Kočičky v síti

Přiznávám se: mám ráda veršovaná dramata. Rostandova Cyrana, Nezvalovu Manon Lescaut, Moliérova Misantropa nebo Lermontovovu Maškarádu. Poslední jmenovaný kus právě nastudovalo Švandovo divadlo. (more…)

Pokladna Národního divadla v paláci Kolowrat. Nevkusný interiér ze začátku devadesátých let, všude plakáty zvoucí na inscenace ND. Letáčky. Před prosklenou kukaní výrazně natištěná omluva za zrušená představení. Před kukaní mírná fronta.

Kupující paní (přebírá lístky na čerstvě odpremiérovaného Dona Juana s “Don Utilem” a pro jistotu testuje pokladní):

Už ste to viděla? Já sem vo tom ještě nic neslyšela.

Pokladní (opatrně):

Já měla furt službu. Ale kritiky byly todlento… ne moc dobrý.

Kupující:

Fak jo? No ale vona ta kritika má přece dycky vopačnej názor než divák, že jo.

(na tvářích pokladní a kupující je znát vzájemné porozumění. Chvilková harmonie. )

(more…)

(more…)

Některá poznání bolí. I velice talentovaní lidé,  kamarádi k tomu, dovedou vytvořit průšvih. To je tak, když máte herce neohebné stejně jako tvárnice, které si zvolíte za hlavní významový prvek. Když  se u svých typů spolehnete překvapivě  na slovo než na obraz, který ovládáte spíš. Když necháte lidi, kteří to neumí, atakovat publikum. Když téma necháte podivuhodně rozpliznout. Poprvé jsem měla pocit, že se ze stylu stává macha, jenže navíc tentokrát hraná neumětelsky.  Bylo mi z poloviny smutno, z poloviny nudno. Astmatikům nedoporučujeme,  s výjimkou Ostraváků, ty nějaký prach nemůže zaskočit. Polehčující okolnost je jediná, ale slabá. Špatný prostor.  Jmenovat konkrétně se mi  nechce, a užiju si jednou toho, že tady nemusím. Indície tady koneckonců hustě jsou.

Skoro vždycky vstupuju do divadla s nadějemi. Pokud jdete na něco strašného, vždy můžete doufat, že budete příjemně překvapeni a pokud na někoho osvědčeného, šance na zážitek tak nějak předpokládáte. Režie Jiřího Pokorného patří do té druhé kategorie – asi proto mě teď několikrát za sebou zklamal. Nedávno si ovšem vylepšil razantně reputaci. Dokonce tak, že i když je teprv únor, tak jépékřížovatím a už v duchu rozdávám ceny:  Za Sarabandu v Divadle na Zábradlí. (more…)

Ouvertura k vopruzu roku je tady

(more…)

Poslední dobou má docela problém s reflexemi divadla na tomto blogu. Myslím, že to znají všichni, kdo se živí permanentním datlováním čehosi do počítače. Ti, kteří mě za to platí, mě docela vytěžují, do toho se pravidelně ozývá Článkový vyděrač s nastřelenejma vlasama a nově rovnátkama. Když pak vyzbyde kus, který náhodou nemusím psát, užívám si pasivní role diváka. Na druhou stranu my notýsek už párkrát pomohl, když bylo třeba zapátrat po nějaké hrubé charakteristice..Takže… (more…)

Pan profesor Lukeš, který už dneska v nebeským klidu pečlivě pročítá vytouženého Kydova Hamleta, nás vždycky učil, že na představeních se mají psát poznámky. Něco na tom je, paměť je chatrnější než by bylo milo. Na druhou stranu zas od Hrocha vím, že propiska a bloček v ruce vzbouzí v hercích buď frustrace, nebo agresivitu. A to si ti troubové v hledišti namlouvaj, že na ně není vidět. Každopádně jsem to nějakou dobu nedělala a tak se pokusím posbírat nějaké útržky aspoň sem. (more…)

Lyžování, turistika, Bůh. Nakonec i do tří slov by se základní charakteristika hry Před zlatnickým krámem vešla. Jen pořadím by asi autor zamíchal. Hru napsal muž, jenž se už za života stal absolutním symbolem, ikonou. Karol Wojtyla, Jan Pavel II.

(more…)