Cesta dlouhým týdnem k neděli
Začalo to… ale to je vlastně jedno. Čas běží jak splašená herka a diváky už pranic nezajímá týden stará divadelní premiéra.
Cesta dlouhým dnem do noci je pokaždé dlouhá, tentokrát byla místy snesitelná (ve chvíli, kdy byla civilní), většinou však zbytečně přepjatá. Zuzana Bydžovská se snaží vytvářet napětí, místo toho působí akorát uřvaně. Alici Nellis tento pokus nevyšel. Snad jenom Jiří Bartoška stojí za zmínku – používá minimum gest a dosahuje velkého účinku. Hudba mi byla celou dobu povědomá, ale teprve na konci, když pustili víc taktů, jsem si uvědomil, že je to Pastrňák. No, nebylo to nic extra.
V komorní scéně Na zábradlí následovala Hodinová hra, či spíše hříčka. Lehce nedořečené představení mělo výhodu ve své délce, která byla opravdu kolem jedné hodiny. (Spisovatel Američan a jeho kamarád si jedou do Amsterodamu užít, kamarád přivede děvku. Experimentální text, představení zajímavé pouze tím, že jednu mužskou roli hrála žena – ale představení to neprospělo.) Hudbu tentokrát obstarala Amy Winehouse. Netradičně jsme skončili v divadelní restauraci, čemuž se poslední dobou nějak po představení vyhýbáme, a rozebírali s panem spisovatelem (samozřejmě, že je vystajlovaný, ale komu to vadí?) a Vandou situaci kolem ČRo, ale že bychom k něčemu došli, to rozhodně ne.
Během týdne jsem dotvořil články o Facebooku (o tom snad jindy) a zálohování, odpřednášel tradiční dvouhodinovku o tiskárnách a zašel si na cvičení, kde jsem si opět narazil zraněné zraněné zápěstí (přesněji mi do něj soupeř třísknul, že).
Ale pak přišel čtvrtek, já zakoupil šťastnou eLišku a s dvířkou a panem Vigem jsme vyrazili do Brna za liou na Lásky jedné plavovlásky. Jak už lia poznamenala, v hlavní roli alternují blondýna a bruneta, přitom my viděli naivnější Anežku. Hudba dobová doplněná televizními přenosy, projevy a vzpomínkami. Ne, že bych záměr nechápal, ale úplně propojené mi to nepřišlo. Ale jak psal Baldachýn o Václavovi – tohle představení je tak dobré, že stojí za to kritizovat.
Dovolenkový pátek jsme naplánovali víceméně oddychově, i když občas to tak nevypadalo. Třeba, když jsme dobíhali k vile “tuhej had” přesně v jednu, aby nás ještě přifařili k začínající výpravě (moje chyba, neměl jsem si tak dlouho zkoušet kalhoty). Vilu Tugendhat jsem sice už jednou viděl, ale některé detaily stojí za vidění pokaždé. Ještě lepší to bude po plánované rekonstrukci, která snad letos konečně začne. Pokud ano, za čtyři roky se máme všichni nač těšit – například na prohlídku původní klimatizace (s filtrací vzduchu) a jiných vymožeností. Docela se těším, až někdo “vykope” necitlivě instalované vypínače.
Další atrakcí byl moderní bazén na Monte Bú. Krásná prosklená stavba bez zdobných prvků a zbytečností umístěná na jednom z brněnských pahorků (tady jich nebude sedm). Bohužel zaplněnost a debilní návštěvnický systém rozkolísali naše hodnocení (fénování vlasů vlastním fénem před odevzdáním čipu je hnus fialovej). Takhle je to celkově průměr, i když vzhled a nabízené služby patří mezi nejlepší. Rozhodně by mohla stát za to návštěva venkovní padesátky v létě, to by nemuselo být tak narváno.
Večer jsme završili požitkářsky v restauraci. A jak jinak, než v podniku, kde vás znají jménem. U Šilingráku skrytá restaurace Brabander působí decentním dojmem, ale spíše klame tělem. Cenově patří spíše do vyšší střední kategorie, tedy k zaplatitelnému luxusu, přitom kvalita jídel je rozhodně výtečná. Moje Kachna s omáčkou Foie Gras s pomerančovou rýží byla zajímavým chuťovým experimentem, i když sám bych možná tolik pomeranče nedával.
Když jsem se v restauraci snažil bloudit na toaletu, oslovil mě číšník jménem. Zjistil jsem, že je to bratrův kamarád, se kterým jsme kdysi hráli “dračák”. I bez toho to byla po dlouhé době restaurace, kde jsem se cítil jako host a ne jako ten otrava, kterého mají oškubat.
Doma (opět šťastná eLiška za 35) jsme se ani chvíli neohřáli a hned vyrazili do Minoru na novou verzi Velkého putování Vlase a Brady. Představení bylo výrazně zkráceno (což děti jenom ocení), ale také zrychleno. Bohužel hlavně zkrácení hře uškodilo. Místy se najednou navazuje na něco, co ve hře už není. Divadelní verze se stále moc drží Skálova komixu, přitom volnější interpretace by dílu rozhodně prospěla. Řekněme 3 z 5.
Zpětně jsem si uvědomil, že jsem chtěl poté ještě vyrazit na křest Brouka, ale nakonec jsem docela rád, že jsem vynechal. Místo toho jsme si dali oběd a koupili moje zimní boty. Potom jsme pomalu vyrazili na premiéru Oněgin byl rusák do Dlouhé. dvířka slíbila, že o divadlech víc napíše, tak se nebudu rozepisovat. Snad jenom, že v Dlouhé si můžete naživo vedle jiných songů poslechnout nejlepší verzi Pražákům je hej.
Málo fotím. Poslední fotka byla cvaknutá jenom tak z mobilu. Někdy se sám sobě vymlouvám na to, že mám starý a pomalý fotoaparát s malou citlivostí, ale spíše mám pocit, že nemám chuť nic fotit. Podobně si všímám věcí kolem, ale nemám nijak velkou chuť cokoli psát. Respektive nepřicházejí pointy.