Myslím, že je jenom málo odvážlivců, kteří by toužili čtyřikrát za týden navštívit divadlo a ještě kvůli tomu cestovat do cizího města, platit ubytování a přemrštěné ceny za jídlo. Abych úplně nemystifikoval, tohle všechno jsme podstoupili kvůli jednomu představení, tomu poslednímu.

Divadlo Kalich je synonymem masové tedy silně průměrné až podprůměrné produkce. Tentokrát dovezlo koprodukci Polívka-Lasica s názvem Mínus dva o které fanda prohlásil, že tak slabý příběh už dlouho neviděl. A skutečně, děj je předvídatelný a v repertoáru běžného divadla zralý na rychlou derniéru. Představení hřeší na dvojici hlavních aktérů, kteří hodnotu hry výrazně zvyšují, až to vypadá, že to nejlepší je výsledek improvizace Lasici a Polívky.

Z jejího života od Jiřího Justa a Jana Schmida v režii druhého z pánů je prý typově představení, které Ypsilonku proslavilo. Evidentně to muselo být jiné představení, protože Z jejího života je značně rozkolísané od výborných momentů až po neutrální nudu nebo lehce trapné vtípky. Pro leckoho překvapením bude účinkování Pepíčka Zímy, ale starý pán se kupodivu drží a působí přirozeně. Jana Synková je většinou výborná, ale místy by představení chtělo trochu dotáhnout a nakonec prostříhat.

Jedno z nejlepších letošních představení na mě čekalo v Komedii. Přiznávám, že začínám být na jejich představeních závislý. Většina jejich her má zatím stejnou poetiku a téměř stejnou scénu, ale stále se mi to neokoukalo a nepřejedlo. Snílci jsou hra, která zpočátku klame tvarem. Dušanovi Pařízkovi ji se povedlo převést do současnosti, takže bez předchozí znalosti nepoznáte, že byla napsána již ve třicátých letech. Až skoro do poloviny se rozjíždí konverzace pěti osob, která graduje až téměř do mýdlové opery. Pak ovšem přijde zlom. Zpětně viděno logicky, ale během představení spíše nečekaně.

Snílci jsou o hledání, partnerských vztazích a ideálech. Ač působí důvěrně současně, je ovlivněna psychoanalýzou, ženskou hysterií, konfliktem povinnosti a anarchií. Ale možná i to ji přibližuje současnému divákovi. Výborný je Roman Zach, který lehce přehrává, takže jeho postava Tomáše vystupuje jako ironický glosátor, který sice ví všechno a co neví, to aspoň tuší, ale nemůže s tím nic dělat. Vanda Hybnerová i Gabriela Míčová jako sestry mají správný mix lásky a vzájemné nevraživosti, když se přetahují o jednoho muže.

Ale pak už přišel víkend a s ním výlet na otáčivé hlediště do Českého Krumlova.

O polské Zamošći se říká, že je to perla renesance, ale to může říct jenom polák nebo američan, který nikdy nebyl v Českém Krumlově. Do tohoto města je těžké už jenom se dostat. Student Agency tři dny předem vyprodaná (ještě před letní redukcí počtu spojů) a dva dny předem jsme málem nesehnali lístky na ostatní sockoidní (čti ČSAD) spoje. Vzhledem ke stavu cest a železnice je cesta do Budějic potažmo Krumlova utrpením, železnice má ještě tu nevýhodu, že nádraží je v Krumlově pěkný kus cesty od centra.

Lístky jsme nakonec měli v předstihu, ale spousta lidí na nástupišti ne. Díky tomu se v dálkovém autobuse zaplnila i místa k stání, takže větší část cesty byla pro všechny utrpením. Nad námi se jedna slečna sesunula, naštěstí na sedadlo, které bryskně uvolnila jedna polka. V Budějovicích se naštěstí autobus uvolnil a zbytek cesty už probíhal normálně.

Český Krumlov je takový milý skanzen. Připadáte si, jako by celé městečko a jeho obyvatelé tam byli jenom kvůli vám turistům. Přesto se chovají neuvěřitelně mile, s pražskou restaurační arogancí se nesetkáte. Podobně ubytování, které se pohybuje od 300 za osobu, my jsme platili 500 a bydleli jsme v příjemném rodinném domku a v ceně měli i dobrou snídani.

Do Krumlova jsme jeli kvůli představení Robin Hood od Martina Glassera, které se konalo na Otáčivém hledišti v zámeckém parku. Jak jsme se doslechli, představení i přes slušnou cenu (činohra 275-690 korun) dlouho dopředu vyprodaná, s námi tam byli dokonce anglicky a japonsky mluvící turisté. Představení samotné je filmová pohádka. Otáčením jeviště dokáží divadelníci vytvořit téměř filmové střihy a z toho nakonec vyplývá i celý formát zábavy. Přirovnávat to ke klasickému divadlu téměř nejde, ale je to pěkná podívaná. S fandou jsme se shodli, že nejvíc musíme ocenit kulisáky, kteří snad pro každé otočení museli kompletně přestavět scénu. Spolu s téměř stovkou lidí a koňmi tvoří poměrně rozsáhlou svitu.

Druhý den jsme vyrazili na zámek, kde jsem se chtěl podívat do barokního divadla a maškarního sálu. Bohužel každé je součástí jiné prohlídky, takže po redukovaném vstupném jsme tam nechali asi 600 korun. Zatímco první zámecká trasa s maškarním sálem je pěkná a za vstupné stojí, i když průvodkyně zrovna kvalitním výkladem neplýtvá, do divadla za 200 korun je to neskutečná zlodějna. Návštěvníky posadí průvodce do lavic, provede krátký repetitivní výklad a zběžně jim ukáže propadliště s mechanismem pro výměnu scény. Deset minut čistého času. Na jednu stranu chápu, že chtějí zachovat jedinečnost místa, protože takové barokní divadlo je jediné na světě, ale potom nemůžou požadovat takové strašné peníze. Ideální je v tomto divadle vidět nějaké představení, ale jak říká fanda, ta se omezují na úzký okruh vědců, kteří tam zkoumají způsoby fungování barokního divadla – například jak sakra ti dole a ti nahoře věděli, že mají vyměnit scénu, protože ta trvala sedm sekund – tedy proběhla okamžitě.