V Dánsku vínem, u nás kafem, v Rusku zmrzlinou

Přiznávám se: mám ráda veršovaná dramata. Rostandova Cyrana, Nezvalovu Manon Lescaut, Moliérova Misantropa nebo Lermontovovu Maškarádu. Poslední jmenovaný kus právě nastudovalo Švandovo divadlo.

Přiznání druhé: nemám příliš ráda Švandovo divadlo. Občas si říkám, že je to takové oblastní divadlo, jenže v Praze (ne že by se tato charakteristika nedala použít i na jiné scény). Na druhou je to divadlo aktivní, snaživé, vyrábějící nejen premiéry, ale snažící se i o mimodivadelní přesahy. To je zas sympatické.

Přesto jsem při sledování Maškarády měla dojem, že bych ji raději viděla utopená v sedačce hangáru nebo taky „kongresáku“, jak se říká ostravskému „Myronovi“. Že mi ta inscenace přivála vzpomínku na několik blažených a vyčerpávajících ročníků Ostravaru, není tak překvapující. Jednak – režíruje jí Radovan Lipus a za druhé v ní hlavní postavu hráče Arbenina hraje Milan Kačmarčík a baronesu pak představuje jeho žena Apolena Veldová. A za třetí – moc pěkná scéna Davida Vávry by klidně snesla větší jeviště.

Začíná se velmi slibně: spustí se muzika, tak trochu flamenco. Ve střediu scény bílý kovový stůl, židle. Vzadu až k provaziště bílé hranaté sloupy, či lépe řečeno látkové tunely, které pomocí světel v nich umístěných dovedou bleskovou světelnou změnou proměnit atmosféru scény – od mrazivé modré, přes rudou, šedou až k zrůžovělým červánkům. U stolu hráči karet – nebo jsou to tanečníci, kteří karty vynášejí, jakoby tančili passo doble? Párt taktů hudby. Pohyb, pak pauza, v ní replika. Veršovaný text si vyloženě říká o rytmizaci a podtrženo hudbou a frázovaným pohyhy, funguje to jedna báseň. Celá inscenace má pěkně vymyšlené nejen pohyby, ale i další efekty. Jako symbol se tu objevuje předpokládaný corpus delicti nevěry, ztracený Ninin náramek, zdvižené stavidlo, které do světa vypustí Arbeninovy démony a s nimi tragedii. V jedné ze závěrečných scén, kdy katastrofa je již neodvratitelná, na scéně chřestí v rukou komparzu desítky náramků, po celý čas se jako zlověstný jingl v osudových okamžicích ozývá cink, cink, jak náramek sklouznul nešťastné Nině z útlého zápěstí. Lipus stvořil diváckou vskutku romantickou podívanou v tom nejlepším slova smyslu, byť druhá polovina se zdá býti poněkud dlouhou. Pěkně také pracuje se symboly chladu, vždyť je to zmrzlina, která propálí jedem Nininy útroby a tak se tu na zemi třístí kusy ledu.

Teď je však na místě po slovech chvály zodpovědět otázku, proč tedy má kus lehce oblastní nádech. Obávám se, že za to mohou herci, kteří mají během inscenace značné propady. Většina zápasí s veršem (ano, to je ta potíž s rýmovanými hrami, čtou se lehko, říkají těžko), a místy sklouzávají do šarží. U Milana Kačmarčíka se nemohu zbavit dojmu, že hlasem a gestem taky jako by hrál pro větší hlediště. Kačmarčíkovo obsazení do Arbenina, je myslím, chybné. Ne že bych nevěřila, že na něj nemá herecky. Je to však ničím neospravedlněné obsazení proti typu. Romantického hrdinu přece nemůže v romanticky pojaté inscenaci hrát potící se holohlavý muž s rysy odulého utopence, právě vytaženého z rybníka! Arbenin nemusí být krásný, vždyť je to člověk který v sobě nosí zlo,  s duší plnou běsů, jen na chvíli ukolébaných. Ale opravdu nemůže být tak zoufale promiňte mi to – necharismaticky „unapetýtlich.“

Ostatní herci se drží na svách standardech – typickým příkladem budiž Kamil Halbich. Docela pěkná je – i typově – Nina Jany Strykové i Baronesa Apoleny Veldové. Zajímavý je kníže – Matěj Hádek ho hraje jako odpudivý, přisprostlý floutkovský typ – s tímhle mladíčkem nelze mít moc sympatie. Ale s takovým Arbeninem se zkrátka smířít nemohu. Já mám prostě romantické hrdiny už od středoškolských let v oblibě. Řekněte, od kdy správný rozervanec nemá vlasy, které by mu cuchal divoký vítr?

Napište komentář