Ten náš osmašedesátý


Políbila Dubčeka (1968 – čas utopie), La_Fabrika

Zajímavý je i vlas v polívce, říkal kdysi Šalda a teď mi to řekl i Fanda. Tak já zkusím napsat něco víc, než že je to zajímavé. Inscenace se skládá ze tří částí, Ať hoří Paříž, Políbila Dubčeka a Zrychlené srdce, první dvě od Karla Steigerwalda. Ať hoří Paříž je krátká utopická hříčka o revolučním roce v Paříži. Formálně jde o koláž hesel, textů a revolučních myšlenek, které jsou vykontrastovány. Osou představení je část Políbila Dubčeka o Dubčekově zatčení a moskevském jednání. Poslední část je o intelektuální a citové prázdnotě po revolučním roce 1968.

Sáhodlouhým popisem se chci vylhat ze skutečnosti, že na inscenaci vlastně nemám vyhraněný názor. Hra samotná (tedy text) se mi líbila jako vtipná a svižná hříčka. Ale inscenace na mě nijak zvlášť nezapůsobila. Přitom žádné vyložené chyby představení nemá. Viktorie Čermáková pouze nedokázala ze hry vytřískat celý potenciál.

Ondřej Pavelka jako Dubček skvělý, i když mi trochu vadila husákovská českoslovenština. Brežněvová zbytečně přepísknutá vedle téměř chladného Brežněva. Tchán ocenil ještě Svobodu a za zmínku stojí také oba lampasáci a Salzmanová s Hadrbolcovou. Hra by potřebovala trochu zhutnit a klidně ještě víc zabsurdnit.

Válka Roseových v Divadle Na Jezerce

Když jsem o pár dní později viděl režiséra Ondřeje Sokola přebírajícího divadelní cenu za Hrdinu západu, neřekl bych, že Válku Roseových mohl spáchat stejný člověk. Jednoznačná ukázka špatně udělané lidové zábavy. Inscenace začíná dlouhou a nudnou projekcí, která nekoresponduje s papundeklovými kulisami na scéně. Herecké výkony jsou špatné a ve výsledku jsme čekali na konec, abychom se dozvěděli, jak režisér vyřešil padající lustr.

Bouře, klub Cross

Toy Box, alias moje bývalá kolegyně, přišla se svým školním projektem, který je tvořen sérií obrazů z Shakespearovy hry. Autorka si záměrně vybrala nejmystičtější místa, aby diváky vodila jednotlivými částmi představení. Některé pasáže jsou zbytečně natahované a po prvních obrazech vám zatrne, že snad všechny zvuky půjdou ze záznamu. Naštěstí v dalších scénách už herci i mluví. Drobnou chybou je také nevyužití Prosperovy laboratoře, která má pouze funkci kulisy a určitě by jí slušelo další využití.

Přestože nesdílím bezbřehé nadšení některých blogerů, jde o příjemné představení a rozhodně bych mu dal přednost před některými profesionálními kusy.

Camen, Hudební divadlo Karlín

Po londýnském průměrném Zorovi jsem čekal něco podobného i tady, ale výsledek mě i tak dost překvapil. O překladu jsem psal krátce již na Nyxu. Podle originálního textu, který nám běžel ve formě titulků, je český překlad nehorázný muzikálový kýč, který anglickou banalitu posunul do nezkousnutelného českého hnusu. Opravdu mizerná práce.

Ale ani další části nejsou zrovna hodny obdivu. Zatímco v Zorrovi se na scéně stále něco děje, tady je kromě zpívajících a jednajích osob totální nuda. Výjimečná je snad pouze úvodní scéna, která nás docela navnadila, ale takový zázrak se dále neopakovat. Vrcholem je potom modlení v kostele (kde se nehýbe ani plamen svíčky) a milenecká scéna (snad vypnuli i šumící vodu).

Když si na závěr „hvězda“ snažila vynutit potlesk ve stoje, klidně jsme zůstali sedět, protože průměr takto nejsem ochoten ocenit.

Petrolejové lampy, Divadlo Komedie

David Jařab pokračuje ve své sérii her věnovaných lidským vztahům a tentokrát si sáhnul ke klasickému českému textu, který se v našich divadlech hraje poměrně často. Neomylně si ze hry vybral jenom to nejpodstnější a formou skládačky předkládá divákům celkový pohled na prapodivný vztah. Přestože je inscenace skvělá, na konci budete přemýšlet, proč ji vlastně v Komedii hrají, když téma je dnes již vyčpělé (syfilis opravdu není běžným problémem vztahů).

Vějíř s broskvovými květy

Tak na tohle se těším. Zatím jsme si dali ochutnávku, ale z důvodu vyčerpání jsme se museli vzdát…

Chyba másterů?

Při poslechu nových Kaiser Chiefs (Off With Their Heads) jsem se nemohl zbavit dojmu, že někdo ukradl nefinalizované nahrávky a vydává je jako konečný produkt. Nahrávka zní jako z hrobu a po dvou posleších je to jenom o něco lepší než Odd Couple od Gnarls Barkley, kteří jsou pro mě stále zklamáním sezóny. Bohužel jsem se přesvědčil, že je to opravdu finální verze. Podobné zklamání jsem zažil také u nových Keane.

Kupodivu lepší dojem jsem měl z nových Oasis (Dig Out Your Soul), kteří jsou návratem k příjemnému rocku.

Přesto u mě již nějakou dobu stále vítězí Mardulce od Bajofondo. Energická hudba, která má v sobě spoustu slunce a života a spolehlivě mě po ránu probudí.


3 komentáře: “Ten náš osmašedesátý”

  1. o mě se říká, že je mě lehké nadchnout, ale není to tak úplně pravda. je to (myslím) tak, že vidím ten plamen génia i přes začouzený sklo lampy, che, že spoustu chyb odpoustím, když mě to strhne. jako posluchač nebo divák se nechávám vést emocema, a jakmile mě to zaháčkuje, většinou ochotně následuju a užívám si dobrodružství. jakmile to ale nechytnu, mám smůlu. tak.
    pěknej den, kočky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *