Kočičky v síti

Tak už jí máme taky. Prokletou hru, která přináší zaručenou smůlu každému divadlu. Angličané se pyšní Macbethem, o kterém divadelníci mluvíc raději jen jako o “té hře”, protože už jen její titul snáší kletbu na divadlo, které se odváží jí nastudovat. Britové Shakespeara, my Václava Havla.

Poslední dobou dostávám často otázku: “To je to tak špatný že to nikde nechtěj?” Řeč je pochopitelně o Odcházení , dramatické novince Václava Havla, která zaměstnává mysl novinářů (autorku článku bohužel nevyjímaje) už pěkných pár měsíců. Od Národního divadla přes Vinohrady udělala pěkné kolečko po třech pražských čvrtích – prozatím se zdržuje v Arše na Poříčí. Protože už mě nebaví odpovídat, že hra přece vyšla a každý si jí může přečíst a udělat si názor sám, předkládám tedy také teorii.

Zatímco za ponurost a zkázonosnost Macbetha můžou zřejmě tři čarodějnice, u Havla onen lehce otravný mumraj způsobil princip pohádkový. Někdejší pan prezident je pohádkový dědeček, který jak známo, princům nerozdává nic zadarmo. A nevěsty už teprv ne. Tu si musí holenkové vždycky zasloužit a nevyřeší to jen hrubá síla nutná na zabití draka. Obvykle se vyžaduje moudrost, trpělivost, odvaha, oběť. Zdá se, že dosud princové vždycky nezvládli uhlídat ptáka Ohniváka, slézt horu ze skla, prochodit železné boty nebo se podělit o poslední kousek chleba s mravenci. A nyní se dostáváme k pointě. Základním stavebním kamenem pohádky je triáda. Noci, které je třeba probdít jsou tři, ukoly fasují princové po třech, třikrát jsou sváděni ze správné cesty. Po dvou unavených a morálně nedostačujících princech konečně přichází ten nejmladší. V květnu nebo červnu by měla být veselka…

Pokud ne, tak už to není pohádka, ale horor. Pro kulturní referenty tedy určitě.

Publikoval fanda dne Tuesday, December 18th, 2007 v 4.58 pm hodin jako Uncategorized. Reakce na tento příspěvek můžete sledovat prostřednictvím RSS 2.0 kanálu. Také můžete zanechat komentář, nebo odkázat z vlastní stránky.