Ačkoli můj argument je jednoduchý: zbytný faktor. Dovedu si docela dobře představit, k čemu bych iPad využil, kde by mi to ulehčilo práci a že bych se od něj nedokázal odtrhnout, jakmile bych jej jednou měl. Například bych si opět mohl začít číst v posteli, což zatím nejde, protože Mimína v té době spí. Ale zároveň si dovedu představit, jak všechno zařídit bez něj (kromě čtení v posteli). Navíc, co bych chtěl mít na iPadu hlavně tam mít stejně nebudu.

Myslím tím elektronické verze českých knih. Sice opravdu miluji vůni papíru a těší mě držet knihu jako objekt, ale proti mluví dva faktory. Zaprvé v našem malém bytě nemáme knihy pomalu kam dávat a po ponechání encyklopedií a srdečních záležitostí a odsunutí zbytných knih do sklepa se police příliš neuvolnily. A za druhé má zrychlená doba jiné nároky a já bych potřeboval občas některé texty snadno vyhledat. Což uznejte, v papírových knihách tak snadno nejde (a když jsou ve sklepě teprve ne).

Když si nebudu hrát na neviňátko a řeknu si, že spousta knih je k dispozici v elektronické verzi pirátsky, tak ani tak neuspěju. Jako ebooky se nabízejí sci-fi, poezie, knihy grafomanů a tituly s propadnutými autorskými právy. Zkrátka zcela specifické knihy. Zcela chybí beletrie a odborná literatura, i když tam už to zcela pravda nebývá, protože PDF verze dnes občas získáte při zakoupení papírové verze knihy.

U iPadu mi opravdu nevadí chybějící multiasking, USB porty nebo “ach faktor”. To zařízení je vymyšlené dobře a na rozdíl od Newtona (pamatuje ještě někdo?) přichází i ve správný čas (i když Newton by měl stejně životnost asi jako jiné elektronické diáře). Ale co je u iPadu hlavní, že je navržený pro zcela jiný trh. Protože dokud nebude Evropa trochu víc sjednocená a dokud nezačne pořádně fungovat trh s elektronickými knihami (hm, jsou to dva roky, co mi v i-legálně.cz říkali, že by mohli z fleku začít prodávat hudbu bez DRM, stačí podpis Sony – a prd), je použitelnost iPadu poloviční. Knižní nakladatelé tak začínají opakovat chyby hudebních vydavatelství – trh se hroutí, ale my stále děláme, že se nic neděje a že elektronický trh nemůže fungovat. Bullshit.

A ještě jedna věc k iPadu: na ebooky se opravdu víc hodí čtečky s elektronickým papírem. Teď jsem se od jedné jenom těžce odtrhával a zřejmě bych se smířil i s tím, že budu většinu knih kupovat v anglické verzi. A co je hlavní: je to ideální formát pro čtení při popojíždění s kočárkem.

Budou-li chtít české zpravodajské servery ZPOPLATNIT své služby, budou muset zkvalitnit své služby a nabízet nadhodnotu.

Svůj první článek na téma placení za články na internetu jsem napsal v roce 2001. Zprávy na iDNES v té době vynikaly přehledností, titulky byly věcné a reklama téměř žádná. Tehdy se však nad možností placení ani neuvažovalo. Nyní se píše rok 2009, média v čele s magnátem Rupertem Murdochem vymýšlejí, jak přinutit čtenáře za obsah platit. Murdoch tvrdí, že hlavním důvodem je nechat si platit za kvalitní práci. Ale to zjednodušuje. Vydavatelé se pozvolna dostávají do situace hudebního průmyslu – sice už deset let vědí, že prodeje papírových novin a časopisů klesají a budoucnost je v internetu, ale dosud se na tuto skutečnost málo připravovali. Současná ekonomická krize existující problém zdůraznila.

