Vše od autora: fanda

Můj báječný rok 2012

Pondělí, Prosinec 31st, 2012

Inspirováno blogem Terezy B.

Zcela nedávno mě šokovalo prohlášení, že za komunistů snad bylo líp z úst člověka, od kterého bych to rozhodně nečekala. O pár dnů později čtu v novinách rozhovor s Jiřím Stránským, který říká, že za blbou náladu si můžeme především sami. Že hodně fňukáme a stěžujeme si, ale málokdo udělá něco, aby si stěžovat nemusel. Ale ono někdy stačí docela málo, maličko, nejen změnit úhel pohledu, ale také zaměřit se na určitý mikrosvět (třeba na kváskovou mapu – namísto stesků, že se pekaři šidí řemeslo, šířit kvásek a vědomosti, aby si každý mohl dobrý chleba udělat doma.) Podívala jsem se na svůj vlastní mikrosvět roku 2012. A ten pohled se mi moc líbí.

Minulý rok se ohromně rozrostla naše rodina. V lednu se moje sestra vdala – bylo parádní přebít zpravidla otravný leden s povánoční kocovinou pomyšlením na to,  jaké šaty si obleču na svatbu. Svatba byla skromná, komorní a trochu legrační, ale moc fajn. A v únoru se narodila moje malá neteř Matilka. První letošní dítě roku 2012 nepřišlo na svět úplně bez komplikací, sestru dokonce v těhotenství postrašili rizikem rozštěpu páteře, ale nic z toho nenaplnilo. Za pár týdnů bude Matildě rok a je k zulíbání. Rozkošná holčička velikosti panenky, která díky líbeznosti, šikovnosti a miniaturním rozměrům budí nadšení všude, kde se objeví. V září se narodil synoveček Mikuláš, výstavní miminko jak do katalogu a má se i nadále čile k světu. A konečně v říjnu přišel na svět náš milovaný synáček Benny. Počít, donosit a porodit zdravé dítě je dar, který bereme za samozřejmý, ale je dobré si uvědomit, že to tak úplně standardní není.  Že je to pořád velké štěstí.

V červnu se sestra odstěhovala s rodinou do Bruselu. Vzájemně si moc chybíme (stýská se i Míně a Bertišovi), ale zase možnost odjet kdykoli do města waflí, mušlí, piva a vynikající čokolády, je přece báječná, ne? Sestra je navíc v Bruselu spokojená a Bertiš se usadil ve francouzské školce a už umí francouzsky počítat. Celá širší rodina je navíc v mezích možností zdráva. Co chtít víc?

Máme se dobře i po pracovní stránce. Pavel má konečně práci, která ho baví a u které taky stíhá rodinu, aniž by pořád padal vyčerpáním. A já se vždycky nadmu pýchou, když zaslechnu, že ho někde chválí. Já jsem se v době těhotenství vrátila na pár měsíců do práce. Nejlepší věc, co jsem mohla udělat! Výborně jsem si před dalším miminkem odpočala od plenčiček, kašiček, věčně plné pračky a pocitu, že nemá cenu vytahovat střevíčky a kabelku. Občas to byla honička a stres. Ale bylo báječné zase služebně chodit do divadla! Mína úspěšně zvládla jak nástup do soukromé školky, pak přestup do státní, kam nás – zaplaťpánbu – přijali. Podařilo se mi vedle toho věnovat se i nadále knižnímu projektu Knihožrout. Ne že by tam nebyli rezervy, ale ustáli jsme i pád, kdy stránky měsíc neběžely a vyrovnali se ze ztrátou dat. Je strašně prima mít práci, která obnáší čtení knížek, takže když ulehnete do postele s detektivkou, nemáte pocit, že se trestuhodně flákáte. O přísunu recenzních titulů nemluvě.

Pořídili jsme letos první skutečný zmrzlinový stroj, který zvládne zmrzlinu hladkou a ve větším objemu. Založila jsem svůj zmrzlinový blog, vymysleli jsme naší budoucí firmě pěkný název Tři kopečky a kamarád Filip jí udělal báječné logo. Poprvé jsem svou zmrzlinu nabídla v rámci Apetit pikniku a…tolik pochval jsem snad v životě neslyšela. Posílilo mě to v přesvědčení, že má smysl, abych se zmrzlině skutečně začala věnovat. Tři kopečky se objevily i v několika novinových článcích, do své talk show mě pozval kamarád Honza Dědek a díky zmrzlině jsem se seznámila s dalšími skvělými lidmi, kteří sdílejí vášeň pro dobré věci. Vyzkoušela jsem, si výrobu zmrzliny na zakázku a nejvíc pyšná jsem na to, že jsem – polehoučku –  s to dát dohromady i vlastní receptury. Jeden z nich, okurková s ginem a mátou – je už skoro slavná :) Vyráběla jsem zmrzlinu pro jednu restauraci a s dalším moc prima podnikem začínám regulérní spolupráci. Dělat zmrzlinu – zejména při vyšších objemech a pořád tak trochu na koleně –  je někdy vysilující, ale je to hluboce uspokojivá práce, v níž se těším na všechny další cíle (třeba profesionální zmrzlinový kurz v Itálii..)

Nejvíc pyšná jsem ale pochopitelně na své děti. Mína je neuvěřitelně šikovná, bystrá a roztomilá a Benny je zatím téměř bezúdržbové miminko.  Mám dojem, že péči o něj zvládám i přesto, že toho mám na práci dvakrát tolik, než když byla v jeho věku Mína, mnohem lehčeji.
Je jasné, že nás čeká náročných dvanáct měsíců. Z miminka vyroste batole, které si bude uzurpovat víc pozornosti, ráda bych i nadále krůček po krůčku postupovala k cestě profesionální zmrzlinářky a musíme vyřešit naše již více než stísněné bydlení. Přála bych si umět hospodárně vycházet s časem a nenechat se vyšťavit z toho, že nestíhám. A taky přiměřenou část času jen tak bez výčitek prolelkovat.  A především, abych příští rok touhle dobou mohla zase napsat: byl to skvělý rok.

S kočárkem kouskem Belgie

Úterý, Prosinec 29th, 2009

Když se sestra na rok přestěhovala do belgických Brugg, bylo jasné, že se za ní vypravíme. V Belgii jsem již několikrát byla, ba tam i kratičce (asi dva měsíce) žila a tahle země, mlsným kočkám zaslíbená, se mi vždycky líbila. Když jsem do ní přijela po půlročním pobytu v Anglii, kde jsem byla stižena pro mě dnes jen málo pochopitelným steskem do domově, cítila jsem se tu rázem jako u našinců. V obchodě mě takřka k slzám dojímaly kyselé okurky, jablečná povidla a zelí – věci ve spojeném království nevídané. Belgičané mají prý i podobný humor jako Češi, řada Vlámů z malých měst nebyla v životě dál než v Bruselu a i jiné podobnosti by se našly (například že belgičtí řidiči jsou taky poměrně dost mizerní a nejvyšší dálniční rychlost 120/km prakticky nikdo nedodržuje). Jen místo trpaslíků si Belgičani do vypíglovaných zahrádech staví sádrové Venuše, amorky, amfory a jiný hnus. Myslela jsem si tedy, že Belgii celkem znám, ale od rukojeti kočárku je svět rozdílnější.

Hmm, pralinky!

