Subjektivní žurnalistika? Stačilo
Nějak se nám poslední dobou rozmáhá nešvar subjektivní ba přímo angažované žurnalistiky. Po vnukovi, který chtěl očistit jméno své babičky se objevuje zuřivá obhájkyně českého porodnictví Ludmila Hamplová.
Což o to, na subjektivním názoru není v zásadě nic špatného. Pokud ho neotiskne seriózní médium, pokud se nevydává za vyvážený článek a pokud mu není věnován značný počet stránek.
Ludmila Hamplová asi nevzedme mezinárodní vlny, které zavalí Českou republiku, pouze naštve spousty maminek a tatínků, kteří dodnes měli za to, že disponují zdravým rozumem a dokáží pojmenovat věci, které vidí (neochotu, nepořádek a další).
Stejně je to zvláštní. Zatímco ještě loni v lednu Ludmila Hamplová tvrdila, že je člověk a ráda by, aby se k ní lékaři tak chovali, letos vyhlásila křížovou výpravu. Začalo to článkem v HN, který bojuje proti alternativním porodům (kde cituje draculku), ze kterého jednostranný názor čouhá jak sláma z bot (když jeden doktor je nazýván doktorem a druhý aktivistou). Celé to však završila totálně neprofesionálním článkem v Reflexu. I tady lékař zásadně vysvětluje a objasňuje, naopak asistentky křičí, stěžují si, bojují.
Jak říkám, co člověk to názor. Ale zdá se mi, že takto jednostranně zaměřené články do Respektu, HN ani Reflexu nepatří. I kdybych měl klapky na očích a říkal si, že české porodnictví je báječné, tak proč existuje mezinárodní iniciativa 10 kroků k optimální porodní péči? Možná by měli čeští porodníci vyjet za hranice a těm německým, britským a americkým opicím to správně vysvětlit.