Vhodná statistika za Českou republiku není k dispozici. Vystačíme si tedy s americkými údaji, neboť struktura příjmů pravděpodobně nebude příliš odlišná. Tedy: na konci 19. století tvořily předplatné a přímý prodej novin téměř 50 procent jejich příjmů. Tento podíl pomalu klesal, či spíše rostla inzerce. Ve dvacátých letech minulého století klesl příjem z předplatného na 30 procent, v roce 2007 již na 22 procent. A pak se dostavila krize, která inzertní příjmy stlačila na polovinu i méně. Přitom až donedávna byly inzertní příjmy v časopisech a novinách tak štědré, že mohly zaplatit jak vydávání papírové verze, tak přispět k rozvoji verze internetové.

Není reklama jako reklama Jistě, rovněž na internetu je reklama a míváme pocit, že je jí přespříliš. Jenže příjmy z ní beztak nezaplatí redakci kvalitativně srovnatelnou s papírovými novinami. Důležitou příčinou nedostatečných příjmů je omezený inzertní prostor na webu. Zatímco v papírových novinách může být inzerát teoreticky na každé stránce, dále lze používat vkládanou inzerci a různé speciality, internetová stránka má omezený inzertní prostor. Většina vydavatelů jej využívá v maximální míře, pokud nepočítáme reklamu zobrazenou před zobrazením stránky (preload), různé vyskakovací reklamy (pop-up) a jiné speciální formy, které čtenáře spíše otravují a jejichž obsah si stejně většinou nepamatuje.

Druhým problémem internetové reklamy je její měřitelnost. U novin můžete před inzerenty mávat prodaným nákladem a množstvím čtenářů, ale vy i inzerent víte, že jsou to virtuální čísla, která zdánlivě objektivizuje nějaký průzkum, ale ve skutečnosti nikdo neví, jak je reklama účinná. Jeden vysokoškolský pedagog to přibližně před osmi lety demonstroval otázkou ke studentům, jaká že je reklama na zadní straně Zlatých stránek, které v té době používal skoro každý; nikdo nevěděl. Na internetu máte k dispozici exaktní statistiky a účinnost můžete vyhodnocovat s neuvěřitelnou přesností. Ve většině případů vás zásah reklamy zklame, protože ve srovnání s čísly „papíru“ vychází internet žalostně. Navíc se začíná čím dál více projevovat bannerová slepota: čtenář na určitých místech inzerci očekává a ignoruje ji.

Důležité je všechno i nic Nechme inzerci vydavatelům a inzerentům a raději se věnujme obsahu a možnosti za něj platit. Hlavní připomínkou Ruperta Murdocha i českých vydavatelů, kteří o zavedení placení na internetu pochopitelně rovněž uvažují, je, že oni nabízejí kvalitní obsah – a nic kvalitního není zdarma. S takovým tvrzením lze obecně souhlasit. Pokud se budeme držet mediálního světa, tak rozhodně stojí za to platit si prémiový informační kanál než se v bezplatném informačním centru přehrabovat spoustou šuntu. Jenže kde dobré internetové noviny na českém internetu najít? Zřejmě jde o bájné zvíře, o němž se víc mluví, než aby ho někdo někdy viděl. České internetové zpravodajství má mnoho přívlastků, ale kvalitní není. Zkusme říct proč.

Na prvním místě je „zaměstnávání nekompetentních diletantů“, jak to pregnantně vyjádřil jeden člověk z internetových diskusí. Novinář byl vždy člověk, který ničemu nerozuměl (ani nemohl), ale musel být schopen zeptat se správných lidí, pochopit problematiku a správně ji přežvýkat čtenáři. V době e-mailu a mobilních telefonů by teoreticky nemělo být složité informace ověřovat rychlostí myšlenky. Bohužel se tak neděje. Současná „nová“ novinářská generace zjednodušuje problémy až za únosnou hranici a články často ukazují, jak novinařina vypadat nemá.

