Víc bych jí nehádal
Vešel jsem do čekárny v prvním patře činžového domu, která vypadala jako běžný předpokoj české ordinace. Ošuntělé vybavené, několik různých židlí a stoh časopisů z různých geologických období. Přesun do ordinace a brzký odchod očekávalo asi pět lidí v přední místnosti a v zadní ještě dvě slečny. Posadil jsem se a nachystal si kartičku a třicet korun (samozřejmě také Křehké věci, protože nechodím bez knihy), ale byl jsem příliš optimistický. Když jsem po dvou a půl hodinách vcházel do ordinace, pomalu jsem se těšil do práce, kde se bez mé účasti bohužel nic neodehrálo.
Ale ještě předtím se slečny přesunuly do přední části čekárny a jedna vytočila číslo na mobilu a začala hovořit. Vypadala tak na 25 a možná bych i rok přidal, kdybych se jí pořádně podíval do očí. “Poslouchej kočičko, já tady tvrdnu na ušním, nemohla by ses mi podívat do mailu, jestli už tam mám mail s odpovědí na práci. Víš jaký mám mail, ne? No a kdy se uvidíme? Já to mám teď docela plné, patnáctého k právníkovi, dvacátého mám rozvod a jedenadvacátého mám psychouše.” Následoval krátký nemocný smích, který se dal přisuzovat cigaretám nebo pokročilému nastuzení. Skoro bych odhadoval, že to byla kombinace obojího. “No co, po rozvodu bude potřeba si pořádně pokecat,” dodala a já bych jí stejně víc než 25 nehádal.