Supermani, anděl a jedna panna

Lalky, bábky, pupetky, marionetky, javajky, máni a maňasi.  Vášeň pro loutky mi zůstala  z dětství, i když české loutkářství snad nikdy nebylo jen „pro mrňata“,  což dokazuje, že i dneska se kritikové dokážou rozjasnit třeba nad hradeckou inscenací Štěně nebo špenát, vhodnou od tří let.  A řada loutkových představení pro dospěláky bývá leckdy to nejlepší, co je k vidění. Tak třeba plzeňští Tři mušketýři z Alfy,  tak jsem se snad na divadle nebavila posledních pět let.

Takže když Bambule přišla s návrhem, že pojedeme do Liberce na Pannu z Arku, loutkové představení právě pro diváky, kteří sedí v dětských divadlech s koleny u brady, přišlo mi to jako velice dobrý nápad. Navíc, Bambule je odbornice, já loutkový diletant  a tak na ní dám. Pannu z Arku napsal Petr Vodička na motivy Voltairova směšnohrdinského eposu. Překvapivě Voltaire byl víc osvícenec než vlastenec a tak ho Johanka nezajímala jako mýtus, ale jako dogmatický nástroj katolické církve na šíření tmářství. Pouť dívenky z Domrémy tak u Voltaira nekončí na hranici, ale v posteli u Orleans, kde konečně přijde o panenství. (a jak víme z historie, vzápětí začne prohrávat) . Její čistotu totiž církev střeží jako oko v hlavě, neb patrně jen díky cudnosti Jana vyhrává.  Upřímně, nečetla jsem Voltaira, ale coby diletant tipuju, že Vodička ubral na  šlehavé jízlivosti a přidal na hravosti. Janu nejdřív vidíme jako znuděnou servírku, když si ji pro její záměry vybere nebe (žádná jiná panna není široko daleko). Postupně se z ní skutečně stane poměrně uvědomělá bojovnice, ač poněkud zmítaná animální touhou po svém fešném francouzském spoluveliteli. Někdy jim zabrání ve vášnivé chvilce nepraktičnost brnění (úžasná scéna, kdy se loutky na chvíli vymění za živáčky, respektive jen jejich nohy a nápadník vilně hladí Janino plechové stehno..). Jindy chce Janin věnec uchvátit anglické prase (obrazně) nebo francouzský osel (doslova).  Leč nezprzní ji, nad vším bdí totiž vyšší moc. Svatý Jiří a Svatý Diviš jsou patroni Anglie a Francie a občas si to mezi sebou musí rozdat pěstí. Výtvarnice je stylizovala do podoby supermanů a jedna jejich rvačka je komiksová včetně bublin.

Je to celé milé, vtipné, avšak ne mimořádné představení. Nese znaky kvalitní české novodobé loutkové „klasiky“, jen  mu chybí ta špetka špatně popsatelného čehosi, co by představení zvedla z kategorie pěkné do úrovně  zážitek. Bambule říká, že je to nedostatečná dramaturgie, ergo inscenační záměr,  já jsem si to definovat nezkoušela.

Za další shlédnuté loutkové představení může taky Bambule, která nám horemdolem doporučovala brazilského loutkáře Duda Paivu, který přijel se svou one man show Anděl do Akropole. Tak jsme v sobím houfu vyrazili. Děj Anděla je dost nepřehledný. Tulák, snad trochu alkoholik, somruje na hřbitově, kde obživne andělíček z náhrobku. Prý spadl z nebe a zkamenělo mu všechno až na srdce, ručka se ulomila. Zní to líbezně poeticky, ale popravdě je tenhle anděl pěkný fakanspratek, s dobře vyvinutým ječákem.  Velkou předností Paivy je jeho schopnost animace měkké pěnové loutky, takže je dočista jako živá (taky vám připomínala Smoljaka, rozesmála nás Zobča) a její dialogy s vodičem jsou skutečně souhrou dvou partnerů. Jenže se to překvapivě rychle okouká a pak se člověk přistihne přitom, že se dokonce i otravuje, zejména když Paiva ukazuje, že dřív než loutkář býval tanečník a kolem figurky Anděla nesmyslně baletí. V duchu si Paivu strkám do šuplíčku „poněkud přeceněno“  a zcela nacionalisticky těším se na další věci z Naivního, Draku, Alfy, Lampiónu…

Ještě že měl ten den Votan narozeniny a  že jsme šli na víno, bramboračku a dort, což byla souhrnem větší zábava než celá andělská historie.

Jeden komentář na příspěvek “Supermani, anděl a jedna panna”

  1. ben kingsley píše:

    Toužím tě poznat, fando!

Napište komentář