S tím souvisí otázka designu a snaha všechny informace položit sobě naroveň. Ponechme vzhled on-line médií, to může být značně subjektivní záležitost, i když lze vysledovat zpoždění přejímání trendů českých internetových médií oproti například těm anglickým. Důležitější je srovnání hodnoty informací. V tištěných novinách vidíte důležitost informací okamžitě po nalistování příslušné strany. Některým je věnována jedna věta, jiné zabírají půl strany i více. Na internetu na první pohled nepoznáte, s jakým typem informace máte tu čest. Snadno se vám stane, že rozkliknete článek a tam je v jednom odstavci jinými slovy zopakováno to, co už znáte z titulku a perexu.

Ale problém je i s delšími texty. Sice převládá názor, že internet je ideální pro dlouhé analytické texty, avšak praxe je opačná: zkuste si porovnat běžné délky textů v novinách a na webu a zjistíte, že články psané čistě pro internet jsou zpravidla kratší s limitem pět až sedm tisíc znaků. Jde samozřejmě o pragmatickou úvahu redakcí, protože běžný čtenář při zhlédnutí dlouhého textu z webové stránky znechucen odchází. Kvůli tomu webová média nemají téměř žádný obsah pro náročného čtenáře, nýbrž textovou masu, kterou stihnete přečíst, než si nad vás stoupne šéf a začne vyžadovat splnění úkolů.

Vůbec nemusím mluvit o zbulvarizování všech on-line zpravodajských portálů a snaze vytáhnout mezi hlavní zprávy dne obskurní informace, které budou mít maximální čtenost. Samozřejmě i zahraniční média takovéto zprávy mají, ale nechlubí se jimi na titulní stránce, protože tam je místo na skutečně důležité zprávy. V zahraničí stále převládá myšlenka, že ze zpráv by se měl čtenář něco dozvědět, zábavu najde na speciálních stránkách.

Omyly a zdroje neuvádět!

Nedostatek prémiového obsahu souvisí s pravidlem long tailu, na němž jsou založeny úspěšné internetové projekty. Myslí si snad někdo, že podstatou Amazonu.com jsou nejlevnější ceny bestsellerů a možnost jejich předobjednání? Samozřejmě to tvoří největší část zisku nejslavnějšího světového knihkupectví, ale bestseller si můžete koupit kdekoli jinde a často ještě levněji. U Amazonu je však důležitý rozsáhlý katalog knih a nabídka obskurních titulů, které si koupí pouze minimum zákazníků. Samozřejmě, že na takových titulech neutržíte tolik jako na bestsellerech, ale neproděláte a přitáhnete zákazníky, kteří si raději budou vybírat u vás než v omezené nabídce konkurence.

Long tail není záležitostí pouze internetových obchodů; lze jej vztáhnout i na on-line média. Základní nabídka všech serverů je v zásadě stejná a rozhodovat se mezi nimi můžete tak, že jeden nabízí více informací z oboru, který vás zajímá. Samozřejmě hovořím o zahraničí, v Česku je hlavním rozdílem vzhled.

Teoreticky nejjednodušší by pro on-line média mělo být zpracování článků ze zahraničního tisku a agentur, ale ani tady nijak neoslňují. Zprávy z ČTK se přebírají bezmyšlenkovitě, bez oprav zjevných chyb, které se nezřídka objevují v prvních verzích agenturních textů. Jak je vlastně možné, že už první čtenář článku odhalí věcnou chybu, ale novinář nikoliv?

A ještě hůř jsou na tom novináři ve snaze překládat texty, povětšinou z angličtiny. Redakce nezaměstnávají zkušené překladatele; předpokládá se totiž, že angličtina patří k základní výbavě žurnalisty. Tím vznikají komické texty s nepochopenými frázemi nebo idiomy originálu. A aby čtenář náhodou na chyby v článcích nepřišel, postrádá české zpravodajství odkazy na původní verze. A to jak v případě, že přebíráte zprávu z konkurenčního českého média, tak v případě převzetí ze zahraničí. To je až komicky trapné, protože stačí vybrat jedno klíčové slovo a nechat si je vyhledat.

