Kabaret 68-89
Všechny tři hry spojuje absurdita. Což není zvláštní u Karla Steigerwalda nebo Václava Havla, kteří s prvkem absurdity pracují dlouhodobě, ale je to lehce netypické u Jaroslava Rudiše a jeho hry Exit 89, protože ten se zatím držel v realitě. Skoro to vypadá, že vzpomínky na naši historii před rokem 89 nám přijdou značně absurdní, že je žádnou realitou vyjádřit nemůžeme. Ostatně i představení Oněgin byl rusák v Dlouhé lehce balancuje na hraně mezi realitou a surealitou.
Zatímco zhlédnutí prvních dvou uvedených představení ve mě nenechalo nijak zvláštní dojem a měl jsem na jazyku jenom “tak jo”, teprve po zhlédnutí Cirkusu Havel mám pocit, že je téma nějak podstatně popsané a definované a můžu se i vyjádřit k předchozím dvěma hrám.
Políbila Dubčeka je relativně nejnormálnější představení vhodné pro salónní intelektuály, ale i běžné lidi, kteří se zasmějí nad absurditou šedesátých let, která končící deziluzí. Herecké výkony začínají od nevyrovnaných studentů herectví, kteří zkušenost dohánějí silově a je to znát, až po profesionální výkony Salzmannové, Hadrbolcové a hlavně Pavelky. Celkově by představení potřebovalo dozrát.
Exit 89 je představení pro Husákovy děti, ve kterých připomínky života v komunismu již nevyvolávají mrazení a naopak vyžadují lehce stravitelnou koláž, což lehce připomíná bollywoodský film se zpěvy. Jako nejpřiléhavější přirovnání mi přijde typická rudišovská vyprázdněnost říznutá s Ein Kessel Buntes. Podle Jiřího Peňáse je na místě použít slovo fantasmagorie, což nemá být míněno jakkoli pejorativně, ale prostě skládačka všeho možného. Přestože herecké výkony i režie jsou naprosto profesionální, z představení nakonec získáte ten popisovaný dojem. “Tak jo. A co jako?”
Teprve po přečtení programu jsem se dozvěděl, že dva hlavní hrdinové, Saša a Rudi, mají připomínat Alexandra Dubčeka a Rudiho Dutschkeho, postavy osmašedesátého z Česka a Německa. Bohužel ze hry samotné to není vůbec čitelné a zbytečně to pouze znečitelňuje děj, který už tak je dost složitý. Fanda při druhém zhlédnutí poznamenal, že hra viditelně končí špatně pro všechny aktéry, což je v nepřehledném ději ke konci dost obtížné vnímat.
A konečně Cirkus Havel, který je podle mého nejlepší pokus o vyrovnání se s naší minulostí. Není lehce stravitelný, ani to není “pěkná” podívaná. Naopak metodou koláže ukazuje absurditu tehdejšího života a nejlépe se dá popsat jako pořádný mazec. Chvílemi jsem se přistihl, že sleduji diváky, jestli se náhodou část nezvedne jako v dobách Jarryho a neřekne “tak tohle teda ne”, ale Provázek má evidentně “vychované” diváky, kteří už vědí, na co jdou do divadla.
První část je poskládaná z různých Havlových her a dopisů poskládaná zdánlivě nahodile přes sebe. Hraje se, podobně jako u Lásek jedné plavovlásky, na dvou jevištích proti sobě mezi kterými je další hrací plocha a diváci sedí po stranách. Ze začátku se na každém jevišti víceméně odehrává jedna z her a někteří hrdinové mezi nimi volně přecházejí, případně se zdvojují a ztrojují. Když po chvíli zmatek dostoupí vrcholu, moderátor stručně shrne děj a hra se rozběhne ještě větším tempem až do závěrečné téměř katarze symbolizující rok 89. Euforie a vyvrcholení, dalo by se říct.
Druhá polovina je tvořena hlavně jednou hrou, Odcházením také od Václava Havla, místy proloženou citáty z jiných jeho her a hlavně úryvků z Gottlandu od Mariusze Szczygieła. Důvod je prostý, Odcházení je jediná hra napsaná a uvedená po roce 1989 a Morávek se nesnažil zachytit ani tak původního ducha hry, ale vyjádřit jejím prostřednictvím svůj dojem z posledních dvaceti let. Tedy hlavně mravní a splečenský relativismus, protože náš bouřlivý ekonomický vývoj poznamenává v jiných oblastech stagnace nebo naopak pokles.
Odcházení je jako ostatní Havlovy hry přetvořeno k nepoznání. Rieger působí jako postižená figurka, vyjadřující se pomocí skřeků, budoucí kancléř Vlastík Hein je podobně jako v britském představení mafián, který si naprosto nebere servítky. Ostatní postavy jsou spíše statisty ve hře jednoho mocného a jednoho zlomeného muže. Vladimír Morávek zrovna druhou část předělával, takže jsme byli svědky určitého polotovaru, který byl ještě lehce neučesaný a zdlouhavý, ale přesto fungoval a měl své kouzlo.
Celá Morávkova trilogie se uzavře 17. listopadu 2009, kdy bude celá uvedena najednou. Dá se očekávat, že do té doby vzniknou ještě další představení, které se budou snažit reflektovat magii letopočtů 1968 a 1989. Možná ještě vznikne něco lepšího, ale pro mě je prozatím vrcholem Cirkus Havel.