Kočičky v síti

Kolem půlnoci, zrovna, když chceme jít spát, se pod okny rození zvuk rozbrušovačky. Bohužel to není ojedinělý zvuk, ale pokračuje dále. Micka nasazuje špunty a jde spát, já upadám do polospánku. Ve 3.16, tedy ne v obvyklých 4.45, se ozve muezin-meluzín a krákorá asi půl hodiny. Mám pocit, že vůbec nespím. To máme za to, že jsme chtěli světlejší pokoj!

U snídaně (2×100) se dozvíme, že je další zájemce o beehive houses, úlovité domečky, proto nám cenu za výlet snižují na 1500 (z 1800). Dokonce ani nechtějí peníze předem, s lepším jednáním jsme se tady ještě nesetkali.

Třetí zájemce se jmenuje Jim Sum a je to Amík. Samozřejmě byl v Praze (a taky Plzni a Českých Budějovicích) a dal nám tipy na cestování do Vietnamu.

Cestou mineme úlovité domky a jedeme nejprve navštívit Quasr ibn Wardan, pevnost, která měla v 6. století držet na uzdě beduíny. Z venku vypadá celkem nenápadně, ale uvnitř získáme celkovou představu o rozměrech. Obrovské stáje a lázně, stejně tak zbytky obytných prostor. Všude se válí spousta kamení s ornamenty a je vidět, že sláva tohoto místa dávno minula.

Vracíme se do vesnice Sarouj, kde jsou jedny z posledních obydlených včelích úlů. Tedy obydlení… Některé domky slouží jako spižírny, jiné jako stáje, v některých se možná bydlí. A v jednom “dvojdomku” je udělaný ozdobený přijímací pokoj, kde vám nabídnou čaj a vyzvou vás zapsat se do návštěvní knihy. Ze zápisů je dost vidět, jak se atmosféra měnila a že dnes je to celé spíše divadlo pro turisty. Aby ne, když za čaj se normálně platí!

Bohužel do sousední opuštěné vesnice Twalid Dabaghein nejdeme, tam by to bylo evidentně lepší. Domky tam vypadají autentičtější a tráva zelenější, znáte to.

Domky mají tvar úlů a jsou zhotovené z nepálené hlíny, aby uvnitř udržovaly mikroklima. V létě je v nich příjemně chladno (i když v přijímacím pokoji dnes mají větrkák), v zimě naopak teplo. Jako ukázka lidové architektury je to skvělé, ale v současné podobě je to spíše odstrašující.

Vracíme se do Hamy, abychom vysadili Američana a mohli pokračovat do Apamea – přímá cesta tam stejně není. V Hamě nám řidič ukáže bydlení “rich people”, což je takový podnikatelský osmanský styl, ale tady to nevypadá blbě. České podnikatelské baroko je mnohem horší.

Cestou míjíme další dvě norias a Qala’at Sheisar, zříceninu hradu, o které je v průvodci pouze zmínka. V Sýrii by se dalo strávit 14 dní jenom objevováním zřícenin hradů.

Ve vesnici al-Mudiq nejprve jdeme do muzea mozaik (75+75), které je umístěno v rekonstruovaném otomanském khanu. V Evropě by takto rozsáhlé mozaiky z 5. století byly určitě pod sklem v místnosti s řízenou klimatizací, tady jsou největší kusy na podlaze, menší usazené v dřevěných rámech se válejí na hromadě v koutě. Přesto jsou mozaiky úžasná ukázka, jak s použitím minima barev a výrazových prostředků vytvořit geniální dílo. Mozaiky jsou jako živé, zvláště pasáže z lovu, kde lvi chytají laně nebo gazely. Pouze barvy jsou lehce vybledlé, ale pak se objeví strážce a polije mozaiky vodou. Barvy najednou ožijí a je snadné si je představit v původní kráse.

A konečně Apamea. Pokud jste byli v Řecku, dokážete si představit antické sloupořadí. Takových sloupů je plné Řecko. Ale představte si takové sloupořadí dlouhé dva kilometry a velmi dobře zachovalé. Pokud si to dokážete představit, máte alespoň malou představu, jaká je Apamea.

Je pravda, že spoustu sloupů porazilo zemětřesení a že zpět je vztyčil tým belgických archeologů ve 30. letech, ale to místu nic neubírá na působivosti. Říká se, že nemít Sýrie Palmyru, byla by největší atrakcí právě Apamea. A právem.

Ale i tady potkáváme poměrně málo turistů – zatím nejvíc jsme jich viděli na Kraku – zájezdy Němců a Francouzů. Tady jenom pár lidí, které obtěžují prodavači pohlednic, replik mincí a skla.

Ale zpět ke sloupořadí. Snažíme se zorientovat v mapě, ale nedaří se nám to. Nakonec zjistíme, proč – měřítko je mnohem větší, než čekáme. Votivní sloup je opravdu to, co míjíme, takže na konec cesty to je stále 1,5 km!

Když projdeme sloupořadí, vrátíme se do kavárny, kde na nás čeká řidič. Nejprve nás vezme 800 metrů k bývalé římské vile, a potom k troskám římského divadla, původně prý dokonce řeckého. Ve své době to snad bylo dokonce největší divadlo v římském impériu, ale zašlou slávu připomíná pouze pár kamenů, ostatní si vesničané rozebrali na stavbu domů. Dokonce i původní sklon svahu je narušený, takže nezbývá, než se těšit na Bosru.

Cestou zpět opět míjíme políčka bavlny, tabáků, vlastně téměř veškerých plodin. Údolí kolem Hamy je nejúrodnější část Sýrie a je to poznat. Kolem al-Mudiq mají dokonce několik sádek s rybami. Akorát rybí maso se v Sýrii moc nedá koupit nebo je velmi drahé.

Po cestě nejprve kupujeme pár fíků a hroznů a jdeme se do hotelu osprchovat. Když vyjdeme ven, slunce už téměř zapadlo, takže norias si za světla nestihneme prohlídnout. Říkal jsem si, že je vyfotím lépe, než Syřani na pohlednicích, ale není mi přáno.
K mešitě Abu Al-Feda dojdeme dokonce úplně za tmy. Mešita nese jméno po vojákovi a básníkovi ze 14. století, z jehož geografické práce vycházeli evropští kartografové od dob romantismu. Ale samotná mešita je taková lehce neuspořádaná, navíc se nedostaneme dovnitř.

Na večeři se stavíme v pouliční kebabárně. Dáváme si falafel, hranolky, salát. Kromě toho já si objednám něco z jídelního lístku a dostanu nudle s homosem, kukuřicí a kousky sekaného masa. Zasytí to až moc a za 145 S.P je to skvělé. Ještě si dáváme džusy (60) a kávu s kouskem baklavy (60). Poprvé vidíme kavárnu, kde dostaneme nejen pití nebo šíšu, ale zároveň i baklavu. Inu, honosné město Hama.

V hotelu platíme za výlet a ubytování 2960 – tedy 30 dolarů a 1500 S.P.

PS: Meluzín nás tentokrát budí již ve dvě. Zřejmě nechce, aby jeho činnost byla předvídatelná.

Publikoval zwire dne Wednesday, September 19th, 2007 v 10.33 pm hodin jako cestování. Reakce na tento příspěvek můžete sledovat prostřednictvím RSS 2.0 kanálu. Také můžete zanechat komentář, nebo odkázat z vlastní stránky.