Touha vyniknout vede u českých on-line médií k boji o rychlost v podivné naději, že když u vás čtenář objeví aktualitu, vrátí se, aby se dozvěděl něco navíc. Díky tomu vzalo za své pravidlo ověřovat informace z více zdrojů. Dnes stačí SMS ze „zdroje blízkého dění“ – a zpráva je na světě!

Chybám se nevyhýbají ani texty psané s větší péčí, což objevíte v diskusích pod nimi, kde čtenáři uvádějí věci na pravou míru. Chyby se samozřejmě stávají i v renomovaných zahraničních médiích, ale jednak ne tak často, jednak se za omyl redakce omluví. Třeba tím, že na konci článku napíše „aktualizováno“, upřesní se tam, co se v původním textu změnilo, a ještě se omluví. U českých webů máte spíš pocit, že čtenáři přistihli novináře v nedbalkách a oni se snaží své nedostatky honem vyretušovat. K serióznosti takový stav nepřispívá.

Za co rád zaplatím Spoustu výše popsaných jevů vydavatelé a šéfové vysvětlují tvrzením, že „lidi to tak chtějí, tak to přece musí být správně“. Přitom zrovna novináři by s takovým tvrzením měli být opatrní, historie přece zná mnoho případů, kdy se veřejným zájmem omlouvalo kdeco. Ano, tady nejde o nic hrozného, nikomu nejde o život, ale vydavatelé by se měli rozhodnout, zda jim jde o kvalitní žurnalistiku, nebo jen o vydělávání peněz. Navíc důsledně vzato: vydavatelům vůbec nejde o to, co lidé chtějí, jim zkrátka jde o zvyšování návštěvnosti a prodej inzerce.

Mohli bychom dále rozebírat technické možnosti placení za obsah na internetu. Zatím k tomu však není důvod. Pokud by některé internetové zpravodajské servery chtěly v současné nekvalitě své produkce zavést placení, majitelé by pouze vyhodili peníze za platební bránu a získali by jen omezené množství čtenářů. Mezi současnou podobou on-line zpráv na různých serverech není žádný podstatný rozdíl a přidanou hodnotu nikdo nenabízí.

Končím svůj článek stejně jako před osmi lety: pokud mi někdo přidanou hodnotu nabídne, rád si internetové zpravodajství předplatím. Přidanou hodnotou myslím absenci infotrainmentových prvků, reprezentativní výběr zpráv, kvalitní obsah, detailní analýzy, informace navíc a minimalizaci inzerce. Tedy všechno to, co na současném internetu postrádám.

Ukázky zahraničním webů, které to dělají rozhodně lépe:

www.bbc.co.uk

www.guardian.co.uk

www.spiegel.de

Knih o všech činnostech souvisejících s digitální fotografií se za poslední léta vyrojily snad už stovky. Vydavatelé ze všech koutů naší galaxie přicházejí s novinkami snad každý týden. Bohužel smutná pravda je, že nejlepší zahraniční tituly byly přeloženy už docela dávno, takže šance, že se objeví nějaký nová skutečně objevná kniha je spíše mizivá.

Vybírat v knihkupectví z mnoha titulů tak může být značně stresující. Už jsem si nejednou přinesl knihu, ve které byla zajímavá jenom ta jedna pasáž, na kterou jsem se díval v knihkupectví. Podobně najít knihu bez překlepů a chyb je dost obtížné, a to nemluvím o neobratnostech vznikajících při překladu, který provádí lidé s minimální znalostí angličtiny, češtiny i dané problematiky.

A některé zprávy naznačují, že by mohlo být ještě hůř. Například při současné úrovni překladů si nedovedu představit, že knihy budou vycházet bez odborné korektury. Ale bohužel to vypadá, že právě k tomu se schyluje, protože OK je přece jenom další položkou ve finanční bilanci a manažer nahoře může mít snadno dojem, že zrovna tuhle část je možné škrtnout. Jednoznačně se ukazuje, kde je škodná: pánové v oblecích, kteří nikdy nezažili nic jiného než menežování a kteří místo aby našli nové místo na trhu škrtají náklady v současném byznyse, aby příjmy rostly a náklady klesaly.

Nevím, jak vy, ale já se začínám pomalu bát každé další odborné knihy, která se mi dostane do rukou. V kvantitativní záplavě bohužel trpí i kvalitní tituly, protože se na ně uplatňují stejná měřítka, jako na průměrnou produkci určenou do supermarketů, knihy, které se přihazují k bůčku a deseti rohlíkům. Ale jakou naději vlastně máme?

V případě souboje Googlu a Microsoftu o Yahoo! se většinou píše, že Microsoft je “ta stará tradiční firma” a Google naopak “jenom vyhledávání”. A to je právě začátek omylu.

Google začíná být nepředvídatelný moloch. Je to takový Apple internetového světa, ovšem bez veškeré pompéznosti Steva Jobse. Nikdo nedokáže pořádně odhadnout, kdy se objeví nové produkty a co to bude. Protože je ve firmě spousta vývojářů, nedá se očekávat, že jenom oprašují vyhledávací engine. Spíš pracují na nových projektech, které můžou z ničeho nic vypustit a změnit další oblast lidské činnosti (pamatuji doby, kdy jsem psal všechny dokumenty ve Wordu a přenášel je na flešce). (Ponechme stranou, že spoustu služeb kupují, protože většinu koupených služeb zatím dokáží velmi dobře integrovat do stávající infrastruktury.)

Poznámka na okraj. Dnes jsem psal výjimečně ve Wordu, protože jsem potřeboval počítat znaky v jednotlivých částech dokumentu (což Google Docs neumí). V jednom okamžiku jsem šel dělat snídani a počítač se restartoval – nainstalovaly se automatické aktualizace a nově už nejde požadavek na restart ignorovat. Po spuštění Wordu se otevřela prázdná stránka (no jo, neukládal jsem). Naštěstí jsem soubor automatických uložení našel, ale stejně nemám rád, když si počítač dělá, co chce.

Naopak Microsoft je ve většině případů velmi čitelný (vynechme Surface a podobné projekty, ovšem stačilo asi půl roku, aby se podobné ovládání objevilo na iPhone a iPodu Touch). Operační systém jednou za pár let, Office jednou za pár let, tak vypadá svět Microsoftu. Pak nějaké hry, servery… Prostě nic, co bychom nemohli čekat, pouze pomalá evoluce.

Yahoo! je další taková firma, pouze v internetovém světě, taky ji většinou až konkurence donutí inovovat. Microsoft se do elitní společnosti internetových gigantů snažil dostat už dříve sám. Bylo zajímavé sledovat postupnou proměnu monopolní firmy, která dříve své novinky oznamovala s patřičnou razancí, jak najednou najela na pokorný styl komunikace, kdy se novinářů a blogerů uctivě ptá, co si myslí. Bohužel ani to Microsoftu nepomohlo získat větší počet uživatelů a víc ukousnout z internetového koláče.

Otázka je, jestli by to mohl dokázat koupí Yahoo! Je docela jasné, že z pohledu kalkulaček to vypadá jednoznačně. Stejně jako případné spojení Centra s Atlasem, to také v absolutních číslech dává dobrou naději na opětovné nastolení silné dvojky.

