Kočičky v síti

Od nového roku v nové práci. Vlastně se toho tolik nezměnilo. Autoři nedodávají texty včas, v odpovídající kvalitě případně obojí a často je navíc těžké sehnat obrazový doprovod. K tomu se mi sešly tři korektury najednou (posílané po kapitolách). Mám pocit, že se místy utápím v banalitách, že udržování normálního života stojí spoustu energie a že na to důležité zbývá pouze málo času.

Pak už je tu jenom pár dojmologií z kultury.

Petr Kolečko: Bohové hokej nehrají

Když se o jeho tvorbě snažíte napsat seriózní článek, označí vás za zfetovaného nebo úplného magora. Petra Kolečka těžko někdo může brát vážně. Jeho tvorba je místy podbízivá, pracuje s odkazy na popkulturu, kterou nemoralizuje, ale bere ji jako běžnou součást našeho života.

Bohové jsou jednou z jeho dosud nehraných her, kterou nastudovalo Ústecké Činoherní studio v režii Filipa Nuckollse. Odehrávají se ve fiktivním městě, kde má cikánečka Žaneta vidění, že je přijdou zachránit hrdinové. Ty tvoří netypická dvojka poetického hokejisty, který pije a nepoetického zpěváka, kteří se dají dohromady a natočí spolu album.

Kolečkovi umí odsledovat lidové dialogy. Ať už to je život socek nebo hospodské dialogy, obojí tvoří základ jeho her a hry Bohové zvlášť. Co se mu naopak u této hry nepodařilo je vytvoření nějakého spojovacího prvku. Až do půlky je hra zajímavá, nabitá dějem a udržuje vás v napětí. Ale poté přijde najednou zlom a vy už tušíte, že z tohoto mráčku už nezaprší. Zkrátka do půlky skvělé, od půlky trochu zoufalé, ale za vidění to stojí, i díky skvělým hereckým výkonům.

N. V. Gogol: Ženitba

Zoufalé představení v Divadle na Jezerce v režii Lukáše Hlavici, ve kterém nechápete chování většiny postav. Herci nasazují křečovité pozice, jejichž smysl je divákovi utajený. Mezi zoufale se pohybujícími individui vyčnívá jediná prokreslená postava v podání Barbory Hrzánové, která ovšem působí jako z jiné planety, pardon z jiného představení. Korunu tomu nasazuje nesmyslně vytvořený happyend, který má být zřejmě úlitbou sluníčkovým divákům, aby neodcházeli z divadla smutní. Zajímavé, že u Roseových jim to nevadilo. Bez Hrzánové je to představení na derniéru, takhle možná až 40 %.

Josef Škvorecký: Lvíče

Po sérii rozpačitých představení (Petrolejové lampy a Spiknutí) připravila Komedie konečně inscenaci hodnou jejich věhlasu. Lvíče tentokrát režírovala Viktorie Čermáková, hra se přitom dobře drží poetiky divadla. Výborný je Roman Zach v roli nakladatelského redaktora Karla Ledna, sukničkáře, který pátrá po osudech atraktivní dívky slečný Stříbrné v podání Gabriely Míčové. Ta je tentokrát méně uvěřitelná a u její postavy nemáte dojem hloubky. Nopak skvělá po všech stránkách je Ivana Uhlířová a tentokrát mě zaujala i Dana Poláková, kteoru jsem zatím viděl hrát pouze jako prkno. Celkově skvělé představení, i když na úroveň Komedie jenom nadprůměrné.

Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád

Další z představení, se kterým mám problém. Představení se inspiruje ve známé knize Pan Kaplan má třídu rád, která zde vyšla již ve dvou překladech. Podle překladu Pavla Eisnera je vytvořeno toto představení v MDP ABC v režii Miroslava Hanuše. Režisér správně poznal, že samotná kniha inscenaci neutáhne. Děj odehrávající se téměř výhradně ve školních lavicích postavený na slovním humoru je příklad špatně inscenovatelné látky. Ostatně by mě zajímalo, koho dnes v době vietnamských prodejců na každém rohu pobaví vtipy z rodu Mitnik – pytlik. Představení proto bylo doplněno do kabaretní formy, kdy jsou scény v lavicích “rozbíjeny” písničkami z různých koutů světa. Vlastně proč ne, je to ospravdelnitelná forma. Až na to, že písničková část je výrazně lepší než hraná. Celkově průměr nebo velmi lehký nadprůměr.

Gavin & Stacey

Gavin a Stacey jsou dva mladí lidé pracující ve firmách, které spolu navzájem obchodují. Kromě pracovního vztahu si začali mailovat, telefonovat a nakonec se rozhodli setkat v Londýně. Tak začal jejich vztah. Gavin & Stacey není žádná sitkomová řehtačka, ale příběh normálních lidí a důkaz, jak se dá z banálních příhod udělat zajímavý příběh. Stačí občas některé postavy nebo scénky lehce přestřelit, využívat humor jako koření a hned máte pocit, že se díváte na reality show. Příběh nemá žádný velký konflikt, přesto mám chuť se dívat dál skoro jako voyer. První série končí svatbou, z druhé jsem zatím viděl jeden díl, ale vysokou úroveň si seriál udržuje.

Tonight: Franz Ferdinand

Franz Ferdinand dokazují, že nejsou rychlokvaška a po dvou skvělých albech přicházejí s novinkou, která je opět úplně jiná. Zatímco jednička byla lehce naivní, dvojka propracovaná, třetí deska je značně taneční. A až na pár momentů, které si muzikanti mohli odpustit, protože působí jako laciná exhibice (Dreams Again), je deska skvělá. Jenom málokteré současné skupině se daří takto zrát a neutápět se v oprašování stejných schémat.

Přesto mám pocit, že doporučovat něco v současné hudbě je těžké. Už sice nemám takový pocit mizérie jako loni, kdy jsem měl pocit, že ta záplava naprostých sraček snad nikdy neskončí, ale stějně nemůžu říct, že by mě současná produkce oslovovala. Přesun k zahuhlanému zvuku, který připomíná špatné demosnímky (Kaiser Chiefs: Off With Their Heads), případně totální rozvrácení zvuku a překombinování jednotlivých nástrojů mi přijde až zvrácená. Samozřejmě ponechávám stranou popovou hlukovou clonu, která postrádá to základní: melodii.

Možná to souvisí se současným útržkovitým světem. Skáčeme z jednoho na druhé jako v hiphopovém rytmu a na nic se nedokážeme pořádně soustředit. Přijde mi to jako když si doma z televize pustíte hip hop, z počítače rock a do toho zapnete mixér. K čemu je to dobré netuším, ale tak mi zní současnost.

Publikoval zwire dne Wednesday, February 18th, 2009 v 10.14 pm hodin jako kulturní ozdravovna, ostatní kecy. Reakce na tento příspěvek můžete sledovat prostřednictvím RSS 2.0 kanálu. Také můžete zanechat komentář, nebo odkázat z vlastní stránky.