Hmm, pralinky!

Poprvé jsme se vypravili na tak dlouhou cestu s dítětem ani ne pět měsíců starým – zkušená Lysil cestovatelka radila, že chceme-li mít něco z památek, je třeba vyrazit dokud ještě dítě vydrží pár hodin prospat v kočárku. Tisíc kilometrů tam v dětské sedačce Mimína přežila celkem bez úhony a my se radovali, jak jde všechno hladce. Dopředu jsme se připravili psychicky na to, že tohle prostě bude jiná dovolená. Že toho poprvé moc neuvidíme a nebudem se kvůli tomu rmoutit, ale vynahradíme si to labužnickými požitky. V Belgii se vaří na osm set značek piva, pečou se dva typy waflí – bruselské a lutyšské, smaží se prý ty nejlepší hranolky na světě a podávají se k národnímu pokrmu -mušlím a nakonec samozřejmě se dělá vynikající čokoláda. Podle průvodce je jen v Bruggách padesát čokolatérií, nejlepší jsou samozřejmě krámy, v nichž čokoládu přímo ručně vyrábějí. Podle našich zkušeností se vyplatí dát si to nejlepší – levné pralinérie nejsou špatné, kdo ovšem jednou okusí top třídu jako je fancy Choco line Dominiqua Persooneho (48 euro á kg) nebo staromilskou čokoládovnu Van Ooost (38 euro á kg), tak ten se  nerad vrací k celkem solidním, leč náhle poněkud mdlým levnějším značkám.

Ale zpátky k cestovaní s miminkem. První, čím nás Brugy zaskočily, bylo počasí. Podle Lysil tu panuje anglická zima, však taky v zahradách kvetly růže. Ovšem ten předvánoční týden zima zmáčkla celou Evropu – mrzlo a sněžilo, ovšem díky tomu byla neanglicky a nebelgicky jasná obloha. Takže mezi naše první nákupy patřila teplá zimní kombinéza pro Mimínu a rukavice pro Miclara, mě prsty a krk zachránily výpujčky: Lysoldiny rukavice a chlupatá šála. Díky studenému vzduchu ale Mimína opravdu ukázkově spala v kočáře, zatímco jsme jí vláčeli po uličkách Brugg nebo po pobřeží.

Čtyři kola versus dvě kola

Nakonec jsme si dopřáli jen jeden výlet, do Knokke – Heist, mísního přímořského letoviska, kde nás poprvé zradil kočár. Ihned po opuštění vlaku (ty jezdí v Belgii skoro nízkopodlažní, jen o dvou mírných schůdcích. Speciální vagon pro kočáry jsme nenašli – jen pro kola a invalidy, ten ovšem musel otevírat na přání průvodčí a tak jsme cestovali pokaždé v uličce, Vzhledem k tomu, že do Knokke je to od Brugg asi patnáct minut, nikdo nežehral. Autobusy tu jezdí pouze nízkopodlažní, leč nevyzkoušeli jsme). Ledva jsme vystoupili z vlaku, zjistila jsem, že jedu po ráfku. V tom by byl ale čert, aby nám duši někdo v zemi cyklistů přece nespravil! Belgičani podobně jako Holanďani totiž přísahají na bicykly. Kolo má přednost před chodcem. Při sněhu jsou cyklostezky protažené dříve než chodníky a ocitnete-li se na cyklostezce, určitě na vás někdo zacinká. Kola jsou všude, nebo aspoň rámy na ně, občas jsem se svými “čtyřkoly” mezi ostatními “dvoukoly” celkem složitě manévrovala. I v Knokke jsme hned u nádraží našli cykloshop s opravnou – chlapík kolo nafouknul, nic za to nechtěl a jeli jsme dál. Bohužel po pár metrech bylo kolo zase prázdné a mě naplno došlo, že jsem při zmatku v balení do tašky nepřidala nahradní duši. A tu už v zemi cyklistů tak snadné koupit nebylo, neb naše Inglesina má nějaký speciální ventil. Nakonec jsme to zvládli se jen s lepením a pumpováním. (Potíže s vyfukujícím se kolem se nicméně opakovaly i při zalepení a posléze i při komplet nové duši, příčina byla nakonec odhalena až o Vánocích ve Vrbně. V plášti zůstal kousek skla, který při tlaku na kolo devastoval nové a nové duše..)

