Zápisky z mrtvého notýsku II

Poslední dobou má docela problém s reflexemi divadla na tomto blogu. Myslím, že to znají všichni, kdo se živí permanentním datlováním čehosi do počítače. Ti, kteří mě za to platí, mě docela vytěžují, do toho se pravidelně ozývá Článkový vyděrač s nastřelenejma vlasama a nově rovnátkama. Když pak vyzbyde kus, který náhodou nemusím psát, užívám si pasivní role diváka. Na druhou stranu my notýsek už párkrát pomohl, když bylo třeba zapátrat po nějaké hrubé charakteristice..Takže…

Cestu dlouhým dnem do noci jsem vždycky raději četla, než se pak tři hodiny týrala pohledem na pětici utýraných herců, hrajících zmučené Tyronovi. Divadlo v křesle má nesporné výhody nejen v domácím pohodlí a proto jsem vcelku vášnivý čtenář divadelních her. Navíc je člověk obvykle přečte rychleji, než je odkouká..(Pochopitelně Goethova Fausta, Dorstova Merlina a a Krausovy Poslední dnové lidstva vyjímaje). Moji teorii, že některé hry je lepší číst, potvrdila opětovně inscenace O´Neilla v Divadle bez Zábradlí. Dramaturgicky je ale třeba scénu ocenit – jen ať si divák bulvárního divadla zvyká, co ho v jeho výsostném území může potkat! Tohle vážně není žádná řachanda a slovo dlouhý v názvu už taky o něčem vypovídá..

Psaní hry byla pro O´Neilla něco jako osobní kararze, rituální očista. Pěkně v ní vyvedl celou svou rodinu i sebe – otce herce, který recituje Shakespeara – z výčitek, že život ziskuchtivě zasvětil hraní jediné role v melodramatu. Otce, které vzešel z tak nuzných poměrů, že celou rodinu terorizuje šetřivostí hraničící s Harpagonovou lakotou. Matku, hysterickou, senzitivní, trpící pocity viny a bolestmi, které utišuje opiáty, až si přivodí silnou závislost včetně typického feťáckého chování. A dva syny: Jamieho, staršího povaleče, alkoholika, který mladšího bratra miluje i nesnáší současně. Křehkého nihilistického Edmunda, který si z cest po světě přivezl souchotě. Tohle všechno a ještě víc se v průběhu jednoho dne na letním sídle Tyronových dozvíme – včetně toho, že všichni jsou přesvědčeni, že někdo za bídný stav rodiny nese vinu.

Láska, nenávist a obviňování se střídají v pravidelném rytmu, všichni se spolčují s někým proti někomu a současně jsou stále strašně sami. Alice Nellis ale úplně tu hru neutáhla. Nově jí přeložila a proškrtala, ale jinak vzala „jak širokou tak dlouhou“. Kromě asi minutové první scény žádné napětí nenarůstá, všechno je špatně už od začátku. Matku hraje Zuzana Bydžovská již od prvního okamžiku na samotné hranici vypjatosti, pak ale není moc jít dál, závěrečné totální morfiové opojení až delirium nemá účinku. V pěkném konstrastu je pak Bartoška coby otec, prakticky nevytáhne ruce z kapes, za to hraje už jen postojem, poraženecky svěšenou hlavou.(faktem ovšem je, že přesně toto předepisuje O´Neill ve scénických poznámkách..) Jindy ale přeskakuje do své osobní salonní blazeovanosti takřka „festivalověředitelské.“

Do rolí bratrů Nellis obsadila skutečné bratry Čapkovy, Filipa a Michala. Zarazilo mě, jak málo „sourozenecká magie“ u nich funguje, ač fyzicky jsou tak podobné typy, až je to možná pro dvě tak odlišné figury na škodu. Až v druhé polovině při jejich společném velkém výstupu jsem měla dojem, že z nich cítím bratrské pouto i jistou soupeřivost, pochopení smíšené s křivdou. Možná bude problém v tom, že Filip a Michal spolu prostě ambivalentí vztah nemají. Na jít či nejít říkám přečíst.

Ve čtvrtek Brežněv, v pátek Husák. V obou případech vtipná televize na scéně. Ve čtvrtek jsme byli v Brně na Láskách jedné plavovlásky, hrála blonďatá vyjukaná Anežka Kubátová. To je zážitek doporučeníhodný. Poslední dobou mě baví spíš tahle Morávkova linie než ta emocionálně mikroportově ukřičená, rozjinglovaná…(viz Modrý pták a částečně též jeho Dostojevští, zejména Raskolnikov). Pochopitelně, i tady je to Morávek, dokonale inscenující trapno se všemi cerepetičkami, typy, nemožnými kostýmy, parukami a vepřovou hlavu v tombole (apropos – to je nějaký zajímavý metaodkaz či co, protože v Hoří má panenko měl místo realistické tomboly jen náznakovou). Hraje se na střed, herce jsme měli na dotek. První půlka je brilantní, herci ohromní (i když samozřejmě morávkovští stylizovaní) hraje živá kapela „Meteor z Prahy“ písničky ze Semaforu (Včera neděle byla se v druhé půli mrazivě vrací jako výsměšné echo nejen konci lásky jedné plavovlásky, ale konci celých českých šedesátkových nadějí. )

V druhé ovšem přituhuje – taneční bezstarostné figury najednou nabývají podob pochodujích a salutujích vojáků, nezadržitelně se blíží příjezd tanků a plavovláska se asi podřízne, anžto má svůj cestovní kufřík plný žiletek. Vložené politikum ale Lásky ve výsledku oslabuje, rozmělňuje. Myslím si, že nápad je to dobrý a místo ve hře to má, pokud to proniká tak mimoděk (dokonalá debata mluvících hlav v televizi, přímý odkaz na pražské jaro a jeho intelektuály). Líbí se mi zapojení svědectví Pavla Švandy, odhalující naše zlatá šedesátá jako poměrně trpký bonbon, mámivě zabalený do lákavého barevného papírku. Ale příchod Brežněva na scénu a poplácajícího jednu z tanečnic buransky, surově po zadku, to je explicitnost režisérovy imaginace nedůstojná.

V sobotu jsme si pak dali Oněgin byl Rusák v Dlouhé podle Ireny Douskové. Tam zas řečnil v televizi Husák.. Inscenace je v tomto případě lepší předlohy, byť jistému sentimentu se nevyhne. Je to typ představení, který Dlouhé sedí – stylem humoru, herectvím a muzikalitou. Inkarnace herců do postav české nezávislé hudební scény je obdivuhodná, nápady režiséra svěží (mě osobně moc pobavilo, že kulturní večírek rebelujících gymnazistů je udělaný ve stylu pražské pětky, konkrétně R.S. Vpřed a jejich Inža kouří klejky..). I přes více než dvě a půl hodiny délky to není ztráta času.

Napište komentář