci a pak vás zase vyrazí ven. Čtyři Bondyho texty se hrají zároveň a publikum si udělá pěkné kolečko. Na to, že se vzájemně přehlušují a ruší si člověk kupodivu docela rychle zvykne (i když méně hlučné části mají prostě smůlu, nevyniknou), ale koncept ani hry nefungují. Na konec, když už je publikum uondáno, přijde to nejotravnější: zástěny se rozbourají, diváci si pohlédnou do tváře a ve středu se ocitne recitující herec, přednášející Bondyho Leden na vsi. čas od času k němu přiskočí režisér Nebeský a polije ho kýblem vody. Celou dobu mi běžela hlavou slova Vila z Famy, který moudře pravil: ale alternativa přece není, když se někdo svíjí na zemi a cáká na sebe jogurt! Jediné co mě bavilo, byl perverzní budoár Buchet a Loutek, kteří učinili z Bondyho pornografické miniatury loutkově – surrealistickou porno feérii (tímto vítám na svých stránách všechny, kteří do vyhledávače zadali slovo porno, buchty nebo loutky, dobrá kombinace!)

Půldruhé hodiny zpoždění Studio Dva 14. června

Chm. Průměrný kus, bez energie, vcelku se tomu nedá moc vytknout, až na to, že to byl čítankový příklad mrtvolného divadla. Půldruhé hodiny ztráty času.

Cesta do Bugulmy 15. června Divadlo na Zábradlí

Cesta v polovině uťatá – my jsme už do Bugulmy nedošli a vlastně je to dobře. Když sešívání mrtvol pojal režisér Jiří Pokorný opravdu tupě realisticky (figuríny, z nich lezou červený hadry), ani nechci vědět, jak by inscenoval rozmražený gulag, kde jsou z mrtvých těl rovnou pohoří. Topolova hra je podle mě zábavná vynalézavá jazykem, je to, teď se vykrádám, zběsilá jízda na saních zmrzlou Simbériií. Tady se změnila v únavnou štreku pouští, v níž člověk šílí po vodě a maximálně se mu dostane nějaká ta haluška. Pokud by tohle bylo poslední Pokorného inscenace na Zábradlí, šel by z toho smutek.

Napište komentář