Poprvé jsme se vypravili na tak dlouhou cestu s dítětem ani ne pět měsíců starým – zkušená Lysil cestovatelka radila, že chceme-li mít něco z památek, je třeba vyrazit dokud ještě dítě vydrží pár hodin prospat v kočárku. Tisíc kilometrů tam v dětské sedačce Mimína přežila celkem bez úhony a my se radovali, jak jde všechno hladce. Dopředu jsme se připravili psychicky na to, že tohle prostě bude jiná dovolená. Že toho poprvé moc neuvidíme a nebudem se kvůli tomu rmoutit, ale vynahradíme si to labužnickými požitky. V Belgii se vaří na osm set značek piva, pečou se dva typy waflí – bruselské a lutyšské, smaží se prý ty nejlepší hranolky na světě a podávají se k národnímu pokrmu -mušlím a nakonec samozřejmě se dělá vynikající čokoláda. Podle průvodce je jen v Bruggách padesát čokolatérií, nejlepší jsou samozřejmě krámy, v nichž čokoládu přímo ručně vyrábějí. Podle našich zkušeností se vyplatí dát si to nejlepší – levné pralinérie nejsou špatné, kdo ovšem jednou okusí top třídu jako je fancy Choco line Dominiqua Persooneho (48 euro á kg) nebo staromilskou čokoládovnu Van Ooost (38 euro á kg), tak ten se  nerad vrací k celkem solidním, leč náhle poněkud mdlým levnějším značkám.

Ale zpátky k cestovaní s miminkem. První, čím nás Brugy zaskočily, bylo počasí. Podle Lysil tu panuje anglická zima, však taky v zahradách kvetly růže. Ovšem ten předvánoční týden zima zmáčkla celou Evropu – mrzlo a sněžilo, ovšem díky tomu byla neanglicky a nebelgicky jasná obloha. Takže mezi naše první nákupy patřila teplá zimní kombinéza pro Mimínu a rukavice pro Miclara, mě prsty a krk zachránily výpujčky: Lysoldiny rukavice a chlupatá šála. Díky studenému vzduchu ale Mimína opravdu ukázkově spala v kočáře, zatímco jsme jí vláčeli po uličkách Brugg nebo po pobřeží.

Čtyři kola versus dvě kola

Nakonec jsme si dopřáli jen jeden výlet, do Knokke – Heist, mísního přímořského letoviska, kde nás poprvé zradil kočár. Ihned po opuštění vlaku (ty jezdí v Belgii skoro nízkopodlažní, jen o dvou mírných schůdcích. Speciální vagon pro kočáry jsme nenašli – jen pro kola a invalidy, ten ovšem musel otevírat na přání průvodčí a tak jsme cestovali pokaždé v uličce, Vzhledem k tomu, že do Knokke je to od Brugg asi patnáct minut, nikdo nežehral. Autobusy tu jezdí pouze nízkopodlažní, leč nevyzkoušeli jsme). Ledva jsme vystoupili z vlaku, zjistila jsem, že jedu po ráfku. V tom by byl ale čert, aby nám duši někdo v zemi cyklistů přece nespravil! Belgičani podobně jako Holanďani totiž přísahají na bicykly. Kolo má přednost před chodcem. Při sněhu jsou cyklostezky protažené dříve než chodníky a ocitnete-li se na cyklostezce, určitě na vás někdo zacinká. Kola jsou všude, nebo aspoň rámy na ně, občas jsem se svými „čtyřkoly“ mezi ostatními „dvoukoly“ celkem složitě manévrovala. I v Knokke jsme hned u nádraží našli cykloshop s opravnou – chlapík kolo nafouknul, nic za to nechtěl a jeli jsme dál. Bohužel po pár metrech bylo kolo zase prázdné a mě naplno došlo, že jsem při zmatku v balení do tašky nepřidala nahradní duši. A tu už v zemi cyklistů tak snadné koupit nebylo, neb naše Inglesina má nějaký speciální ventil. Nakonec jsme to zvládli se jen s lepením a pumpováním. (Potíže s vyfukujícím se kolem se nicméně opakovaly i při zalepení a posléze i při komplet nové duši, příčina byla nakonec odhalena až o Vánocích ve Vrbně. V plášti zůstal kousek skla, který při tlaku na kolo devastoval nové a nové duše..)

