Stará banda a jiné příhody


Usínám ve dvě zrovna při promýšlení scénáře. Nebo možná to byl ten druhý nebo dokonce třetí scénář. Je to vcelku jedno, ale zřejmě se mi povedlo usnout, protože 6.45 mě budík nemilosrdně vytahuje s postele. Na chvíli se do sebe zachumláme, ale já se snažím zůstat vzhůru, abych znovu neusnul. Od půlky prosince opět poprvé vstávám do školy, to je dost velká změna.

Podařilo se mi useknout hydře dvě hlavy, ale někdy to vypadá, že jich má ještě spousty. Ale mám pocit, že se s tím pomalu vyrovnávám. Strategie řešit problémy až nastanou se ukazuje docela úspěšná, například kolize všech možných schůzek tento týden se vyřešila pomalu sama (díky =M= :).

Divadla. Sarabanda alias Stará banda Na zábradlí mě dostala. Dobrý příběh, který je skvěle zahraný s výborným Prachařem. Naopak tak smíšené pocity jako z Neúplného snu už jsem dlouho neměl. „Asi jsem starý zastydlý idiot, který nerozumí modernímu divadlu. Co to tam ti pitomci dělají, to přece není normální. Ploužit se po scéně a vykřikovat kusy textu, posypávat se moukou a polévat vodou, to přece umí každý pitomec. A tahle parodie na rozhlasové hry, to fakt není vtipné. Jsem takový pitomec nebo čemu se smějí diváci?“ Ale najednou jsem tam byl. Začal jsem přemýšlet o devatenáctém století a hledání dobra, o všech těch Faustovských interpretacích, lidské duši a nesmrtelnosti. A samozřejmě dnešní prázdnotě, neúplnosti lidí a jejich věčnému hledání ničeho. Najednou začalo představení dávat smysl a já si ho konečně užíval. A vážně nevím, co se ve mě zlomilo. Opět David Prachař.

Poslední dobou divně spím. Dlouho nemůžu usnout nebo se naopak budím nad ránem. Naopak ráno jsem jak mrtvola, hlavně v sobotu a neděli. Nejradši bych se nechal opečovávat, donést si snídani do postele a pak se dál válel. Někdy jsem měl pocit, že je to alkoholem vypitým večer, ale pak jsem zjistil, že zřejmě ne. Možná je to lunou, která mě lechtá do obličeje, tedy (nepoeticky) nádražní lampou, protože lidské tělo potřebuje pár hodin spánku bez přísunu světla. Kdo ví.

Sny si stále většinou nepamatuji, ale už mi víří hlavou i po probuzení a někdy mám pocit, že se spojují do myšlenek, které bohužel opět zůstávají v hlavě a zřejmě jejich čas teprve přijde. Kdo ví. Útržky zapisuji do binární podoby, která je v mém případě perspektivnější než ta papírová, která mi věčně někam utíkala. Konečně mám pocit, že začínám mít ve svých poznámkách pořádek. Nebo je to pouze věkem?

S DNV mě dvířka vždycky strašila jako s nejzkostnatělejším divadlem a o Višňovém sadu jsme taky slyšeli dost prapodivných referencí. Dnešní oficiální premiéra, po několika předpremiérách, byla plna hajzl sosájety od průmyslníků (Bakala) po bývalé prezidenty a současných prezidentů manželky. Těžko říct, jak vypadaly předpremiéry, ale premiéra dopadla skvěle. Dagmar VH byla v druhé půli v mnohem zajímavější poloze a Martin S. byl celou dobu výborný. Dokonce Jiřina Jirásková, kterou jsem měl za starou zkostnatělou bábu, mě mile překvapila. Akorát závěrečný chladný aplaus publika mě opět dostal do reality. Většinová populace stále není připravena na alternativní divadlo, a dokonce ani na Morávka. Co mě přijde skvělé, to dnešní publikum otravovalo. Dobře jim tak, pitomcům.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *