Kočičky v síti

Doprovázel nás po celý pobyt. Bašír, kluk z plakátu. Ale kupodivu se takový plakát nikde koupit nedal, ani jiné předměty s ním. Tak jsme přivezli něco jiného.

Den začneme potvrzením letenky. Má se to provést do 72 hodin před odletem a už nám trochu blbý pocit, že jsme to tak dlouho odkládali. Naše místa v letadle snad nezaplní, ale jinak netuším, co by mohlo hrozit.

Jak se ukazuje, telefonní číslo, které máme skoro od začátku, jsme měli správné, ale v damašské pobočce Malevu to v 9, 10 ani v 11 hodin nikdo nebere. Jdeme tam proto osobně a i když je neděle, firma normálně funguje – pouze nezvedají telefony. Ostatně, tady v neděli nepracují pouze křesťani – muslimové naopak nepracují v pátek.

Potvrzení není žádný problém, na letišti máme být ve dvě kvůli formalitám a připravit si máme každý 200 S.P výstupní tax. Kromě víza na vstupu platíme ještě jakési vízum při výstupu. Ale to platí pouze, když zemi opouštíme letadlem. Docela zvláštní politika.

V hotelu se balíme, platíme ubytování (2×900) a taxík na letiště (600), který pro nás má přijet v jednu hodinu. Bohužel nám naznačují, že v hotelu můžeme mít batohy pouze do půlnoci, potom ho zavřou. Nebo si máme zaplatit další noc, ani slevu dát nechtějí!

Vyrážíme do města. Já mám průjem od večera a čtvrtý Ercefuryl ráno ještě nezabral. Micce už taky není dobře, tak se jenom dehydrovaně ploužíme. Ještě se musíme vrátit na záchod, protože těch je ve starém městě pomálu.

Maristan Nureddin nás nakonec zklame. Od patnáctého do 19. století sloužil jako nemocnice a jistou dobu to bylo nejpokrokovější medicínské zařízení na světě. Dnes slouží jako muzeum vědy a medicíny a za vstupné (75+5) to skoro nestojí. Sbírka medikamentů, chirurgických nástrojů od římských dob a pár dalších exponátů, jako třeba porodní křeslo. Pouze si nedokážeme představit, jak tady mohla fungovat nemocnice. Vypadá to spíš jako obydlí s krásným dvorem a fontánkou. Další oáza klidu kousek od trhu.

Protrpíme další cestu, tentokrát k mešitě Sayyida Ruqayya, která má výrazné perské zdobení. V modlitební místnosti se vybírá vstupné a my už nic platit nechceme, tak jenom nahlédneme. Kromě obvyklé výzdoby jsou stropy a část stěn pokryty malými zrcátky. Vypadá to trochu jako mešita v Las Vegas. Taky byla dokončená až v roce 1985.

Chvíli posedáváme na nádvoří a přidá se k nám palestinský chlapec. Chce studovat v Evropě a ptá se, co říkáme na radar a americké vojáky, kteří k nám přijdou. Vyhýbám se odpovědi, moje názory vypadají radikálně i v ČR. On jinak vyslovuje pěkný názor, že Evropa je téměř jednotná, i když mluví různými jazyky, zatímco arabská liga mluví téměř výhradně arabsky, ale jednotná není. Američané podle něj zavinili, že se teď v Iráku Šiíté a Snité mydlí. Čistě v této rovině má zřejmě pravdu.

Micka má trochu strach, že je to tajný, ale já mám pocti, že téměř určitě není. Ptá se nás, jestli chceme navštívit Izrael, dokonce neříká Palestinská území, a já z odpovědi vybruslím, že se zajímáme o historii a v Izraeli je toho hodně k vidění. Jinak je chlapec docela milý.

Omluvíme se a jdeme pryč. Po chvíli bloumání nakonec narazíme na otevřenou restauraci. Damašek je v tomto mnohem horší než Hama. I těch pár restaurací, která má, jsou většinou během Ramadánu zavřené. Dáváme si čaj a pocítíme, že je to jedna z mála otevřených restaurací – platíme za dva čaje 100. Ale konečně jsme se trochu vzchopili a jdeme nakupovat – náš dnešní hlavní cíl. Kávu, sušené plody a vodní dýmku pro Vikula. Narazili jsme na prodejnu pro místní, ceny jsou nízké (1200 S.P), že ani nelze smlouvat. Obecně se na zdejším trhu moc nesmlouvá. Všude jsou cenovky, až na hlavní třídu a prodejny braku pro turisty. V Allepu nám byli ochotní říct čtyřnásobně i více nadsazenou cenu, tady je většinou vidět, že ceny jsou konečné.

Na hlavní třídě bazaru se ptáme na kleštičky k šíše. Obyčejné za 50, lepší za 100 a nerezové za 600. Zřejmě spadli z višně. Prostřední jsou evidentně kopie kleštiček, které nám ukazoval starý pán v Allepu. Zatímco jeho byly opravdu krásné, tyhle jsou průmyslový šmejd. A nerezové tolik stát nemůžou i přes ruční rytí.

V hotelu přebalujeme batohy, abychom dýmku dostatečně obalili, a dáváme si čaj. S příchodem soumraku jdeme hledat jídelnu, něco lehkého, co náš žaludek snese. Vedle jídelny na Martyr’s square je ještě jedna, úplně totožná. Ale když nám donesou lístek s cenami pro cizince, tedy dvojnásobnými, automaticky se zvedáme a jdeme vedle, kde nám sice moc anglicky nerozumí, ale ceny mají jedny. Dáváme si šiš-tavuk, homos a rýži a s pitím je to za 375. Vedle by to bylo za 600 nebo 800.

Ještě se stavíme koupit baklavu, 1,75 kilo za 385, dále oříšky za 185 – nevyloupané pistácie a mandle v soli – a pak si jdeme sednout do šíšovny a zabít čas, protože máme ještě stále čtyři hodiny do odjezdu na letiště.

Stavíme se v hotelu, ale ještě nás napadne jeden způsob strávení zbylého času. Proto zamíříme do internetové kavárny a podruhé kontrolujeme, co se doma děje, i když zítra už to budeme mít naživo. Opět žádná velká změna.

O půlnoci jsme v hotelu a chceme si vzít batohy a jít čekat na ulici, ale ukazuje se, že jsme si nerozuměli. Samozřejmě tu můžeme zůstat, ale časem se hotel zamkne, a potom musíme vypadnout. Ale nás nechají počkat na příjezd řidiče. Tak čekáme, i když už toho máme plné zuby.

Na letišti je fronta lidí ke skeneru. Zdá se nám, že to bude minimálně půl hodiny. Ale ukazuje se, že tady je zvykem blízké vyprovázet, takže s jedním člověkem přijedou dva nebo i dvacet příbuzných. Takže jenom chvilka a jsme vevnitř. U odbavení se setkáme se slovenskými vojáky, kteří byli v rámci UN v pásmu Gazy. Později potkáme i Čechy, které jsme potkali na pláži v Lattakii. A pak už jenom přečkat dvouhodinové čekání v Budapešti a jsme doma.

Publikoval zwire dne Sunday, September 23rd, 2007 v 9.42 pm hodin jako cestování. Reakce na tento příspěvek můžete sledovat prostřednictvím RSS 2.0 kanálu. Také můžete zanechat komentář, nebo odkázat z vlastní stránky.