V Knokke jsme si nějak dlouho nemohli vybrat, kam se půjdeme ohřát od ledového slaného větru. A narazili jsme na další podobnost Belgie a naší domovinou a současně komplikaci pro rodiče dětí. V řadě restaurací se v Belgii kouří – témeř jisté to máte u braserií a jejich zimních „zahrádek“, chráněných sklem. Nakonec jsme pro jistotu vždy volili raději čajovny, nekuřácké kavárny nebo bageterie. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak jsou na tom asi momentálně Belgičané s porodností a s ní vycházející společností přátelskou k miminům – od čehož se odvíjí další servis. (Kupříkladu v Německu se asi rodí dětí hodně, když na každém dálničním odpočívadle -restauračce jsme našli luxusně vybavenou přebalovací místnost.) Člověk se nesmí dát zmást tím, že belgická hřiště jsou přes den liduprázdné. Belgické děti totiž zařezávají ve školách, školkách nebo jeslích. Do jeslí se chodí již od tří měsíců (!) a když zmíníte časově velkorysou českou mateřskou, padají domorodcům brady úžasem. Trochu jsem se cítila podivně při kojení – nikoho jse na veřejnosti kojit neviděla, nejspíš jsou všechny jesličkové děti na Nutrilonu. Kočárků jsme v Bruggách potkali hodně, v hojném množství se vyskytovaly rovněž krámy s oblečením pro dětičky a to včetně outletů (doporučuji Premaman, kdybyste náhodou někdo nakupoval na děti v nejturističtějším belgickém městě) a sekáčů. Horší už to bylo s přebalovacími koutky s restauracích. Respektive horší – asi podobné jako u nás, možná o fous lepší. Někde nic, jinde přebalovací podložka. Rovněž obsluha byla někdy velice ochotná, jindy nás s kočárkem vevnitř spíš strpěli. Inu jako doma. I když možná je to tím, Bruggy jsou městem turistů – především postarších Britů a tak na pětiměsíční turistky nejsou tak zařízení.

A kam příště??

Podnikli bychom naší cestu znova? Asi ano, i když pro cestumilovné rodiče je smutnou zprávou fakt, že dětem je nejlíp doma. V Bruggách Mimínce vyskočil ekzém, samozřejmě těžko říct, zda by se neobjevil tak jako tak, ale červíček trochu vrtá. Zpáteční cesta v mraze, sněhu s nefunčními zamrzlými ostřikovači se protáhla na 16 hodin, to je nepříjemné pro dospělého, natož pro miminko. Takže příště asi letadlem, ale jak nás znám, asi se cestování úplně vzdát nedokážeme.

Hrušková povidla

Pondělí, Září 28th, 2009

Převzato odjinud, praktické zkušenosti. (Pokračování textu…)

Can you feel it?

Úterý, Duben 14th, 2009

Muzikál je divadlo, které hraje, zpívá a tančí. Kus Thriller Live, který jako muzikál do pražského Kongresového centra přivezla společnost Makroconcert, je z hlediska této definice pouhou koncertní show, která nadto dokazuje, že u živých hvězd je pořádání revivalových představení trochu zvrhlou zábavou. Zvlášť když „originál“ chystá v Londýně sérii koncertů. Ledaže by skutečně šlo o oživlou marketingovou kampaň, jak se ostatně proslýchá.

Thriller Live, který má být poctou králi popu,  přináší průřez tvorbou Michaela Jacksona od raných vystoupení v Jackson 5 až po sólovou kariéru. Michaela postupně zpívá pět osob. Jeho první „reinkarnací“ má být malý černoušek. Ten je sice možná roztomilý, ale mečivý projev, kterým se marně snaží dotlačit výraz do jackonovské polohy, by unesla spíš tělocvična při školní besídce než Kongresové, slušně zaplněné centrum. V dalších sonzích se postupně střídají tři muži (fyzickou podobou a často i agresivním hlasovým projevem s Jacksonem míjející) a zpěvačka, která má sice krásný soulový vokál, ale pět bohužel – s Michaelovým hlasem má společné pouze astrální výšky. Důvod angažování několika zpěváků se jasně projeví v písni Smooth Criminal, kdy teprve ve čtyřhlase pod vedením zpěvačky parta dokáže podat slušný, hlasově se Jacksonovi blížící výkon. Konečně teprve v druhé polovině večer začal připomínat skutečnou show. Zmizel moderátor i projekce, vtíravě upozorňující na Michaelovy úspěchy a publikum se dočkalo alespoň scénické nápodoby Jacksonových klipů a choreografií.

