Všechno je relativní

Pokud je známkou dospělosti, že na pohřbech se nebrečí, asi nikdy nevyrostu.

Věnce, zatahování opony za rakví a černej flór mi spouští slzy a mokrý z nosu. Kolem jsou všichni, vlastně česká divadelní elita a spolužáci: většina z nás, co jsme panu profesorovi chodili na semináře, přišla.  Snažím se ovládat, vždyť pozůstalé, manželka a dcera, které mají největší právo na zármutek, jsou statečné a elegantní. V krku bolí, jak se stahuje a jediné co mi pomáhá, je komíhající se červená skvrna, kterou pozoruju periferním zrakem. Je silná a pozitivní, v převaze šedi a černi – a nejen barvou. Veronika B. vzala s sebou svoji dceru v kočárku a  pohupuje jím, ač se to teskné melodie rytmicky nehodí.

Poslední půlhodina vůbec, kterou jsme s panem profesorem mohli strávit uplyne a já teprve pořádně vidím, kdo všechno je tady. Spolužačka, říkejme jí třeba Skřivánek, neviděly jsme se dva roky. Stydím se za vlhko v očích a ona říká: „Já jsem otrlá.“  Zpátky jedeme spolu v běžném klábosení. „Ty jedeš na konečnou, viď, “ říkám, neboť si pamatuju, že s přítelem bydleli v Kladně. 

„Eh, ne, bydlím teď ve Vršovicích. Přítel…“ V hlase  slyším rozpaky.

„Nějak to nevyšlo, co,“ odpovídám a očekávám obvyklou historku na téma přestali jsme si rozumět/nevěra.

  „Nevyšlo. Šel si jednou zaběhat a nepřišel domů. Vrozená, skrytá vada srdce. Nebylo mu ani pětatřicet. “ 

  Svět se ošklivě zhoupne.

Jeden komentář na příspěvek “Všechno je relativní”

  1. lysil píše:

    Och, to je ale hrozně smutné! Chudák holka. A chudák přítel…
    Jinak já jsem taky taková plačtivka, dokonce i tvůj popis pohřbu mi vháněl slzy do očí.

Napište komentář