S kočárkem kouskem Belgie
Tuesday, December 29th, 2009Když se sestra na rok přestěhovala do belgických Brugg, bylo jasné, že se za ní vypravíme. V Belgii jsem již několikrát byla, ba tam i kratičce (asi dva měsíce) žila a tahle země, mlsným kočkám zaslíbená, se mi vždycky líbila. Když jsem do ní přijela po půlročním pobytu v Anglii, kde jsem byla stižena pro mě dnes jen málo pochopitelným steskem do domově, cítila jsem se tu rázem jako u našinců. V obchodě mě takřka k slzám dojímaly kyselé okurky, jablečná povidla a zelí – věci ve spojeném království nevídané. Belgičané mají prý i podobný humor jako Češi, řada Vlámů z malých měst nebyla v životě dál než v Bruselu a i jiné podobnosti by se našly (například že belgičtí řidiči jsou taky poměrně dost mizerní a nejvyšší dálniční rychlost 120/km prakticky nikdo nedodržuje). Jen místo trpaslíků si Belgičani do vypíglovaných zahrádech staví sádrové Venuše, amorky, amfory a jiný hnus. Myslela jsem si tedy, že Belgii celkem znám, ale od rukojeti kočárku je svět rozdílnější.
Hmm, pralinky!
Poprvé jsme se vypravili na tak dlouhou cestu s dítětem ani ne pět měsíců starým – zkušená Lysil cestovatelka radila, že chceme-li mít něco z památek, je třeba vyrazit dokud ještě dítě vydrží pár hodin prospat v kočárku. Tisíc kilometrů tam v dětské sedačce Mimína přežila celkem bez úhony a my se radovali, jak jde všechno hladce. Dopředu jsme se připravili psychicky na to, že tohle prostě bude jiná dovolená. Že toho poprvé moc neuvidíme a nebudem se kvůli tomu rmoutit, ale vynahradíme si to labužnickými požitky. V Belgii se vaří na osm set značek piva, pečou se dva typy waflí – bruselské a lutyšské, smaží se prý ty nejlepší hranolky na světě a podávají se k národnímu pokrmu -mušlím a nakonec samozřejmě se dělá vynikající čokoláda. Podle průvodce je jen v Bruggách padesát čokolatérií, nejlepší jsou samozřejmě krámy, v nichž čokoládu přímo ručně vyrábějí. Podle našich zkušeností se vyplatí dát si to nejlepší – levné pralinérie nejsou špatné, kdo ovšem jednou okusí top třídu jako je fancy Choco line Dominiqua Persooneho (48 euro á kg) nebo staromilskou čokoládovnu Van Ooost (38 euro á kg), tak ten se nerad vrací k celkem solidním, leč náhle poněkud mdlým levnějším značkám.
Ale zpátky k cestovaní s miminkem. První, čím nás Brugy zaskočily, bylo počasí. Podle Lysil tu panuje anglická zima, však taky v zahradách kvetly růže. Ovšem ten předvánoční týden zima zmáčkla celou Evropu – mrzlo a sněžilo, ovšem díky tomu byla neanglicky a nebelgicky jasná obloha. Takže mezi naše první nákupy patřila teplá zimní kombinéza pro Mimínu a rukavice pro Miclara, mě prsty a krk zachránily výpujčky: Lysoldiny rukavice a chlupatá šála. Díky studenému vzduchu ale Mimína opravdu ukázkově spala v kočáře, zatímco jsme jí vláčeli po uličkách Brugg nebo po pobřeží.