Tak v čem je problém? No přece v tom, že manažeři koukají na čísla a většinou nemají reálné zkušenosti se službami. Ty ani nemůžou získat, protože takové ponoření do služeb je většinou velice časově náročné, a proto si k průzkumu služeb objednávají analytiky. Ti samozřejmě nejsou tak hloupí, na druhou stranu jak chcete vysvětlit, že neuvěřitelně nevkusně až hnusně vypadající MySpace oslovuje tolik lidí, přitom Windows Live Spaces téměř nikoho, když jsou přívětivější a hezčí? Jednoduše řečeno, dlouho dané konstanty našeho světa již neplatí. Ani my neumíme často vysvětlit fenomény internetového světa, jak by to mohli umět zkostnatělí analytici?

Shrnuto, podtrženo. Google by potřeboval pořádnou konkurenci. Ale žádnou akvizicí, kterou by provedl Microsoft, ji nezíská.

PS: A v Yahoo! jsou pitomci, kteří se nenechali koupit. Majitelé akcií mohli být bohatí a chytří programátoři by zdrhli ke Googlu. Pouze Microsoft by byl o něco chudší a moc by toho nezískal. Takhle čeká Yahoo! pouze pomalý ústup ze slávy.

Co můžete čekat od telefonu, který prezentujete jednak v testovací mobilní verzi v takovém nějaké obalu nebo naopak ve vývojářské verzi.

Na displeji můžete vidět webovou stránku (ano, testovalo se to na jedné stránce, nedoporučovali nic jiného než zoom a posouvání). Také potvrdili, že Android podporuje multitouch ovládání, ovšem tento displej ho neumožňoval.

Naopak ho umožňoval jiný displej, na kterém ukazovali možnosti hardwarové akcelerace Open GL|ES 2.0 a TI OMAP 3430. Prostředí připomínalo iPhone rozhraní na steroidech či spíše LSD, protože ulítlé bylo dost. Bohužel jsem nějak nepochopil, v čem spočívá ta hardwarová akcelerace, protože v rychlosti to rozhodně nebylo.

Kvůli těmto “drobným problémům” se oči novinářů a odborné veřejnosti upírají na zázrak jménem Sony-Ericsson  Experia X1, což je první pokus o Windows Mobile zařízení u SE. Telefon měli občas nějací novináři v ruce, ale daleko přes úvodní obrazovku se většinou nedostali – nebylo jim to doporučeno. Ale většina fungujících funkcí vypadala dobře. Ale i když můžete tento model ukousnout koláč trhu iPhonu, spíše bude konkurencí pro BlackBerry a komunikátory.

Možná je příčinou většího zájmu fakt, že telefon už má finální podobu, nejde tedy o technoidní hračku. A proč Sony opustilo svůj oblíbený formát karet MemoryStick a nahradilo jej u Experie SD? Možným důvodem je spekulace o výrobci, kterým má být HTC.

Ač to podle zaměření vypadá, že Lakshmi Bhaskaran je vědecká pracovnice, historička designu nebo něco podobného, ve skutečnosti je grafičkou a redaktorkou na volné noze. Podle toho, co jsem se dočetl, zatím napsala dvě knihy o designu, které tedy vyšly i u nás.

Design publikací je velmi dobrá kniha pro někoho, kdo potřebuje získat všeobecnou představu, co všechno se za tímto pojmem skrývá. Obsahuje spoustu ukázek kvalitních prací, u kterých je výstižně popsané, co je na nich zajímavého. Aniž by zabíhala do nepodstatností, představuje moderní grafický design ve značném záběru. Trochu slabší je zastoupení neanglickymluvících autorů (od Stefana Sagmeistera je třeba zastoupené skoro celé dílo), chybí třeba výrazný nizozemský nebo švýcarský design. Přitom na loni vydané knize byl sympatický právě rozhled autorky, která měla přehled i o podobě designu v menších, ale přitom významných zemích.

Knize se bohužel nevyhnuly ani chyby. Například na straně 70 má autorka grafika “Max Kinsma”, což je “Max Kisman”. Také celá část o copyrightu a autorských právech sice obsahuje pasáž o Creative Commons, ale celkově stav copyrightového práva nepostihuje současnou podobu. (Nemluvě o tom, že takové pojetí autorského práva je u nás naprosto cizí a zasloužilo by v překladu aspoň poznámku.)

