Vždycky jsem miloval podzim a kupodivu na mě nepůsobí nostalgicky. Možná je to horami, ve kterých jsem vyrůstal, kde jsou vlastně jenom dvě roční období – zima a něco-jako-podzim. V některých měsících „léta“ se dá dokonce koupat ve venkovním bazénu, ale většinou slouží jako ochlazení po přechodu ze sauny.

Naopak Londýn na v říjnu moc podzimně nevypadá. Trávníky a stromy si sice užívají odpočinek, ale vedle toho kvetou krokusy. Počasí, po většinu roku nevlídné, se při naší návštěvě umoudřilo a celou dobu svítilo sluníčko.

Poprvé jsem v Lodnýně pocítil závan jeho hektického života. Zatímco dříve jsem měl vždy pocit poklidného města, tentokrát bylo vše zběsilé, od davů chodců a rozkopaných ulic až po naše zběsilé pojíždění městem od Havla k Havlovi (či spíše od Orange Tree Theatre po British Library). Pokud máte na Václaváku pocit, že nemůžete projít, nenavštěvujte centrum Lodnýna v pátek odpoledne nebo v sobotu. Je to téměř očistný zážitek a zkouška trpělivosti. Po čtyřech dnech mám dnes pocit, že jsem tam byl snad jenom pár hodin.

„Dostalo to jenom 60 %, na to bych nešla,“ říkala kolegyně po přečtení o londýnské inscenaci Leaving, já jsem přesto rád, že jsem to viděl (ve skutečnosti to bylo spíše 65 %). Na místních hercích musíte ocenit absolutní profesionalitu a cit pro načasování. Dialogy plynou jako v konverzační komedii a občas vytvářejí vtip na místech, kde bych ho ani nečekal. Jak psaly kritiky, problém je postava Riegera, který nemá vývoj a tím shazuje druhou polovinu hry.

Jednou z londýnských atrakcí jsou místní trhy. Konají se většinou v pátek až neděli a ve městě jsou asi čtyři hlavní. Geograficky nejblíž jsme měli trh v Camdenu, navíc měl otevřeno v neděli. Ve skutečnosti je v Camdenu spousta obchodů otevřená i přes týden, ale teprve o víkendu ožívá hlavrní ruch. Oděvy, boty, doplňky a různé blbinky najedete jak ve značkové podobě, tak o něco levnější tržnicové. Evidentně to není česká specialita. Úžasné jsou na trhu jak ceny, tak také výběr. V jednom obchodě měli nabídku Conversek větší, než v celé Praze.

Ale největší zážitek měl teprve přijít, jídlo. Na jednom místě najdete dobrou dvacítku stánků s občerstvením za rozumné ceny (většinou 5 liber). Kdo by čekal párek v rohlíku a sýr v žemli, pekelně by se spletl. Celý trh voní vůněmi celého světa. Vedle stánku s obrovskými pánvemi s vůní Afriky najedete Japonské speciality, mexické placky, čínské nudle, francouzské palačinky, turecké dobroty a mnoho dalšího. Voní to tak, že nevíte, co zvolit první. K tomu si za tři libry koupíte čerstvě vymačkaný ovocný nebo zeleninový džus a navrch přidáte kousek koláče. Připadáte si u toho jako v kulinářském ráji a vůbec vám nevadí, že jíte plastovým příborem z aluminiové mističky vedle spousty dalších stejně postižených.

Co by byl výlet do Londýna bez návštěvy West Endu a některého z muzikálů. Na ně se dají sehnat zlevněné lístky v den představení skoro za polovinu. Ovšem s rizikem, že třeba žádné nebudou. Přesně to se nám skoro stalo, protože v jedné takové pokladně se tvářili, že všechny námi vybraná představení jsou již vyprodaná. Naštěstí nás napadlo vyzkoušet jinou firmu. Jak napovídala fronta, lístky ještě byly, i když ne tak výhodné. Volba mezi Billy Elliotem (70 liber), Spamalotem (15 na druhý balkon) a Zorrem (25 liber) nakonec dopadla ve prospěch posledního.

Představte si, že by Gipsy.cz s Vojtou Lavičkou napsali muzikál o vyhnání cikánů z Chánova s nezbytným milostným příběhem. No dobrá, hudbu k Zorrovi dělali Gipsy Kings, kteří mají přece jenom větší světové renomé, ale zase jsou na rozdíl od Gipsyho menší hitmakeři. Užitečné na muzikálu bylo zjištění, že nejen u nás se hrají špatné muzikály. Ne, že by byl Zorro vyloženě špatný. Je profesionálně zahraný, šermířské scény jsou skvěle synchronizované, zahrané naplno bez zaváhání. Dokonce některé scény dobře šlapou. Na druhou stranu je představení často technicky studené a hlavně ústřední milostný duet je plný klišé a působí v celé hře jako z marsu. Ve výsledku je to za 50 %, takový produkt na odreagování, který by se mohl líbit hlavně dětem. I když drtivou většinu publika tvořili dospělí. (Ale na ten muzikál od Gipsyho čekám a těším se.)

Náš problém s Londýnem je, že hlavní atrakce jsme povětšinou viděli a těch zbývajících je tolik, že vlastně ani nevíme, na kterou zamířit tentokrát a kterou si nechat na příště. Původně jsme zvažovali British Museum, ale vzhledem k počasí jsme si ho nechali na příště. Nakonec jsme v podvečer zamířili do London Transport Museum a nechali se unést nostalgií starých časů. Budu popisovat jinde.

Večer jsme zamířili s 2/4 skupiny Instant Flight a čechem Ivanem, který žije v Lodnýně 20 let a když jednou odjel na chvíli do Paříže, zůstal tam tři roky, na koncert do jednoho malého pubu v Southbanku. Tam jsem rozšířil svou zkušenost z místních piv (bylo třeba zapít fish and chips). I když Red Stripe zrovna nepatří mezi typické značky.

Hudba je v Londýně naprosto skvělá. Úroveň buskerů na ulicích a v metru je neuvěřitelná, takže slyšet potom, co se v Česku vydává za profesionální produkty, je hodně zdrcující. Samozřejmě prorazit mezi spoustou skvělých muzikantů je opravdu těžké, ale zase máte jistotu, že výsledný výběr bude opravdu dobrý. Zbytek si můžete koupit na levných CD v Camdenu nebo na jiném trhu.

Na závěr jsme si vyzkoušeli praktickou nevýhodu odbavení přes internet. Protože můžete jít až k bráně, nenecháváte si časovou rezervu. Tedy aspoň my si ji nenechali. Brána měla zavírat 13.10 a my teprve 12.57 přijeli na Standsted. Pokud připočteme zapomenutý nový Lush a důkladné prohlížení u bezpečnostní kontroly, nakonec jsem dorazil k bráně až 13.15. Dá se to stihnout na poslední chvíli, ale ty nervy…