Kočičky v síti

Nepíšu. Většinou se mi nechce. Divadelní inscenace se kolem míhají jako zrychlená krajina z okýnka vlaku. Zakusuju se do nich jak do řízku na chlebu (EXIT 89), nasoukám, sežvýkám, zapomenu. Nebo mi zůstane jen vzpomínka, kterou mám pramalou chuť položit na pitevní sůl.

Původně jsem chtěla napsat pár  poznámek. Třeba o Carmen, která nejenže je kýč (a to proč ne) ale především je neodpustitelně nudná. Ještě větší než londýnský Zorro, kterého místy “kongeniálně” a jistě nevědomky  kopíruje. Jinak by si určitě  v Praze také zapálili na scéně hořící Carmenino srdce, tak jako v Londýně vzplane charakteristický Zorrův “tag”. Je to efektní a aáááá (případně i potlesk) v publiku je zaručen. Akorát že Zorro má jasně  daný žánr, v jehož rámci hrdina lítá na provaze nad hledištěm, šermuje s detíkou carabiniérů najednou a zjevuje se na několika místech současně.

Carmen na proti tomu chce být žel velkým příběhem s velkým poselstvím a bere se ukrutně vážně. Pokud se nějakému žánru blíží. je to toporností a statickými aranžmá (u muzikálu zvlášt trestuhodné !) telenovela. Milost dávám scéně jediné, kdy režisér nažene na scénu berouskovic manéž, hlavně ten velbloud s něžnýma očima a nejistým, pohledem je dojemnej. Všude jinde než v Karlíně by to byla laciná snaha pomáhat si zvířátky, ale  v bývalém varieté je to jediný pokus o pokračování dobré tradice.  Což si možná ten slavný americký údajně broadwayský (skutečně?) Gabriel Barre ani neuvědomil.

O dalších zážitcíh zase příště.

Divadelní festivaly jsou jak záoceánské lety, samozřejmě v ekonomické třídě. Prosezené hodiny střídají mezipřistání v kavárnách, někdy i v lékárnách, kde se kupuje alka seltzer. Ale to spíš v Hradci, Plzeň je krotká jako pudřenka postarší dámy a stejně konzervativní jako její parfém. (more…)

The very last day (still speaking svengelska). Z výšky je to celé nějak vznešenější dojemnější a aby ne, dneska jsme spolu naposledy. Na kopci jsem ale tentokrát sama, léto pomalu odchází, ale tady je pořád zeleno (to ty věčné deště) a dneska navíc i zlato a rudo jeřabinami. A mě je děsně smutno po tom, co opouštím a i paradoxně i po tom, co mi uteklo tam doma, protože zdejší pastviny mi to připomínají. Vykukující suchohříbek, kterého Švédové ani neumějí pojmenovat, natož aby ho sbírali. Panorama liduprázdné silnice  a zahrádky, které se zapsaly do paměti, takže jsou jednak domácké už doopravdy a jednak připomínají jiné důvěrně známé obrazy. Veškerý chaos  a pohyb na světě vzniká proto, že lidé se prostě nikdy nespokojí se stávající situací.  Znova si nazouvám vyšlapaný botky. Bude mi v nich dobře. (more…)

Občas si tady, na tisíci a jednom ostrovů, připadám jako na lodi, která nás předevčírem vezla na Marstrand. Euforie vyhodí člověka nahoru jako na divoké vlně a pak mu zprudka zhoupne žaludek. Midsummer course crisis zažehnal Midsommar, ovšem již den poté vypadala májka jako dosti zlověstný strašák do zelí. Ale už je to kvar, dovolím si trochu makaronštiny. Stejně jsme tu jeden jazykový labyrint, babylon. Ruština se mísí s němčinou, polštinou a švédštinou, esperantem je samozřejmě v angličtina. Myslet ve vlastním jazykovém systému je luxus.