Čtyři kola versus dvě kola
Nakonec jsme si dopřáli jen jeden výlet, do Knokke – Heist, mísního přímořského letoviska, kde nás poprvé zradil kočár. Ihned po opuštění vlaku (ty jezdí v Belgii skoro nízkopodlažní, jen o dvou mírných schůdcích. Speciální vagon pro kočáry jsme nenašli – jen pro kola a invalidy, ten ovšem musel otevírat na přání průvodčí a tak jsme cestovali pokaždé v uličce, Vzhledem k tomu, že do Knokke je to od Brugg asi patnáct minut, nikdo nežehral. Autobusy tu jezdí pouze nízkopodlažní, leč nevyzkoušeli jsme). Ledva jsme vystoupili z vlaku, zjistila jsem, že jedu po ráfku. V tom by byl ale čert, aby nám duši někdo v zemi cyklistů přece nespravil! Belgičani podobně jako Holanďani totiž přísahají na bicykly. Kolo má přednost před chodcem. Při sněhu jsou cyklostezky protažené dříve než chodníky a ocitnete-li se na cyklostezce, určitě na vás někdo zacinká. Kola jsou všude, nebo aspoň rámy na ně, občas jsem se svými “čtyřkoly” mezi ostatními “dvoukoly” celkem složitě manévrovala. I v Knokke jsme hned u nádraží našli cykloshop s opravnou – chlapík kolo nafouknul, nic za to nechtěl a jeli jsme dál. Bohužel po pár metrech bylo kolo zase prázdné a mě naplno došlo, že jsem při zmatku v balení do tašky nepřidala nahradní duši. A tu už v zemi cyklistů tak snadné koupit nebylo, neb naše Inglesina má nějaký speciální ventil. Nakonec jsme to zvládli se jen s lepením a pumpováním. (Potíže s vyfukujícím se kolem se nicméně opakovaly i při zalepení a posléze i při komplet nové duši, příčina byla nakonec odhalena až o Vánocích ve Vrbně. V plášti zůstal kousek skla, který při tlaku na kolo devastoval nové a nové duše..)
V Knokke jsme si nějak dlouho nemohli vybrat, kam se půjdeme ohřát od ledového slaného větru. A narazili jsme na další podobnost Belgie a naší domovinou a současně komplikaci pro rodiče dětí. V řadě restaurací se v Belgii kouří – témeř jisté to máte u braserií a jejich zimních “zahrádek”, chráněných sklem. Nakonec jsme pro jistotu vždy volili raději čajovny, nekuřácké kavárny nebo bageterie. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak jsou na tom asi momentálně Belgičané s porodností a s ní vycházející společností přátelskou k miminům – od čehož se odvíjí další servis. (Kupříkladu v Německu se asi rodí dětí hodně, když na každém dálničním odpočívadle -restauračce jsme našli luxusně vybavenou přebalovací místnost.) Člověk se nesmí dát zmást tím, že belgická hřiště jsou přes den liduprázdné. Belgické děti totiž zařezávají ve školách, školkách nebo jeslích. Do jeslí se chodí již od tří měsíců (!) a když zmíníte časově velkorysou českou mateřskou, padají domorodcům brady úžasem. Trochu jsem se cítila podivně při kojení – nikoho jse na veřejnosti kojit neviděla, nejspíš jsou všechny jesličkové děti na Nutrilonu. Kočárků jsme v Bruggách potkali hodně, v hojném množství se vyskytovaly rovněž krámy s oblečením pro dětičky a to včetně outletů (doporučuji Premaman, kdybyste náhodou někdo nakupoval na děti v nejturističtějším belgickém městě) a sekáčů. Horší už to bylo s přebalovacími koutky s restauracích. Respektive horší – asi podobné jako u nás, možná o fous lepší. Někde nic, jinde přebalovací podložka. Rovněž obsluha byla někdy velice ochotná, jindy nás s kočárkem vevnitř spíš strpěli. Inu jako doma. I když možná je to tím, Bruggy jsou městem turistů – především postarších Britů a tak na pětiměsíční turistky nejsou tak zařízení.
A kam příště??
Podnikli bychom naší cestu znova? Asi ano, i když pro cestumilovné rodiče je smutnou zprávou fakt, že dětem je nejlíp doma. V Bruggách Mimínce vyskočil ekzém, samozřejmě těžko říct, zda by se neobjevil tak jako tak, ale červíček trochu vrtá. Zpáteční cesta v mraze, sněhu s nefunčními zamrzlými ostřikovači se protáhla na 16 hodin, to je nepříjemné pro dospělého, natož pro miminko. Takže příště asi letadlem, ale jak nás znám, asi se cestování úplně vzdát nedokážeme.