Tož teda utekajme
Votanova závěrečná poznámka byla přesná. Irsko, Slovácko nebo Slovensko, je to jedno.
Pálenka teče proudem, lidé jsou drsní, leč srdeční a síla komunity a předsudků je veliká. No řekněte, o kom by to tak mohlo být. Divadelní hra Hrdina západu (v Činoherním klubu) se odehrává v Irsku, ale stačilo z hlavního hrdiny udělat Jana a vše by dávalo stejný smysl.
Před vesnickou hospodou na kopci se jednoho dne objeví zničený mladík. Kupodivu není moc obezřetný, když hned na sebe prozradí, že zabil svého otce. Tyran to byl, tak mladík musí být hrdina obdivovaný dívkami a nenáviděný mladíky.
Reference na Hrdinu západu byly téměř výhradně kladné. Protože měl premiéru při našem pobytu v Sýrii, dostali jsme se na něj až teď. A rozhodně nelituji, byť hra měla i slabší místa.
Nejsilnější je na hře první půle, která ač delší má mnohem lepší spád. Konec prvního dějství je mnohoznačný, hra může dále pokračovat za hodinu místního času nebo také za deset let.
Po přestávce to sice není zklamání, ale představení začíná místy drhnout. Pasáž zpomaleného ragbyového zápasu je nudná a konečná fáze hry také nepůsobí příliš přesvědčivě. Přes všechny problémy se hra dá určitě počítat mezi nejlepší představení loňského roku.
Děj dokresluje živá kapela, která sedí netradičně nad účinkujícími v úrovni střechy chalupy. Někdy hudba pouze dokresluje děj, jindy spolu herci a muzikanti komunikují, skoro jako by kapela bylo nějaké božstvo, kterému se hrozí, když má zmlknout.