Ještě teď si ten hořký pocit zklamání vybavuju: na Rock for People jsme jeli především na Gogol Bordello (nebo aspoň já), kteří ovšem na poslední chvíli odřekli, aby někde dělali křoví Madonně. Po pražském koncertě v Arše je ale všechno odpuštěno!

Divadlo našlapané po střechu (uvnitř prý kolem 1000 lidí), před vchodem nešťastníci s výrazy hladových žebráků a cedulemi – koupím dva lístky za cokoli! Ani se jim nedivím. Kdo tam nebyl, přišel o koncert roku. Gogol Bordello vtrhli na scénu v půl desáté jako velká voda – na fotce má Eugene Hütz ještě košili a tričko, ale už po pár písničkách oboje vyhodí a vyždímá někam směrem na bubeníka. Další písničky a Hütz má mokrou hlavu a z nahý šlachovitý hrudi a paží mu lije, jak by vyšel ze sprchy. Publikum dole je ale na tom podobně, tančí se do padnutí a kdo má to štěstí, občas vidí i akci na pódiu – ta má regulérní divadelní parametry punkového kabaretu. Kolem zpěváka tančí „ruské“ děvočky ze zlatými pásky ala osmdesátý, pak jsou z nich Španělky v korzetech a s vějířemi. Hütz si nasazuje paruku, hraje zuřivě na plechový kýbl, poleje si tělo červeným vínem, obličej si osvěží sprškou téhož přímo ze svých úst. Jednu písničku si s Hützem vystřihne i za groš kudla Gipsy.cz ve své obligátní čepičce. Nevybavuju si, kterou – jakoby se celý koncert proměnil v jedno velké finále, v nepolevující erupce rytmu.

A rozjetej vehikl Gogol Bordello ověšený fangličkama se stopadesátkou z kopce řítí dál. Jako honička z nějakého Kusturicova filmu, jenže kam se Bregovics na Gogol Bordello hrabe. Celá kapela šlape v pekelném tempu – mezi písničkami není prakticky pauza, chvilička oddechu. Když chvíli po půl jedenácté kapela končí, řev a dusot málem naruší statiku Archy. Kapela si chvíli vychutnává rambajs, pak se znovu vynoří. To, co nabídne, ale lze stěží nazvat přídavkem. To je třičvrtěhodinová nekončící jízda. Z desky zní Super Taranta poklidněji než předchozí Gypsy punks, ale nedejte se zmást. Na koncertě je to nekonečná party, v niž se publikum ocitá v transu – protože jen takový dovoluje bez oddechu tančít dvě hodiny, svíjet se přitom blahem, být v sále celým srdcem a tělem, užívat si i pošlapený nohy a pach propocených triček, slano kapající na víčka a vydýchaný vzduch – prostě plně být součástí energiií nabitého plodivého obřadu. Svého druhu katarze, očištění. Je mi skoro líto, že takhle silné emoce žádné divadlo neumí.

Dovětek: Ráda bych se chlubila, že Gogol Bordello poslouchám ještě z dob, kdy je nikdo neznal. Není to pravda. Zato si dobře pamatuju, jak jsem si říkala, páni, to je týpek s dokonalým kostýmem. Eugene měl na sobě adisovskou teplákovku, zlatý řetězy, masivní prsteny, obří knír a klobouk. Nenapadlo by mě, že leccos z toho (nejmíň ten knír) nosí v civilu. Seděli jsme spolu v cateringovém stanu na Štvanici a snažili se konverzovat. Zkrátka neznámý herec, kterým vás konejší produkce, abyste neztráceli nervy při hodinovém čekáním na hvězdu. „A cože to hrajete za muziku?“ zeptala jsem se a bez mučení přiznávám, že jen proto, že v názvu kapely bylo slovo GOGOL.