Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček..

Skoro vždycky vstupuju do divadla s nadějemi. Pokud jdete na něco strašného, vždy můžete doufat, že budete příjemně překvapeni a pokud na někoho osvědčeného, šance na zážitek tak nějak předpokládáte. Režie Jiřího Pokorného patří do té druhé kategorie – asi proto mě teď několikrát za sebou zklamal. Nedávno si ovšem vylepšil razantně reputaci. Dokonce tak, že i když je teprv únor, tak jépékřížovatím a už v duchu rozdávám ceny:  Za Sarabandu v Divadle na Zábradlí.

Sarabanda je posledním filmem Ingmara Bergmana. Televizním, protože s  plátnem skončil po Fanny a Alexandrovi. Prý je to Bergmannův režijní kšaft, do kterého shrnul mnohé ze svých oblíbených témat: láska, nenávist, stáří, neschopnost komunikace a konečně strach ze smrti a prázdnoty. Matně si vzpomínám, že jsem Sarabandu viděla, ale utkvěly mi v paměti jen dlouhé monology a světlá prkna starého domu v Dalarně, kam se na konec života zavřel někdejší profesor Johan. (odbočka – je správné, když herci vyslovují švédské místní názvy zcela česky? že kraj Dalarna vysloví tvrdě tak jak je to psáno? A což teprve Djuptjärn – tedy hluboké lesní jezero? To si nejsem jistá, jak vlastně bylo zašumlováno..Kdyby si to dovolili v angličtině, sklidí posměch, ale u jiných jazyků jsme pozoruhodně shovívaví..)

Na jevišti se mi rozhodně celý příběh odkryl intenzivněji, krutěji a současně komičtěji, protože i Bergmannovi hrdinové jsou často k smíchu – což právě divadlo zdůrazní spíš. Mariana přijíždí jen  tak, z náhlého popudu za svým někdejším mužem – třicet let spolu nepromluvili. Johan je pěkně nerudný cynický dědek, který se stáhnul do samoty, domu u jezera. Docela sám tam není – malý zahradnický domek  obývá jeho nemilovaný syn Henrik s dcerou Karin. Mezi Henrikem a Johanem panuje vzájemný odpor, který u Henrika přechází v koncentrovanou nenávist. Zato Karin je předmětem lásky a snad i touhy obou mužů – jako jí předtím byla Karenina matka Anna. Z její smrti se Henrik zhroutil a vlastně i Johan, který ji vždycky tajně miloval. Anna je personifikovaná láska a dobrota, zářící obraz, jehož roli má Karin převzít.

Pokorný na scéně nejdřív rozeseje houby a nadýmá do diváků, ale když se kouř rozptýlí, vidíme na scéně klec ve tvaru domu. Vevnitř je  ještě jeden domeček, maličký, dřevěný, jak pro panenky.  A to je také útočiště, únikový prostor, kam se postavy mohou nasoukat. Už jen scénografie hraje významy – stačí posunutí střechy klecového domu a je z něj chrám. Když se celá konstrukce vznese vzhůru, symbolizuje to mimo jiné vysvobození Karin, která našla odvahu odpoutat se od manipulativních tlaků.

Jinak Pokorného Sarabanda stojí na hercích. Hodně civilní je Zdena Hadrbolcová jako Marianne, nenápadný katalyzátor.  Ostatní jsou naopak hráni hodně vypjatě, anti – psychologicky.  První dějství je pozoruhodné: režisér nechá Johana a Marianne hrát takřka bez hnutí, otočené k publiku méně než z poloprofilu, Přesto drží napětí – tomu říkám husarský kousek.  Napětí jak proud z vodního děla ale pustí do publika příchod Henrika v naprosto excelentním podání Davida Prachaře (není ho pro Národní škoda?). Čtyřicátník, šlachovitý Prachař hraje víc než šedesátníka,  kterého přítomnost Johana zkroutí jak kancelářskou svorku
do totální trosky. Trosky až na dřeň ponížené a přetékající nenávistí, sžíravé, směšné. Sledovala jsem ho opravdu s obdivem – zvlášť když v následující scéně polonahý visí na mřížích v pozici ukřižovaného. Dost málo našich herců umí pracovat s tělem, ale Prachařovy výstupy v Sarabandě by klidně mohly být studijním materiálem.

Nějtěžší pozici má asi Gabriela Pyšná coby Karin. Hraje „tu holku co jí všichni chtěj“, je stále emocionálně rozklížená, ale současně nemůže jít do takové exprese a ostré kresby jako Prachař. Herečka to zvládá docela dobře, i když úplně nejvíc mě bavily stylizované scény. Když Johan dělá Karin „mefistofelskou“ nabídku ve snaze vytrhnout jí otci a vyhrát tak konečně nad Henrikem, je to stylizované lehce surreálné kouzelnické představení. Ona v bělounkých šatech jako panenka, držící vysoko cípy sukně,  Johan má zase cylindr a kabát – kýžený dopis tahá z rukávu jako srdcové eso, rozevře kabát – na podšívce má přilepenou obrovskou fotografii Anny…Ona se ukrývá v domečku, on rozhrne záclonku, ven vypluje půvabně bílá ručka jako příslib..

S domečkem se potkáváme i ve scéně, kdy o Karin bojuje pro změnu Henrik. A když prohrává, zavírá se do domečku sám  a na sklech malých okýnek se rozlije červená.. To je vrchol představení, které po tomto výstupu trochu sjede dolů jak šlehačka na den starém dortu. Je to trošku škoda, protože přichází jedno ze zásadních poselství hry a stejně jako ve filmu, Johan a Marianne, s těly zpustošenými stářím,  se k sobě přitisknou nazí v posteli. Přestože účinek tohoto gesta ani závěrečného monologu Marianne není takový jako by měl být, přesto je Sarabanda inscenací, kde tři hodiny nejsou zmarněný čas, ale potěšení z dobrého, moderního divadla.

2 komentáře na příspěvek “Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček..”

  1. václav píše:

    dík za typ,na zábradlí jsem od jistý doby přestal chodit ,vyzkoušim

  2. Fanda píše:

    Tak snad mě nebudete proklínat:-) I odborníci se málokdy na jedné inscenaci bez výhrad shodnou…

Napište komentář