Poprvé v Ungeltu, podruhé v Semaforu a to další ani nepočítám. Jo a Indy.

Láskou posedlí v Ungeltu, režie Janusz Klimsza. Příběh nevlastních sourozenců, kteří se nemohou či nechtějí vymanit ze vzájemného vztahu. Pěkně gradovaný příběh, ve kterém Vilma Cibulková tahá delší sirku a působí přirozeněji. Miroslav Etzler místy vypadá, že svou roli jenom hraje. dvířka by možná poznamenala, že civilnější pojetí divadla je poměrně moderní vynález a dříve bylo obvyklejší teatrální pojetí a přehrávání, ale tentokrát se mnou souhlasila.

Pro někoho už může být Jiří Suchý starý senilní stařec, ale těžko by někdo mohl namítnout, že neumí hrát a nebo napsat slušnou hru nebo scénku. Divadlo Semafor možná žije ze své podstaty, ale má svůj okruh diváků, který je s repertoárem spokojený a chodí do svého divadla rád. Možná to není úplně pro mladší ročníky, ale komu, kromě nenávistných pánů Kratochvíla, Hrušínského a jiných hlavněvstupenkodotovaných divadelníků to vadí? Děti kapitána Granta je dost možná epitaf za celou historií divadla. Kabaretní představení je poskládané ze scének a písniček, a i když je místy slabší a potom zase lepší. Jitku Molavcovou si pamatuji z televizních pořadů pro děti a od té doby mi přijde, že se vůbec nezměnila – ani vzhledově, ani hlasově, ani pohybově. A to je dobře. Spolu s Jiřím Suchým představení výrazně táhnou, i když Jolana Smyčková je nadějná zpěvačka i herečka (škoda, že nehrála v Sektě, té by dost pomohla). Také Vanda Hauserová je poměrně výrazná osobnost a jistě by jí slušela větší role. Jinými slovy – z představení nebudete odcházet v euforii, ale pokud nejste morous, je to příjemné zpestření večera.

Nyní by to chtělo jointa nebo panáka. V představení Arnie má problém od Jana Nebeského v Divadle Na Zábradlí byste totiž původního Ibsena asi hledali stěží. Oplácané vysoce stylizované postavy jednají s manýrami a rozmáchlými gesty a místy představení přechází až do dadaistické kompozice. Miroslav Mejzlík jako světově proslulý sochař není špatný, ale hraje v poloze starého mrzouta, ve které jsem ho už jednou viděl v Sarabandě, a tedy mě ničím nepřekvapil. Naopak hostující Lucii Trmíkovou jsem konečně viděl hrát, v NOD dělala pouze statistku Davidu Prachařovi. Tady ztvárnila roli sochařovi inspirace s pěkným odstíněním poloh. Ve skutečnosti je představení úlet. Čtvrtníček coby lovec medvědů používá k posilování vše na scéně, před cestou do hor jim kulisáci na originální crocsy izolepou připevní mačky, kterými pak pochodují po scéně. Nic není normální. Diváci odcházejí buď naprosto zhnuseni nebo nadšeni, lhostejnost se téměř nenosí.

David Ondříček se pustil také do divadla a pro Dejvické divadlo nastudoval hru 39 stupňů od Hitchcocka (v originále The 39 Steps). Zde je stylizace záměrná a pochopitelná. Představení místy připomíná němý černobílý film, některé scény jsou neuvěřitelně silné svou pomalostí či statičností, kterou podtrhuje výrazná filmová hudba. Bohužel takto silné není celé představení, místy hra upadá až do nudy. Nesnáším tu větu, ale vidět tohle představení jinde, bylo by skvělé, na Dejvice je to prostě jedno slabší představení, i když stále silně nadprůměrné. Opět, dvířka by k němu jistě měla spoustu krásných poznámek, ale momentálně nemá chuť psát, tak já skončím, abych jí neukradl všechny nápady :)

Tutudutů tůtudů… Můžete mít rádi všechny umělecké filmy, ale pokud nemáte rádi Indyho, jste bohapustí suchaři. Na čtvrté pokračovaní jsem se těšil jak malé dítě. Kdo taky jiný by si ho mohl správně vychutnat. První polovina filmu šlape perfektně, je to přesně ten mix zábavy, na který čekáme. Ale pak je to stejné jako s 39 stupni – je to dobrý film, možná dokonce skvělý, ale chybí mu feeling, chybí mu něco navíc. Jako když jsem seděl v kině a s otevřenou pusou koukal na Chyť mě, když to dokážeš od začátku do konce. Ale samozřejmě platí, že točit naši filmaři tak profesionální filmy, tak mají oskara za mezinárodní film hned.