V Knokke jsme si nějak dlouho nemohli vybrat, kam se půjdeme ohřát od ledového slaného větru. A narazili jsme na další podobnost Belgie a naší domovinou a současně komplikaci pro rodiče dětí. V řadě restaurací se v Belgii kouří – témeř jisté to máte u braserií a jejich zimních “zahrádek”, chráněných sklem. Nakonec jsme pro jistotu vždy volili raději čajovny, nekuřácké kavárny nebo bageterie. Celou dobu mi vrtalo hlavou, jak jsou na tom asi momentálně Belgičané s porodností a s ní vycházející společností přátelskou k miminům – od čehož se odvíjí další servis. (Kupříkladu v Německu se asi rodí dětí hodně, když na každém dálničním odpočívadle -restauračce jsme našli luxusně vybavenou přebalovací místnost.) Člověk se nesmí dát zmást tím, že belgická hřiště jsou přes den liduprázdné. Belgické děti totiž zařezávají ve školách, školkách nebo jeslích. Do jeslí se chodí již od tří měsíců (!) a když zmíníte časově velkorysou českou mateřskou, padají domorodcům brady úžasem. Trochu jsem se cítila podivně při kojení – nikoho jse na veřejnosti kojit neviděla, nejspíš jsou všechny jesličkové děti na Nutrilonu. Kočárků jsme v Bruggách potkali hodně, v hojném množství se vyskytovaly rovněž krámy s oblečením pro dětičky a to včetně outletů (doporučuji Premaman, kdybyste náhodou někdo nakupoval na děti v nejturističtějším belgickém městě) a sekáčů. Horší už to bylo s přebalovacími koutky s restauracích. Respektive horší – asi podobné jako u nás, možná o fous lepší. Někde nic, jinde přebalovací podložka. Rovněž obsluha byla někdy velice ochotná, jindy nás s kočárkem vevnitř spíš strpěli. Inu jako doma. I když možná je to tím, Bruggy jsou městem turistů – především postarších Britů a tak na pětiměsíční turistky nejsou tak zařízení.

A kam příště??

Podnikli bychom naší cestu znova? Asi ano, i když pro cestumilovné rodiče je smutnou zprávou fakt, že dětem je nejlíp doma. V Bruggách Mimínce vyskočil ekzém, samozřejmě těžko říct, zda by se neobjevil tak jako tak, ale červíček trochu vrtá. Zpáteční cesta v mraze, sněhu s nefunčními zamrzlými ostřikovači se protáhla na 16 hodin, to je nepříjemné pro dospělého, natož pro miminko. Takže příště asi letadlem, ale jak nás znám, asi se cestování úplně vzdát nedokážeme.

Ingredience: 2 kg hrušek, 300 g krystalového cukru, lžička mleté skořice, badyán, mletý hřebíček (podle chuti) vanilkový cukr, lžička kyseliny citronové.
kusy jsme naházeli do velkého hrnce+trochu octa (1 lžíce)+přiměřeně několik hřebíčků a pekli jsme je v troubě asi 6 až 8 hodin-aby se odpařovala voda, takže něco kolem 90 stupňů. Občas se to musí pomíchat, ale s tím octem se to nepřipaluje. Pak se klasicky plní do sklenic. Byt pak voní ještě 14 dnů jako jeden velikánský frgál.

Tolik cizí recept. K tomu je třeba dodat, že zaprvé dvě kila hrušek vychází na jednu litrovou zavařovačku a něco malého navrch (v našem případě sklenička od jogurtu). Za druhé doba pečení osm hodin je trochu podhodnocená. Přes noc (od půlnoci) jsme pekli v zakrytém litinovém hrnci na 90, v šest ráno jsme odkryli a zvedli teplotu na 100, později postupně až na 150. Trouba se automaticky vypnula po skoro 14 hodinách a pak už tam povidla jenom odpočívala. Pravda, nakonec byla udělaná, ale jak teplota tak čas vypadá dost podhodnoceně. (Horkovzdušná trouba byla vypnutá, peklo se klasicky.)

No a za třetí vzhledem k množství energie by bylo lepší dělat alespoň čtyři kila, ale asi nemáme tak velkou nádobu. Teď jenom doufáme, že se nám povidla nezkazí, ale po uvaření (upečení) chutnala skvěle.

Thriller Live, který má být poctou králi popu,  přináší průřez tvorbou Michaela Jacksona od raných vystoupení v Jackson 5 až po sólovou kariéru. Michaela postupně zpívá pět osob. Jeho první “reinkarnací” má být malý černoušek. Ten je sice možná roztomilý, ale mečivý projev, kterým se marně snaží dotlačit výraz do jackonovské polohy, by unesla spíš tělocvična při školní besídce než Kongresové, slušně zaplněné centrum. V dalších sonzích se postupně střídají tři muži (fyzickou podobou a často i agresivním hlasovým projevem s Jacksonem míjející) a zpěvačka, která má sice krásný soulový vokál, ale pět bohužel – s Michaelovým hlasem má společné pouze astrální výšky. Důvod angažování několika zpěváků se jasně projeví v písni Smooth Criminal, kdy teprve ve čtyřhlase pod vedením zpěvačky parta dokáže podat slušný, hlasově se Jacksonovi blížící výkon. Konečně teprve v druhé polovině večer začal připomínat skutečnou show. Zmizel moderátor i projekce, vtíravě upozorňující na Michaelovy úspěchy a publikum se dočkalo alespoň scénické nápodoby Jacksonových klipů a choreografií.

Kdo si chce zavzpomínat na zlatá Michaelova léta, nechť si raději pustí YouTube, kde je většina písní v tu lepší, tu horší obrazové kvalitě, ale je to mnohem větší zábava. Pořadatelé celý večer prodávali jako muzikál z Broadwayie, přitom šlo o “revival” show vzniklou původně v Londýně. Londýnská obdoba Broadwaye, divadelní čvrť West End, platí obecně za jistou záruky kvality a tudíž není nejmenší důvod zaměňovat ji za Broadway.  Show Thriller Live ovšem dokazuje, že ani na West Endu není všechno zlato, jakkoli mocně se to třpytí nebo bliká reflektory.

Nicméně v zemi, kde ovadlá a hnijící zelenina leží běžně v regálech (jen jí vykrájet!) ztrácí takový apel trochu smysl. Anebo ho naopak nabývá – proč za ty šunty platit, když se patrně ve zcela stejné kondici z regálu přesunou do “konťáku”. Tedy samozřejmě že předpokladu, že si je někdo nekoupí.

Po návratu z New Yorku nás doma vítala prázdná lednice. Vzhledem k tomu, že vršovické Tesco máme dost ohrané a nijak dobře zapsané, zamířili jsme na větší nákup do Intersparu v pankráckých Arkádách. Zdejší potravinářské přízemí se jen do dálky blyštělo, žádný upatlaný krabicový diskont. Řečeno slovy Philla Marlowa: Z deseti metrů to vypadalo jako slušná prodejna. Z bezprostřední blízkosti jako prodejna stvořená k tomu, abyste se na ni dívali z deseti metrů. Zcela nejhoší byl úsek “ovozelu”. Brambory ležely v jedné bedně se slupkami a zbytky hnijící či klíčící cibule. Červená řepa se scrvkla, zkrabatěla a místy se  rozbředla do šedivějící hniloby. Saláty byly unavené, s nahnědlými kraji. Ředkvičky bez šťávy a s natí zcela žlutou a seschlou. Dokonale vystavené odpadky. “Prosím vás, proč tu máte všechno shnilé?” musela jsem se zeptat pracovníka, který do přepravky doplňoval plesnivějící řepu. Neodpověděl, možná se styděl anebo jednoduše nepochopil tak pitomou otázku.

V New Yorku jsme viděli různé typy potravinářských impériií. Špičková lahůdkářství, splněné sny všech labužníků. Krámky s  úžasnými rybami a mořskými plody a stánky s roztodivnou zeleninou v China Townu. Celé markety specializované na organic, bio a eko věci. Haldy neskutečně barevných a umělých a vším možným chemicky vycpaných potravin, kde narazit jiný než  low-fat či non-fat jogurt bylo nemožné (naštěstí vše se dalo vyčíst z obalů, jen člověk nesměl nakupovat ve spěchu) v obyčejných, na chudší klientelu zaměřených řetězcích. Nikde, ani v tom nejumělohmotnějších ze všech supermarketů si ale nedovolili prodávat zeleninu a ovoce na hraně poživatelnosti. Potravinová stoka opravdu protéká Českou republikou.

Původně jsem chtěla napsat pár  poznámek. Třeba o Carmen, která nejenže je kýč (a to proč ne) ale především je neodpustitelně nudná. Ještě větší než londýnský Zorro, kterého místy “kongeniálně” a jistě nevědomky  kopíruje. Jinak by si určitě  v Praze také zapálili na scéně hořící Carmenino srdce, tak jako v Londýně vzplane charakteristický Zorrův “tag”. Je to efektní a aáááá (případně i potlesk) v publiku je zaručen. Akorát že Zorro má jasně  daný žánr, v jehož rámci hrdina lítá na provaze nad hledištěm, šermuje s detíkou carabiniérů najednou a zjevuje se na několika místech současně.

Carmen na proti tomu chce být žel velkým příběhem s velkým poselstvím a bere se ukrutně vážně. Pokud se nějakému žánru blíží. je to toporností a statickými aranžmá (u muzikálu zvlášt trestuhodné !) telenovela. Milost dávám scéně jediné, kdy režisér nažene na scénu berouskovic manéž, hlavně ten velbloud s něžnýma očima a nejistým, pohledem je dojemnej. Všude jinde než v Karlíně by to byla laciná snaha pomáhat si zvířátky, ale  v bývalém varieté je to jediný pokus o pokračování dobré tradice.  Což si možná ten slavný americký údajně broadwayský (skutečně?) Gabriel Barre ani neuvědomil.

O dalších zážitcíh zase příště.

Jednou z mou mezi – zastávek nejmilejší je bistro francouzského střihu La Tartalette, přímo na náměstí Svobody, hned u tramvajové zastávky jedničky a dvojky. Modro bílá, kovový nábytek a levandule evokují kavárničku kde si v Provence, nebo tedy aspoň český sen o Francii. Jak už název podniku napovídá, servírují se tu hlavně koláče. Sladké i slané, od obého tak nejmíň pět až deset druhů, nejvíc je jich ráno, přes poledne mizí rychlostí světla.  Všechno peče paní majitelka sama a nabídka je sezonní. Tak třeba dneska namátkou měli ve slané nabídce lilkový, mozzarrelu a rajče, houby, ořechy  a sýr, ve sladké pak švetsky, hrušky, borůvky, citrón, jablka plus povinné flany, co mají vždycky. Jo a taky créme brulée a jednoduché francouzské saláty. Denní menu doplňují ještě bagety a dvě čertvé polévky. Nejzábavnější jsou ceny – pořádný kusanec koláče stojí do třiceti kaček, saláty totéž, stejně polívka. Prostě taková euro restaurace:)  Jedinou pihou na tváři šarmantní francouzské krasavice je fakt, že v sobotu a neděli prostě nepeče.

