S kaméliemi, ale bez dotací
“Naše dáma s kaméliemi se inspirovala krásným romantickým příběhem Alexandra Dumase ml. a vy tu slavnou historii, která není jen o vášnivé lásce a smrti krásné kurtizány, ale příznačně o střetu ideálních představ s životní realitou, uvidíte tak, jak by se mohla odehrát dnes. S každým novým titulem řešíme okolnosti svého postavení v pražském divadelním prostředí. Pokoušíme se hledat v žánru divadla nekonvenční formy a divadelní prostředky, zároveň ale musíme počítat s nutností pokrýt ze vstupného veškeré výdaje na vznik inscenace, honoráře i provoz divadla. A to vše v situaci, kdy konkurenční scény mají buď veřejnou podporu ve výši desítek milionů korun nebo uvádějí repertoár čistě vykalkulovaný pro prodejní úspěch.”
Takhle pěkně divákům vysvětluje v programu Petr Kratochvíl, že si na umělecký zážitek přispěli jen a jen sami. Docela se mi ulevilo, že zrovna tohle nešlo z daní nás všech, nebo přesněji řečeno, z mých.
Co nám ale vlastně chce Petr Kratochvíl říct? My jsme jiní, my děláme umění, takže veřejná kasičko, otevři se. Ne, že by umění a muzikál bylo úplně absurdní spojení, může to být i kousek pro intelektuály, pokud ho tedy píše Stephen Sondheim. Ovšem v Ta Fantastice vyrábějí pouze podivný hybrid – Dáma s kaméliemi je ukázkový příklad. Udělat romantickou dámu se tvůrci štítí – nejsme přece žádná Angelika. Tak jí přesadí do současnoti, příběh podají co nejtriviálnější, až parodicky, takže nakonec i tetě Máně z Kotěhůlek dojde, že romantika bude pouze vysmívána. Fajn. Dokonce tu máme i pokus parodizovat i muzikálová klišé, tak tady už je to horší, protože hranice toho, co se míní vážně, je poněkud rozpitá. Pak ovšem nadejde druhá půle a Máňa se dočká. Kýč a sentiment se rozjede naplno, trochu se nakopnou novináři, kteří chuděrám hvězdám dělají život nesnesitelný. Všechno se pěkně rozjdede ve zdejším muzikálovém kolovrátku. “Když my jsme chtěli, aby to byla hra s kýčem, ale lidi se nakonec opravdu dojali. Takový český Moulin Rouge, ” říká mi později dramaturgyně. No jo, ale Baz Luhrman není každý, film není divadlo a kašírovaná Paříž aspoň Nicole a Ewanovi nepadá na hlavu. Vlastně – Petr Kratochvíl už to napsal za mě – Dáma s kaméliemi je přesně o střetu ideálních představ s životní realitou…
P.S. Ještě že aspoň kapela hraje příjemně a hlavně naživo – třeba by český playbackový zlozvyk mohl vymizet i v komerčních divadlech. Vida, že to jde i bez dotací..