Banální historka

Večeře před hřibitovem, snídaně uvnitř

„Nebude vám vadit, když se sejdeme na hřbitově?“ Nebude – zdá se , že já a Hodný chlapeček, který má ale v sobě zároveň šmrnc dandyovského, arogantního floutka, sdílíme stejnou vášeň. Na hřbitově je klid, zelenkavé pološero, šustící listí a  sluce, které si razí cestu větvemi a černým náhrobkům propůjčuje lesk luxusních limuzín. Jenže zatím tuhle scenérii pozorujeme od brány – já, fotograf a Divá Bára, produkční. Hodný „dandy“ chlapeček, další zakázka Skupiny, má zpoždění. Už dvacet minut a mobil zvoní marně. Zachvacuje nás neklid –  co když čeká jinde?  Do tohoto postmortálního království v centru Prahy vede mnoho bran. Nakonec ale Hodný chlapeček telefon zvedá a kleje jako námořník. Protáhlo se natáčení a  on by v tuto chvíli potřeboval být na několika místech současně a teď se svíjí v pasti z vlastních slibů.  Dobře, zakázku odložíme, ale  fotografie na krchově se přece nevzdáme! „Budu tam za deset minut,“ oznamuje. Ale mrtví už mají večerku – bránu hřbitova zamyká statný hlídač. „Ne ne ne“!, bije Divá Bára o mříže.  „My tady musíme fotit, my to máme povolené! MUSÍTE nás tam pustit!“ Divou Báru povolenka na snímky v „atraktivním prostředí“  stála několik odpoledních telefonátů a celou přesvědčovací kapacitu – totiž aby Skupině neúčtovali dvacet pět tisíc za hodinu. „Ne,slevu na 15 minut neposkytujeme, to je cena za každou započatou hodinu.“  Kdo by to byl řekl, že mrtví tak sypou.
Nakonec to máme zadarmo, ale na hřbitov hledíme přes zámek a řetěz. Ve stejnou chvíli Hodný chlapeček vyskakuje s taxíku a sprintuje k bráně. Divá Bára se ale nechce vzdát tak snadno a tak míříme v centrálnímu vstupu, ke správci. Správce, ačkoliv vypadá, že sám vypadl ze seriálu o rodině Homolkových, evidentně současné seriály  nesleduje – známá tvář Hodného chlapečka nám dveře neotvírá. „Snad bych vás tam i na chvíli pustil, ale teď šla kolem šéfová, tak to nepude.“ Co, ta paní v zástěře, křuskách s rejžákem a kýblem? Rád by nás odehnal, tak říká: „Nemůžu se starat jen o vás, nejste tady sami.“ Ne, to věru ne, za branou je docela plno..
Divá Bára bere telefon a volá na hřbitovní centrálu s pocitem, že chvíle pokoření správce a našeho triumfu se blíží. Během hovoru z ní ale uniká sebejistota. Jsme totiž na jiném cintoríně, či snad v jen v jiné jeho čtvrti, každopádně tady platí jiné „zákony“. Hodný chlapeček je čím dál nervóznější. Co chvíli mu volá žena a on už jí aspoň deset minut slibuje, že za deset minut bude doma.  Nakonec skončíme přes ulici na tramvajové smyčce a místo romantických hřbitovních vznikají celkem akční fotky. Pár blesknutí a je hotovo. Hodný chlapeček uhání domů, už mu zase zvoní telefon.
Tak zítra, někdo snídá u Tiffaniho, někdo u nebožtíků.

Napište komentář