Do Amsterdamu! Do Mnichova! Do Moskvy!
Mohla jsem to mít dvakrát. Pěkný dvoják . Ale nakonec jsem si Tři sestry v Amsterdamu v Bellevue Theater nechala ujít. Přece jen tři hodiny bez záruky, zejména po té, co mě všichni místní ujišťovali, že holandské čistě činoherní divadlo nemá nejlepší pověst (otázkou zůstává, zda to mají z vlastní zkušenosti nebo doslechu..) Ale se mi nechtělo nechat ostatní jít na tah hospodami a coffee shopy a sebe pěkně měšťácky zaklesnout do rudých sedaček..
Krom toho, Drei Schwestern na náš čekaly hned další víkend v mnichovských Kammerspiele. Asi bych už nedokázala spočítat, kolikrát jsem Tři sestry viděla. Na Generála, který odhaduje počet svých zářezů na padesát, samozřejmě nemám. I tak je to rozmanitá, docela i mezinárodní sbírka. U klasických textů, které vidíme znova a znova, je asi přirozené, že si vždycky člověk zapamatuje jedno erbovní představení, které ho někým způsobem nejvíc emocionálně osloví. Generál vzpomíná na Rajmontovy Tři sestry kdysi v Činoheráku v Ústí, já na Tři sestry Morávkovy hradecké. Jak se jako echo vracela urputná otázka: Přece to musí mít nějaký smysl! Na tuhle větu jsem myslela v hledišti Kammerspiele. Loni touhle dobou jsem tam viděla Smutek sluší Elektře a proklínala jsem se, že jsem si hru znova předtím nepřečetla. “Stejně člověku nestačí že zná text, se všemi těmi režisérskými dekonstrukcemi,” poznamenal ještě v autobuse Tibeťan. A měl pravdu. Stejné to bylo se Třemi sestrami. Vědomí, jak která replika vyznívá v konkrétním kontextu inscenace, je pro mě klíčová. Celý háček je zkrátka v tom, že neumím německy.
Ale i tak bylo možná podlehnout sugesci inscenace. Velký bílý pokoj s oknem, vyhrazeným drobným mizanscénám. Na stropě obrovitý lustr, jako rozvitý, ale trochu zlověstný květ. Irena tahá z kapsáře oříšky a neustále je hlasitě louská – náhle se z lustru spustí ořechový liják a skořápky pak drtí holínkama důstojníci.V druhém dějství jsou stěny polepeny od shora dolů listy papíru – co na nich je napsáno, to se kritik z jedenácté řady nikdy nedoví. Ve třetím, po požáru, přibude mostrózní kopec z bílého prádla, prostěradel, košil, kaťat. V něm si postavy dělají jakési bunkry, maličké jednotky samoty. A především – celou dobu si v různých částech hry nasazují obrovské lehce obludné masky. Gordon Craig i jiní věděli, jak fascinují účinek má loutka se svým stále stejným strnulým výrazem. Jak nové významy dává této poker face pohybující se tělo! Jaký to má smysl, na to názory různí. Loutkovitost, panenkovitost může zanit únik do dětství, infantilitu, pomocí které sestry prchají z pošmourna svých životů. Anebo taky, že už jsou vlastně dávno uvnitř mtrvé, prázdné a ona umrlost probleskuje na jejich tvářích..
Ať již to je jak chce, takový “nečechovovský” Čechov u nás snad ještě k vidění nebyl. Dokonce i v té galerii Morávkových “pitomců” s groteskním líčením občas jakoby zaznívala dumka. To v Kammerspiele sestry notovaly jenom: ” In the town, where I was born…”
November 8th, 2007 at 2.37 pm
To mě vlastně nenapadlo, že přibývání zmatku je jako vzrůstání entropie-neurčitosti. Tedy každý systém, do kterého se nedodává energie, se automaticky dostává do většího a většího chaosu. Přibývání chaosu ve scéně je dost výrazné, v každém obraze je tam větší a větší chaos. Trochu jsem si při tom vzpomněl na Zázrak v Černém domě, kde se druhé dějství výrazně promění, zatemní.
Jinak na fotkách vypadají popsané papíry prázdné, přitom na scéně se naopak zdají zaplněné. Jako by to byla pomsta Andrejovi, že nešel na studia, ale úředničit.
(Blackbird singing in the dead of night
Take these broken wings and learn to fly)