Ač má kniha tentokrát kromě překladatelky (opět Jana Novotná), také odborného korektora (Zdena Wiendlová), není ani dobře přeložená, ani redigovaná. Výraz “Brožura propagující sama sebe” je sice krásný, ale původně měla propagovat grafické studio, o kterém pojednává. Podobně “tuše” měly být tiskové barvy (inks) a skvrna, kterou vytvářejí knihy v poličce je vzorek (patch). Pokud by někoho zmátlo, proč je u časopisů a novin důležitá tiráž, stačí se podívat, co znamená slovo masthead – záhlaví, (hlavní) titul.

Pokud vezmeme v úvahu, že takové knihy slouží hlavně k prohlížení, chyby tolik nebolí. A jestli Slovart vymění levné pracovníky za kvalitní, mohli bychom se do budoucna dočkat zajímavých počinů.

Aktualizace: Masthead samozřejmě znamená obojí: jak tiráž časopisu nebo novin, tak i “záhlaví titulní strany”; to je pak tvořeno samotným logem (logo, flag), upoutávkami (teasers, promos, skyboxes) a dalšími prvky (datum, vydání cena, adresa webové stránky).

Byla to doba hračičků a nadšenců. Kdo si nemohl dovolit koupit počítač v celku, ten si ho postavil. Komu na počítači něco nevyhovovalo, mohl si to vyměnit, programy přeprogramovat. Jeden den jste vytvořili něco zajímavého, druhý den jste to mohli prodávat, za měsíc jste měli úspěšnou firmu.

Steve Wozniak už v Apple dávno není (pravda, dostává svou pravidelnou měsíční gáži) a doba se změnila. Steve Jobs občas škobrtne, ale většinou dokáže vysledovat trendy trhu dříve, než je zná trh sám. Takhle přišel předčasně s Cube – malým tichým počítačem, ideálním přístrojem místo domácího DVD přehrávače. Přijít o pár let později, prodal by počítačů mnohonásobně více.

Ale také přišel s změnami. Například jako první “vykopal” z počítače disketovou mechaniku. V té době se mu všichni smáli, protože u písíček s Windows šlo o jeden z mála záchytných bodů, kousek historie a důležitou součást vybavení. No noc. K iMacům si pár lidí přikoupilo externí disketové mechaniky, ale netrvalo déle než rok a mohli je nechat v šuplíku, protože už skutečně nebyly potřeba. Na strojích s Windows to trvalo trochu déle, ale taky k tomu došlo – dnes místo disketové mechaniky najdete často čtečky paměťových karet.

A letos přišel Apple s MacBook Air, který přišel hned o několik jistot. Tak předně v něm nenajdete CD, DVD ani jinou mechaniku. Ale to u ultralehkého notebooku není až tak neobvyklé. Také v něm nenajdete žádnou čtečku na paměťové karty, opět ze stejného důvodu. Ale pak přichází zajímavější část, Air nemá ani klasické Ethernetové rozhraní (tedy síťové) a dokonce ani FireWire port, který Apple kdysi prosazoval proti USB. Jak někteří komentují, je to neobvyklé.

Apple jde úplně proti trendům, většinou dokonce trendy vytváří. Zatímco s některými jinými rozhodnutími nemůžu souhlasit (a současné dění mi dává za pravdu, protože koncem února má být vývojářům k dispozici SDK pro iPhone) jindy je to naopak. Tedy zatímco spousta uživatelů křičí, že se nemá sahat na Ethernet a co všechno notebooku chybí, já jsem nadšen. Tedy samozřejmě, MacBook Air by mohl mít univerzální konektor pro dokovací stanici, abyste ho doma mohli jedním konektorem připojit a získali spoustu rozšiřujících portů a velký monitor k tomu. Ale kdo to bude časem potřebovat? Lidé chtějí lehké, úsporné počítače, se kterými se připojí na internet. Vše ostatní je nadstavba. Dokonce i ta DVD nebo Blu-ray mechanika. A cena je taky srovnatelná.

