Pěna dní (křenová a šunková)

Píše mi kamarád Stach o své přítelkyni: „Učíme se spolu fungovat, ale je to těžké, zvyknul jsem si příliš dlouho žít sám.“ Tak já mám problém zcela opačný. Chybí mi každodenní skládání puzzle denních zážitků. Klobouk dolů všem, které doma vítá večer co večer jen rohožka.

Mířím na rozhovor do Komedie (život s vázou, jo, rozesměje se Vanda, když jí sdělím účel našeho setkání) a úplně intuitivně vejdu do Zlatého kříže. Zvláštní, já na chlebíčky moc nejsem, asi právě proto, že právě po divadlech a na festivalech jsem z nedostatku jiných možností zkonzumovala víc vlašáku a nakládané zeleniny, než by mi bylo milé. Zlatý kříž je výspa v centru zapleveleném předraženýma trendy nebo jen předraženýma hospodama. Bufet, kde se u pultů se salátama a chlebíčkama kroutí fronta jako had. Věkový průměr padesát plus, ústa od majonézy se ale stejně nejvíc pojí s věkem od šedesátky nahoru. Chyba všech chyb, tohle by mělo být jako budget option v Lonely Planet. Nejen proto, že dva chlebíčky pořídíte v ceně jednoho eura a že chlebíček je česká raritka. Tohle je pravý obraz větší části Prahy, o celé zemi ani nemluvě. A taky je to cesta proti proudu času, tehdy asi nestálo ve vitrínách portské, ale vzpomíky mi zachraňují broskve v plechovce a karlovarské oplatky. Vivat český mlíčňáky a lahůdkářství…Tahle vzpomínka mě hodí do Madridu, asi tři roky zpět ve stejnou dobu. Co jsme jedli v jedné trendy restauraci si už nepamatuju, ale jak Matěj Forman našel cestou z blešáku úžasný pajzl, kde servírovali jen rybičky, obrovitou pánev obsluhovala drobná babka, která hostů ještě sázela na talířky pikantnosti, jedlo se u vykachlíkovaných stěn ve stoje a kostičky házeli dělnící se špínou za nehtama rovnou na zem.. Tak na tohle nezapomenu nikdy.

Napište komentář