Co jste vy, byli jsme i my


Děda František přišel do mého rodného města v říjnu ’45. Poprvé ještě na návštěvu za svým otcem, který tam dostal kominickou živnost. Vlaky jezdily jenom částečně, tunel u Bruntálu byl od války zasypaný a cestující museli pěšky přes kopec. Na druhé straně na ně čekal vlak od Krnova. „Co my, my jsme byli mladí, tak jsme to vyběhli jako nic, ale staří lidé se tam táhli s kuframa.“ Do Vrbna chtěli od Bruntálu dojít pěšky, ale naštěstí cestou potkali české vojáky, kteří je svezli. „Netušili jsme, že už jezdí ‚autobus‘ tvořený krytým nákladním autem, na jehož korbě lidé jezdili. Tak jsme stopli ruské vojáky, kterým jsme slíbili alkohol. Ten jsme samozřejmě neměli a ještě jim ho dávat, to by nás někde vyklopili. Ale slibovali jsme jim to a oni nás dovezli do Oloumouce. Tam jsme jim dali protektorátní peníze. Bůhví, jestli si za ně něco mohli koupit, ale byli jsme v Olomouci.“
Na fotkách mě překvapilo, jak byli oba dědečci sekáči. Parádní vlasy vyfoukané nahoru, optimistické tváře. Koukám do historie a říkám si, že v každé době se žilo dobře i špatně. Lidé si vždycky najdou něco pozitivního k životu.


Jeden komentář: “Co jste vy, byli jsme i my”

  1. Já tomu prostě nerozumím: Chtěli od Bruntálu do Vrbna, potkali české vojáky, pak stopli ruské a skončili v Olomouci???

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *