Sýrie, den osmý – první mráček
Ráno marně hledáme jídelnu, homos s cizrnou už Micka nemůže ani vidět. Nakonec kupujeme u obchodníka lívance, marmeládu a ovoce a sníme si to v hotelu. George má zpoždní, proto vyrážíme na hrad na vlastní pěst. Našim cílem je třetí nejzajímavější syrský hrad, Quala’at Marquab. Bus do Baniyas stojí 20 a na rozcestí k hradu je další za 10 S.P.
Na místě nevěřícně pozorujeme opravování hradu, původních prvků nacházíme pomálu. Tady se moc netrápí s autenticitou. Oproti skvělé knize Monuments of Syria je dokonce přistavěná jedna celá budova!
Pak ale zaregistrujeme oslíky, kteří tady vozí kameny na opravu. Micka dostane nabídku se na jednom svézt, takže asi 20 metrů jede. Když sleze, zjistí, že nemá foťák. Vracíme se a čekáme, že bude někde položený, ale není tam. A není ani v mém batohu, ani nikde jinde. Dělníci se na nás usmívají, pak se tváří nevěřícně, ale vypadají, že nám nerozumí. Předák naštěstí umí anglicky, tak mu vysvětlujeme, co se stalo. Nakonec přivedou i pána, který studoval v Česku a ještě trochu česky umí. Opět mu vše vysvětlujeme a čekáme. Předáci nabídnou 5 000 S.P za nalezení foťáku, ale ani po půl hodině se neobjeví.
Foťák je pryč. S ním všechny fotky a vzpomínky, společné chvíle. Necháváme kontakt a s Georgem, který zrovna přišel z prohlídky, se vracíme do Tartusu.
V hotelu upadáme do polospánku, ze kterého nás stále budí různé SMS a telefonáty. Stále podvědomě čekáme, že se foťák objeví, ale nic.
Kolem šesté jdeme ještě jednou za světla na prohlídku Katedrály. Je to zřejmě jediná opevněná katedrála na světě, při obhlídce jsou vidět střílny. Ale dnes slouží jenom jako muzeum.
Potom vyrazíme na ostrov Arwad (zní to podobně jako mravenečník – aardvark). Na ostrově nám kapitán oznamuje, že máme na prohlídku pět minut. Potom se loď vrací a nic dalšího už zpátky nepojede. Ne, že by nám to řekl před vyplutím…
Rychle procházíme uličkami. Místy tudy projede i vozík, ale někde by měli problém se vyhnout dva tlouštíci. Neuvěřitelné bludiště, taky občas nečekaně narazíme na slepou uličku. Rychle se vracíme, pět minut pomalu končí. Ale stejně ještě čekáme asi deset minut, než dorazí rodinka, která taky jede zpátky.
Na pevnině začalo Micku bolet břicho, tak ji doprovodím do hotelu a sám vyrážím na lov jídla. Bloudím uličkami, a kromě na pohled dražších restaurací není nic otevřené, Ramadán. Ale kousek od mešity mě muslimský krejčí pozve na čaj a já si zřejmě potřebuji spravit dojem z jeho soukmenovců, a proto přijímám. Téměř v tichu popíjíme, jen z nedaleké mešity se ozývá muezin.
O dva tři bloky vedle konečně narazím na otevřené bistro – restaurace vypadají luxusně a já nemám chuť ani hodovat ani utrácet. Bistro je křesťanské a já si dávám šiš tavuk sendvič a v tichosti ho jím mezi křesťany. Vypadá to, že tady spolužití funguje. Žádná gheta, všichni bydlí pospolu a mluví arabsky.
Kousek od hotelu kupuji třetinku ginu za 50 S.P – prý je to safe. No nevím. Po otevření necítím jalovec, ale denaturák a na jazyku to chutná jako anýzovka. Asi to půjde do kanálu.