Dalším důvodem, proč jezdit do Plzně je hotel Slovan. O jednu hvězdičku méně než nedaleký Central, ale o několik koleček navíc. Jak název napovídá, Central vznikl v požehnané době centrálního socialistického plánování, zatímco Slovan poukazuje na pýchu vlasteneckou. Nenadarmo asi stojí vedle zdejší, taktéž secesní  Besedy. Svá nejlepší léta má Slovan za sebou, ale na kráse mu to neubírá, ba naopak. Právě tahle sešlost jej činí tak přitažlivým. Temná hala ještě s portýrem, zašedlé umělé květy, ušáky a rudé prošlapané koberce na secesním, bohatě zdobeném schodišti se slepými zrcadly. V noci svítí spoře jen chodby a samy schody zahaluje stín a když do toho z haly hodiny hlasitě tlukou dvanáctou, předpokládám, že ve ztichlé restauraci si právě zapaluje doutník Hercule Poirot.

Tříští se o sebe nejen jazyky, ale i naše zázemí. Většina je ovšem nepřeložitelná..ale i tak si člověk nejvíc pamatuje detaily. Fotku Jana Pavla II v Jaroslawově penežence (nosí papež peníze? Stydím se zeptat). Stefan, který rovná stoly v jídelně s německou pečlivostí takřka podle pravítka. Klišé, ale platné. Fakt, že jediný Kazim a Mohamed přiskočí na pomoc, když dívky vlečou těžké stoly. Západní muži jen přihlížejí. A dialogy, mnoho, mnoho rozhovorů.

Slunce pere, z otevřených okýnek Christerova přeplněného miniauta valíme do světa Coldplay, na plynu noha obutá jen do vietnamek. Vážně prázdniny, za oknem malebné kopečky, červený domečky, co vypadají dobře na fotkách i za pošmurného počasí a všude vlajky, další rozjasňovací prostředek proti gloomy days. Poprvé hledáme cestu na Röra stranden, na sobě plavky. Za zády značku “privat väg.”

” You should not be on privat road !!!” zaječí silně americký akcent z předního sedadla s náznakem paniky.

“Come on, no one has gun here,” odvětí ležérně německý přízvuk .

Střih. Těsně po přednášce o zdejším životním prostředí, plné oxidu uhličitého a větrných mlýnů, promluví náš řecký přítel, dozajista komparzista z “Mojí tlusté řecké svatby” : “That lady is worried about emissions! She must be crazy!”

Stejně pak všichni v objetí zpíváme We are the world za doprovodu trošičku falešného studentského orchestru, a na světové situaci to samozřejmě nic nezmění, ostatně jedna válka právě začala, ale my to snad myslíme v tu chvíli i vážně. A  kdyby nic, jedno pravidlo je zkrátka univerzální: “Never travel to Scandinavia without alcohol.”

“It’s  only too against five,” zesinal Mike, born in the USA, Orlando, Florida. Těmi dvěma myslel kromě sebe ještě svého bratra Chrise. Těch pět je skupinka vymydlených odžínovaných hochů s nagelovanými vlasy, kteří vypadají, že si plnými doušky užívají všech výhod štědrého sociálního skandinávského systému a určitě nevypadají na to, že čtou pod lavicí pilotní příručku. Mike se ale strachoval zbytečně. Všech pět Iráčanů (možná je jeden z nich Afghánec?) sedí kolem mě. Jsem ten klín, který má rozbít jejich malé společenství a přiložit tak ruku k dílu při jejich integraci. It’s a hard job, Mike.  Užívám si ho každý den čtyři hodiny, na odpolední intenzivní výuku švédštiny už hoši v texaskách  – směs kolínské a tabáku – nechodí.