Tříští se o sebe nejen jazyky, ale i naše zázemí. Většina je ovšem nepřeložitelná..ale i tak si člověk nejvíc pamatuje detaily. Fotku Jana Pavla II v Jaroslawově penežence (nosí papež peníze? Stydím se zeptat). Stefan, který rovná stoly v jídelně s německou pečlivostí takřka podle pravítka. Klišé, ale platné. Fakt, že jediný Kazim a Mohamed přiskočí na pomoc, když dívky vlečou těžké stoly. Západní muži jen přihlížejí. A dialogy, mnoho, mnoho rozhovorů.

Slunce pere, z otevřených okýnek Christerova přeplněného miniauta valíme do světa Coldplay, na plynu noha obutá jen do vietnamek. Vážně prázdniny, za oknem malebné kopečky, červený domečky, co vypadají dobře na fotkách i za pošmurného počasí a všude vlajky, další rozjasňovací prostředek proti gloomy days. Poprvé hledáme cestu na Röra stranden, na sobě plavky. Za zády značku “privat väg.”

” You should not be on privat road !!!” zaječí silně americký akcent z předního sedadla s náznakem paniky.

“Come on, no one has gun here,” odvětí ležérně německý přízvuk .

Střih. Těsně po přednášce o zdejším životním prostředí, plné oxidu uhličitého a větrných mlýnů, promluví náš řecký přítel, dozajista komparzista z “Mojí tlusté řecké svatby” : “That lady is worried about emissions! She must be crazy!”

Stejně pak všichni v objetí zpíváme We are the world za doprovodu trošičku falešného studentského orchestru, a na světové situaci to samozřejmě nic nezmění, ostatně jedna válka právě začala, ale my to snad myslíme v tu chvíli i vážně. A  kdyby nic, jedno pravidlo je zkrátka univerzální: “Never travel to Scandinavia without alcohol.”

Hasan, Mustafa, Semean, Mohamed, Kaman a já. (more…)

Odpoledne jsme trávili na koupališti. Přehlídka nedokonalosti, různé fáze ovadlosti. Blahobytnost a apatičnost zkoncentrovaná na dece. Jeden by ani neřekl, že partička tanečníčků, která s hbitostí spidermanů vyšplhala na patnáctimetrovou ocelovou konstrukci sloupu a dvou otáčejících se lopatek, je stejný živočišný druh. Celou masu železa rozpohybovávají pouze těla tanečníků, kteří dokážou - aspoň očima nás z těch dek - nemožné. Spouštějí se dolů na šálách, tančí nohama vzhůru, rotují, šplhají nahoru a dolů jako pilní hbití mravenci, rozehrávají mikropříběhy zkoncetrované do gest a zvuků doprovodné hudby. Konstrukce sama jakoby se stávala stolem, plachtami lodi, gigantickým mlýnem, křídly industriálního motýla. Zážitek, co stojí za trochu vyvráceného krku. Představení se jmenuje Orbite a součástí Tance Praha. Koná se ještě dneska a zítra od 20:30 na parkovišti před Sazka Arenou, vstupné příznivých 190 korun. Kdyby to nebylo dosud jasné, tak tohle je pozvánka.

Přiznávám se: mám ráda veršovaná dramata. Rostandova Cyrana, Nezvalovu Manon Lescaut, Moliérova Misantropa nebo Lermontovovu Maškarádu. Poslední jmenovaný kus právě nastudovalo Švandovo divadlo. (more…)

Pokladna Národního divadla v paláci Kolowrat. Nevkusný interiér ze začátku devadesátých let, všude plakáty zvoucí na inscenace ND. Letáčky. Před prosklenou kukaní výrazně natištěná omluva za zrušená představení. Před kukaní mírná fronta.

Kupující paní (přebírá lístky na čerstvě odpremiérovaného Dona Juana s “Don Utilem” a pro jistotu testuje pokladní):

Už ste to viděla? Já sem vo tom ještě nic neslyšela.

Pokladní (opatrně):

Já měla furt službu. Ale kritiky byly todlento… ne moc dobrý.

Kupující:

Fak jo? No ale vona ta kritika má přece dycky vopačnej názor než divák, že jo.

(na tvářích pokladní a kupující je znát vzájemné porozumění. Chvilková harmonie. )

(more…)

(more…)