Kočičky v síti

“Když jsem začal na škole chodit do divadla, líbilo se mi úplně každé představení,” řekl mi kdysi spolužák na Dv , čili divadelní vědě. Zdálo se mi to nepochopitelné a lehce naivní, ale právě jsem ho pochopila. Bez zkušeností, které umožňují srovnávat, je i blufér ztracený.

Poprvé, co moje dospělá paměť sahá, jsem navštívila operetu. Čardášovou princeznu, patrně díky přítomnosti čardášových melodií asi nejlíbivější operetu vůbec. Neskutečný zážitek, k němuž mi chybí naprosto klíč. Jediné, co jasně vidím, je fakt, že představení mělo profesionální parametry – dobře se (až na zprzněný plochý zvuk) zpívalo, pěkně tančilo a baletky – sboristky v lehkých šatičkách vyhazovaly nohy, až jim vykukovalo spodní prádlo. Také dokážu odhadnout, že šlo o veskrze klasickou verzi (čardášovka se odehrává za první světové, jenže válka je tam jen kulisa, jejíž ozvuky jen slabě doléhají do světa plných číší šampaňského v šantánech a kabaretech. Povolávací rozkaz je tu jen součást intriky a válečný zraněný hrdina komická figura. Jistý kontroverzní německý režisér Čardášovku rovnou zasadil do zákopů a oblaku yperitu. přičemž součástí choreografie byl tanec s mrtvolou. V Karlíně zůstali u šantánů, zámeckých sídel a noblesních hotelů.)

Ale víc nevím – opravdu šlo o zastavený čas, Opava roku 1956, jak si ulevovaly znalejší kolegyně v řadě za námi, nebo svěže udělaný kousek v rámci operetních konvencí?

P.S. Každopádně to stálo za objev slova šansoneta, který nabývá ještě větší lákavosti, když šansonetu zpívá subreta.

Publikoval fanda dne Saturday, October 20th, 2007 v 11.28 pm hodin jako hlavní sál. Reakce na tento příspěvek můžete sledovat prostřednictvím RSS 2.0 kanálu. Také můžete zanechat komentář, nebo odkázat z vlastní stránky.