O něco dříve se objevil jiný přístroj, Asus Eee. Příznivci Applu původně předpokládali, že Air bude vypadat nějak podobně, tedy, že bude hlavně malý. Na rozdíl od jiných lidí si naopak myslím, že Asus Eee je slepá ulička. Pokud o sub-notebooky už tady jednou byl a nevyšel. Dnes je tady druhý pokus s přístrojem, který může používat i standardní operační systém. Ale odpovězte si na otázku – chcete přístroj s polovičním displejem vůči klasickému notebooku s tříhodinovou výdrží, nebo model s velkým displejem s pětihodinovou výdrží (pravda, přístroj neváží kilo, ale kilo a půl). Já chci rozhodně velký displej.

Tak, jak byl hvězdou konce loňského roku iPhone, hvězdou první půle letošního bude MacBook Air. Každá firma se vůči němu bude vymezovat, což Applu jenom prospěje. A za rok či dva Apple konečně znovu přijde s tablet-PC, ale tentokrát s velkou parádou a dobrým dotykovým displejem. (Příští rok bych si to měl přečíst, jak jsem se trefil :)

Někdy mám pocit, že momentálně řeším akorát samé průsery z dřívějška. Síťový disk NetCenter od WD se ukázal jako velice špatná investice. Po spoustě různých problémů byl stažen z výroby a já s hrůzou zjistil, že některá data z mého kusu nejdou číst. Tak jsem začal řešit situaci, že chci zachránit data a disk reklamovat.

Firem, které dokážou zachránit data z poškozeného média, tady pár je. Bohužel většinou musí zařízení otevřít, zjistit, co je příčinou poškození a nakonec data nějak získat.

Principem záruky naproti tomu je, že zboží nijak mechanicky nepoškodíte. Nemůžete tedy například vyměnit elektroniku disku a pak ho nechat reklamovat. K reklamaci musíte přinést původní nefunkční zařízení, za které buď dostanete peníze nebo zařízení ekvivalentní. Vzhledem k tomu, že zařízení se již nevyrábí a ekvivalentní zařízení stojí skoro polovinu, je situace asi jasné. Ovšem co s daty?

Naštěstí záchranářská firma dokáže nemožné a do zařízení se prý dokáže dostat, že se to nepozná. Jak to dopadlo už jsem popsal jinde.

Pamatujete si, že jste kdysi kupovali multimediální encyklopedie na CD? Nebo slovníky, různé programy, používali počítač jako malou laboratoř, kterou jste kvůli pokusům museli občs přeinstalovat? Musím říct, že na to pomalu milosrdně zapomínám…

Pár příkladů. Dříve jsem měl Lingea Lexicon, dnes mám většinou webový slovník. Dříve jsem používal pouze MS Word a Excel, dnes ve Wordu dělám pouze korektury, většinu textů píšu v Google Docs. U tabulek je to horší, tabulky v Google Docs nejsou tak pohodlné.

Takže jako činnost čistě na počítači mi zbývá pouštění hudby a filmů, občas tvorba nějaké grafiky, úprava fotografií, převody filmů, grabování CD a vypalování.

A pak taky defragmentace disku, organizace věcí v počítači, mazání souborů, vysypávání koše, čištění registrů, aktualizace firewallu, občasné zjišťování spywaru, instalace programů… No a představte si, že na webu nic takového nemusíte řešit. Ale zas budeme nadávat na něco jiného.

Potěší. Tedy ne mě, který se snažil počeštění opravit a zároveň to používal při korektuře knihy. Ale co, shodujeme se ve více než 50 % termínů, zbytek holt musím opravit.