Kdo si chce zavzpomínat na zlatá Michaelova léta, nechť si raději pustí YouTube, kde je většina písní v tu lepší, tu horší obrazové kvalitě, ale je to mnohem větší zábava. Pořadatelé celý večer prodávali jako muzikál z Broadwayie, přitom šlo o „revival“ show vzniklou původně v Londýně. Londýnská obdoba Broadwaye, divadelní čvrť West End, platí obecně za jistou záruky kvality a tudíž není nejmenší důvod zaměňovat ji za Broadway.  Show Thriller Live ovšem dokazuje, že ani na West Endu není všechno zlato, jakkoli mocně se to třpytí nebo bliká reflektory.

České potravinové slumy

Sobota, Březen 21st, 2009

Onehdá jsem četla článek o lidech, kteří se živí odpadky. Nikoli v indických slumech nebo jižanských favelách, ale normálně v Praze. Vybírají z „konťáků“, co vyhodí jako nepoživatelné pražské super a hyper markety. Dělají to nikoli z chudoby, ale z přesvědčení – jako boj proti konzumní plýtvavosti bohaté společnosti. (Pokračování textu…)

Únava z tvorby/Vraťte mi tam toho velblouda!

Pondělí, Listopad 3rd, 2008

Nepíšu. Většinou se mi nechce. Divadelní inscenace se kolem míhají jako zrychlená krajina z okýnka vlaku. Zakusuju se do nich jak do řízku na chlebu (EXIT 89), nasoukám, sežvýkám, zapomenu. Nebo mi zůstane jen vzpomínka, kterou mám pramalou chuť položit na pitevní sůl.

Původně jsem chtěla napsat pár  poznámek. Třeba o Carmen, která nejenže je kýč (a to proč ne) ale především je neodpustitelně nudná. Ještě větší než londýnský Zorro, kterého místy „kongeniálně“ a jistě nevědomky  kopíruje. Jinak by si určitě  v Praze také zapálili na scéně hořící Carmenino srdce, tak jako v Londýně vzplane charakteristický Zorrův „tag“. Je to efektní a aáááá (případně i potlesk) v publiku je zaručen. Akorát že Zorro má jasně  daný žánr, v jehož rámci hrdina lítá na provaze nad hledištěm, šermuje s detíkou carabiniérů najednou a zjevuje se na několika místech současně.

Carmen na proti tomu chce být žel velkým příběhem s velkým poselstvím a bere se ukrutně vážně. Pokud se nějakému žánru blíží. je to toporností a statickými aranžmá (u muzikálu zvlášt trestuhodné !) telenovela. Milost dávám scéně jediné, kdy režisér nažene na scénu berouskovic manéž, hlavně ten velbloud s něžnýma očima a nejistým, pohledem je dojemnej. Všude jinde než v Karlíně by to byla laciná snaha pomáhat si zvířátky, ale  v bývalém varieté je to jediný pokus o pokračování dobré tradice.  Což si možná ten slavný americký údajně broadwayský (skutečně?) Gabriel Barre ani neuvědomil.

O dalších zážitcíh zase příště.

