Sýrie, den jedenáctý. Dnes ještě zapadá slunce nad Palmyrou
Jediný přímý bus z Hamy do Palmyry jede v půl sedmé ráno, takže raději riskujeme cestu s přestupem v Homms. Ale poprvé to vypadá, že bychom mohli s dopravou narazit. Už na bus do Homms čekáme půl hodiny – to se nám ještě nestalo. Obvykle sedíme v buse do deseti minut od příchodu na nádraží.
V Homms nás čeká další nepříjemné překvapení – všechny busy do Palmyry jsou vyprodány, nejbližší volný je až večer. Různí nahaněči i skuteční dobrodinci nás přehazují s busové stanice na mikrobusovou, ale nikam to nevede. Až nakonec riskneme radu jet na další nádraží na okraji města, kam taxi stojí 100 SP. Bojíme se, abychom do Palmyry nemuseli taxíkem, to by udělalo pořádnou díru v našem rozpočtu. Ale to druhé nádraží nás nezklame. Je o dost divočejší, kdepak klimatizovaná hala, tady na asfaltovém parkovišti stojí na slunci vehikly v různém stupni rozkladu a jeden z nich jede do Palmyry. Kupodivu naše plechovka má i klimatizaci a neklekne cestou pouští, pročež jí rádi odpouštíme nepohodlné sedačky. Lacinějšími busy jezdí zřetelně chudší klientela, například beduíni v šátcích.
Za dvě hodiny jsme v zázraku pouště, Palmyře. Moderní město tvoří fádní kostky a netypicky pravidelné ulice, lemované turistickými hospodami, prodejnami suvenýrů a krámů výhradně s datlemi. Je to divné místo – jako každé město, které žije převážně s turistiky. Z vrchu nad městem, obklopená zeleným pásem palem, vypadá ale i novodobá Palmyra půvabně. Důvod, proč sem turisti jezdí jsou rozvaliny antického města v poušti, jen kousek od nového osídlení. Opět dech bere rozloha celého místa – ruiny chrámů, kusy kolonád, diokleciánův tábor, vítězný oblouk, divadlo, tetrapylon, rozlehlá nekropolis a zachovalý monumentální chrám boha Bela – to vše se táhne kam oko dohlédne. A kolem fasciunjící scenérie – narůžovělé kopce, na jejíž svazích trůní pohřební věže a na vrcholku sedí muslimská citadela. První zběžná prohlídka nás zcela zmůže – je odpoledne a žár v poušti kulminuje. Voda v láhvi se ohřívá na teplotu vhodnou ke sprchování za chladného zimního večera. Navíc je tu minimum turistů, což znamená, že místní velbloudáři a prodavači cetek se soustředí na nás.
Jízda na velbloudovi stojí 100 SP, tak nakonec přikyvuji. To ještě netuším, že by velbloudář měl zaplatit spíš mě. Můj dotěrný arabský kočí totiž celou dobu sedí se mnou v sedle a nechutně se lepí v předstírání, že je to nezbytné pro bezpečnou jízdu. Velbloud je bílý a jmenuje se Casanova – ale správně by to mělo být obráceně.. Prodavač šperků nám vnutí dva náhrdelníky (jeden z velbloudí kosti). Je totiž tak neodbytný a jde s cenou tak brutálně dolů, že nákup je jediná šance, jak se ho zbavit.
Vyprahlí se vracíme do hotelu Sun, kde jsme se ubytovali. Vede ho přátelský chlapík Mohamed, jehož nejčastějším úslovím je slogan NO PROBLEM. Zdatný obchodník je to taky: ani se nenadějem a už nám zrpostředkuje cestu na západ slunce (taxi 300 SP) a domácí večeři za stejnou cenu. Západ slunce na citadele je turistická vábnička. Poprvé vidíme, jak někam najíždějí autobusy a turisté se škrábou na jedno vyvýšené místo, aby mohli sledovat zdejší přírodní divadlo. Představení je však rušeno tretkaři, nabízejících “all for one thousand” čemuž se hurónsky smějeme. Náš nákup stál totiž 170 SP. Milým překvapením je, že potkáváme našeho starého známého George, se kterým jsem se pořádně ani nerozloučila, celá zkroušená ze ztráty foťáku. Takže i Sýrie je jen jedna vesnice.. Domluvíme si večer společnou nargilu a jdeme na domácí kuchyni. Dostáváme pečený lilek, “fatuš” salát a rýži se spoustou zeleniny a jehněčího masa, takovou variantu na mansaf. A konev čaje k tomu. Příjemná změna a vynikajího jídla je hora. S plnými břichy posedíme ještě chvíli s Georgem a jeho přáteli, ale spát jdeme brzy. Všichni chceme vstát na východ slunce, kdy Palmyře nejvíc žehná pánbů fotografický zlatavým světlem.