Vidět Vinohrady a zemřít
Vidět dvě špatná divadla v týdnu hned po sobě moc nepotěší a mohlo být ještě hůř, ale část jsme naštěstí s díky odmítli.
Vinohradská předpremiéra (systém asi sedmnácti veřejných předpremiér před skutečnou premiérou je záhadou asi nejen pro mě) Figarovy svatby (režie Radek Balaš) začala neslaně nemastně. U vtipných scének tušil možná jenom režisér, v čem spočíval vtip. Buď hercům nevycházelo načasování nebo šlo naopak o naprosto fousaté a prvoplánové pokusy diváka rozesmát. Nepovedlo se. Ukázkovým příkladem je jedna z nejlepších scén, holení hraběte Figarem za zvuků marše. Jiří Dvořák se z počátku trefuje poměrně slušně, ovšem později už nestíhá “tajming”, buď je rychlejší nebo naopak pomalejší. Škoda, stačilo o trochu zpomalit tempo hudby, čímž by Dvořák měl větší šanci trefit se do rytmu a hned by to působilo lépe.
Ondřej Brousek představení obohatil o hudební složku a představení vdechl muzikálový dojem. Z melodií je silně cítit inspirace spoustou různých hitů (od Elvisovy Falling in love po Rakoczyho March), ale je to natolik přiznané, že to nepůsobí jako vykrádání. Ostatně melodie jsou to jediné, co pozvedá jinak slabé představení na průměr.
Nutno dodat, že druhá polovina představení je výrazně lepší až na samotný konec, který je “vinohradsky” trapný (přijde zahradník a zvolá “a baklažány jsou na sračku”) – naposledy se jim to povedlo Na krásné vyhlídce.
Sněhová královna v režii Zoji Mikotové v Národním divadle je především dlouhá. Na dětské představení jsou dvě hodiny příliš, navíc divadlo končí o půl desáté. První polovina trpí neuvěřitelnou ukecaností asi jako průměrná rozhlasová dramatizace. Skutečně, stačí zavřít oči a vše si dokážete představit. Postavy pronášejí sáhodlouhé filozofické dialogy na pozadí psychedelické zpětné projekce. Prostě soda.
Také tady se druhá polovina vylepší, ale stále to zoufale nefunguje. Zařazené vtipy pro dospělé jsou klopotné, odkazují o generaci hlouběji, než je předpokládané publikum. Dětské grotesky jsou o něco lepší, dětem se “loutkové” mordování vždycky líbí, ale přesto to nemá švih.
Obě představení spojuje zejména upachtěnost a klopotnost. Je smutné, že Divadlo na Vinohradech má být vizitkou hlavního města a Národní divadlo vizitkou našeho státu. Přitom jsou představení neinvenční a zřejmě při vědomí toho se snaží působit jednoduchými triky – v případě Figara líbivou hudbou, která je silně náladotvorná a průměrný divák odejde téměř s písní na rtech a zapomene na slabé výkony, v případě Sněhové královny jsou to vložené gagové scénky, které na děti působí jako němá groteska – na dospělé působí jako němá groteska na dospělé – trapně (schválně, podívejte se na Laurela a Hardyho dnes).