Francouzi a Slovan v Plzni

Pátek, Září 12th, 2008

Divadelní festivaly jsou jak záoceánské lety, samozřejmě v ekonomické třídě. Prosezené hodiny střídají mezipřistání v kavárnách, někdy i v lékárnách, kde se kupuje alka seltzer. Ale to spíš v Hradci, Plzeň je krotká jako pudřenka postarší dámy a stejně konzervativní jako její parfém. (Pokračování textu…)

Tjörned apart

Pátek, Srpen 15th, 2008

The very last day (still speaking svengelska). Z výšky je to celé nějak vznešenější dojemnější a aby ne, dneska jsme spolu naposledy. Na kopci jsem ale tentokrát sama, léto pomalu odchází, ale tady je pořád zeleno (to ty věčné deště) a dneska navíc i zlato a rudo jeřabinami. A mě je děsně smutno po tom, co opouštím a i paradoxně i po tom, co mi uteklo tam doma, protože zdejší pastviny mi to připomínají. Vykukující suchohříbek, kterého Švédové ani neumějí pojmenovat, natož aby ho sbírali. Panorama liduprázdné silnice  a zahrádky, které se zapsaly do paměti, takže jsou jednak domácké už doopravdy a jednak připomínají jiné důvěrně známé obrazy. Veškerý chaos  a pohyb na světě vzniká proto, že lidé se prostě nikdy nespokojí se stávající situací.  Znova si nazouvám vyšlapaný botky. Bude mi v nich dobře. (Pokračování textu…)

„Never travel to Scandinavia without alcohol.“

Pondělí, Srpen 11th, 2008

Občas si tady, na tisíci a jednom ostrovů, připadám jako na lodi, která nás předevčírem vezla na Marstrand. Euforie vyhodí člověka nahoru jako na divoké vlně a pak mu zprudka zhoupne žaludek. Midsummer course crisis zažehnal Midsommar, ovšem již den poté vypadala májka jako dosti zlověstný strašák do zelí. Ale už je to kvar, dovolím si trochu makaronštiny. Stejně jsme tu jeden jazykový labyrint, babylon. Ruština se mísí s němčinou, polštinou a švédštinou, esperantem je samozřejmě v angličtina. Myslet ve vlastním jazykovém systému je luxus.

Tříští se o sebe nejen jazyky, ale i naše zázemí. Většina je ovšem nepřeložitelná..ale i tak si člověk nejvíc pamatuje detaily. Fotku Jana Pavla II v Jaroslawově penežence (nosí papež peníze? Stydím se zeptat). Stefan, který rovná stoly v jídelně s německou pečlivostí takřka podle pravítka. Klišé, ale platné. Fakt, že jediný Kazim a Mohamed přiskočí na pomoc, když dívky vlečou těžké stoly. Západní muži jen přihlížejí. A dialogy, mnoho, mnoho rozhovorů.

Slunce pere, z otevřených okýnek Christerova přeplněného miniauta valíme do světa Coldplay, na plynu noha obutá jen do vietnamek. Vážně prázdniny, za oknem malebné kopečky, červený domečky, co vypadají dobře na fotkách i za pošmurného počasí a všude vlajky, další rozjasňovací prostředek proti gloomy days. Poprvé hledáme cestu na Röra stranden, na sobě plavky. Za zády značku „privat väg.“

“ You should not be on privat road !!!“ zaječí silně americký akcent z předního sedadla s náznakem paniky.

„Come on, no one has gun here,“ odvětí ležérně německý přízvuk .

Střih. Těsně po přednášce o zdejším životním prostředí, plné oxidu uhličitého a větrných mlýnů, promluví náš řecký přítel, dozajista komparzista z „Mojí tlusté řecké svatby“ : „That lady is worried about emissions! She must be crazy!“

Stejně pak všichni v objetí zpíváme We are the world za doprovodu trošičku falešného studentského orchestru, a na světové situaci to samozřejmě nic nezmění, ostatně jedna válka právě začala, ale my to snad myslíme v tu chvíli i vážně. A  kdyby nic, jedno pravidlo je zkrátka univerzální: „Never travel to Scandinavia without alcohol.“

Sama mezi Iráčany

Pátek, Srpen 1st, 2008

Hasan, Mustafa, Semean, Mohamed, Kaman a já. (Pokračování textu…)