Sýrie, den devátý. Všechny vůně Arábie..
Ráno v hotelu na recepci potkáváme pár italských cestovatelů a zjišťujeme, že máme stejný cíl – Krak des Chevaliers – pokud ne nejlepší hrad na světě, na Středním východě jistě.
Emannuel a Sára jsou fajn a rychle se dohodneme, že se podělíme o případné cestovní náklady. Po chvílích obvyklého zmatku sedíme všichni čtyři v mikrobuse směrem Homms. Dokud se nezaplní, do otevřených dveří stále někdo něco strká ke koupi – ponožky, žvýkačky, losy do loterie.
Řidič nás vyhodí na hlavní silnici a bezradně se rozhlížíme – žádný hrad v dohledu není. Ale v Sýrii snad nejde uváznout – za okamžik u nás zastaví malý náklaďáček. Kluci skočí na korbu, já a Sára máme privilegované místo vepředu. Celé to vyjde na 150 SP a jako bonus…voňavka. Náš dobrodinec totiž znenadání bez varování vytáhne láhev smradlavé, vtíravé a laciné kolínské a puf puf, než se nadějeme, máme jí obě na rukách i tričku. Ale to už jsme skoro pod hradem.
Od hlavního vstupu vypadá docela nenápadně, ale je to monumentální, úžasné dílo. K prohlídce jsou třeba aspoň tři hodiny – zdá se, že zákoutí hradu nemají konce. Od hodovní síně po dostavěný mamlúcký hamamm, jemné křižácké západní rozety versus šest metrů silné sloupy, odolné vydržet i těžkou střelbu z praků. Krak nebyl nikdy dobyt – demnoralizovaná posádka ho nakonec vyklidila sama. Jenže to už bylo 13. století s ním konec křižáků v Levantě vůbec. Blahořečíme Goergeovi, který nám ofotil stránky ze své knížky Monuments of Syria – neskonale podrobnější než LP.
Hned po východu z hradu nás chytnou minibusáři – snaží se nám vnutit taxi službu, ale odmítáme a trváme na běžném servisu – tedy čekat, dokud se nezaplní místa. Jenže Krak je vedle Palmyry aasi jediným místem v Sýrii, kam míří organizované, autobusové zájezdy – a zdá se, že všichni ostatní mají vlastní odvoz. Řidič s námi vztekle křižuje několikrát trasu podhradí a zpět, pokusí se brutálně zvednout cenu, ale nakonec jízdné usmlouváme, že je jen o 10 SP vyšší než původní, solidní nabídka. Nicméně tenhle nerudný, agresivní chlapík jednozančně aspiruje na titul nejprotivnější Syřan roku. Dokonce i od místních, které sebere cestou, požaduje vyšší cenu. V Homms přestoupíme na bus do Hamy a míříme rovnou do hotelu Cairo. Tady LP nelhalo. Hotel je nadstandardní s přátelským personálem a obřími ručníky. Lepší pokoj jsme tu ještě neměli a cena se drží v rozumných mezích.
Nejlepší památka, kterou v Hamě mají, jsou norias. Obří kola, součást fascinujícího vodovodního systému, započatého ve 4. století. Vše stále funkční. Kol je semdnáct a většina se točí. Dřevo přitom úpí a sténá, že je slyšet na sto metrů daleko. Je to přesně typ památky, jakou potřebuje zažít někdo, kdo za poslední dny viděl hodně kamení.
Hama má být jedním z nejkonzervativnějších měst v zemi a ženy jsou tu opravdu všechny zahalené ( v Tartusu to bylo přesně naopak, dokonce i Arabové tam nosili šortky). Představuji si, že tu bude bigotně a zatuchlo, ale Hama má ohromně přátelského ducha. Není to tak divoké město, spíš klidnější, ale vydechuje vysloveně uvolněnou atmosféru. Kdysi tu bývalo i nádherné staré město. Jenže v Hamě se zformovala opozice a tak tatíček Hafíz v roce 1982 Hamu vybombardoval s bilancí 25 tisíc mrtvých. Stopy jsou patrné dodnes – otevřené rány ve tváři města. Malinký kousíček, který z old city zbyl, je ale pěkně renovovaný a sídlí v něm samé galerie a jiné umělecké spolky. Vyhlíží tak jihoevropsky..
Večeříme u lehce smrduté řeky (ano, na ní jsou ta kola) v restauraci Al – Atlal. Jídlo rozmanité a vynikající (jen tu pozornost podniku, náš oblíbený ramadánový nápoj, mohli vynechat). Kebabem nakrmím místní kočky: nedá mi to. Ale hřeje mě u srdce, že stejně tak jim po mém příkladu začnou sousta házet i místní od vedlejšího stolu.