Kočičky v síti

Když si někde rozbije tábor Říman, záhy na místě zřídí dvě věci, bez kterých se neobejde: divadlo a lázně. Město Bosra, kdysi metropole římské provincie v Arábii, má oboje. A ještě něco navíc. (more…)

Jediný přímý bus z Hamy do Palmyry jede v půl sedmé ráno, takže raději riskujeme cestu s přestupem v Homms. Ale poprvé to vypadá, že bychom mohli s dopravou narazit. Už na bus do Homms čekáme půl hodiny – to se nám ještě nestalo. Obvykle sedíme v buse do deseti minut od příchodu na nádraží.

(more…)

Ráno v hotelu na recepci potkáváme pár italských cestovatelů a zjišťujeme, že máme stejný cíl – Krak des Chevaliers – pokud ne nejlepší hrad na světě, na Středním východě jistě.

(more…)

Na lenošivý den se dost těšíme, u moře jsme oba nebyli, že ani nepamatujem. I když to moře je jen Středozemní a dno je tu tak mělké, že jde člověk půl hodiny po kolena, aby se smočil aspoň do pasu. Klíčové je ale nejdřív se na pláž vůbec dostat.

(more…)

Na výpravu do nejznámějších mrtvých měst (Al – Bara a Serjilla) vyrážíme v minivanu a je docela pohodlné pro jednou se o nic nestarat. Náš řidič má zcela neproniknutelný výraz, ale na jedné zastávce nám jen tak kupuje limonádu.

(more…)

V Damašku balíme batohy, necháváme je ve dvoraně a jdeme do Národního muzea – průvodce jeho návštěvu doporučuje dokonce dvakrát – před a po shlédnutí vykopávek. Zpětně uznáváme, že něco na tom je.

(more…)

Damašek

(more…)

Proto jsme večeřeli rozblemcanou pizzu ze staré mikrovlnky, zapojené na zemi v předsíni (more…)

Tohle je spíš příspěvek, který by měl napsat zwíře, ale komu už si člověk má postěžovat, než blogu?

Nikdy by mě nanapadlo, že objednaná montáž kuchyně může být vysoce adrenalinová záležitost. Tahle napínavá historka trvá už od pondělí. To se ozvalo kuchyňské studio, že bohužel zítra ráno kuchyň nepřivezou, protože se nedostává montážníků. Ale někdy během dne prý aspoň dovezou z Rýmařova kuchyň v krabicích a složí jí u nás. Celý den tak trávíte takřka zaklesnutí ve startovních blocích, protože telefonát ze studia znamená bleskový přesun domů. Večer je konečně kuchyň na místě, ale zjistí se, že parta zapomněla ve studiu nějaké komponenty. Nemůže proto přijít brzy ráno, ale až po desáté. Až otevře studio. Když se nikdo neobjeví ani v poledne, pojmete podezření a voláte do studia. Paní se velice diví – oni u vás nejsou? Místo nápravy se dozvíte, že řemeslníci jsou bohužel na telefonu nedostupní. Celý den upouštím lávu, až večer se opět ozve studio: sehnali jsme nějaké chlapíky z Moravy, ve čtyři ráno vyrazí k vám, s přestupem ve studiu pro zapomenuté komponenty jsou u vás v deset. Takže si třetí den zařizujete, abyste mohli pracovat doma a napjatě čekáte. V deset se skutečně ozve telefon. Parta je na místě. Bohužel to místo leží na opačném konci Prahy. Místo na místo dodání se hoši na faktuře podívali na stálou adresu zákazníka. O vývoji situace vás budeme informovat. Výjimečný stav a stanné právo trvá.

“Já nevím, co všichni s těma Skutrama máte, ” prohlásil znechuceně Hroch. Jenže Hroch jednoduše žárlí. Skutři jsou prostě dobří.

Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka, alias režijní duo Skutr vytvářejí představení, které se nebojím komukoli dopuručit. Většinou jsou to křehké, jemné autorské věci, čirá poezie. Například Understand (o neurózách) v Arše je, slovníkem průvodců, divadelní “must”.

Když Skutři připravili na Letní Letnou nezávazné letní představení Mistr a jeho žák, podle anotace evropskými očima recyklovaný Tarantino, trochu jsem se výsledků obávala. Banální historka o trojici – zhrzený muž, který se stal Mistrem, jeho žák s touhou po pomstě v srdci a mistrův sluha, který neunese být jen tím třetím, si hraje s pokleslými žánry, béčkovými filmy, ale zároveň otvírá časté téma Skutrů – outsidertsví, jinakost, síla indiduality. Ale především je to ukrutně zábavné představení, hrané s neobyčejnou chutí, která přeskakuje na diváky rychlostí lesního požáru. A jak je u Skutru zvykem, mluví nejen hudba a slova, ale i těla. Rosťa Novák a Martin Vraný se vznášejí nad pódiem jako létající kung- fu bojovníci, jenže zároveň je to neobyčejně elegantní tanec.

Jestli si tohle kluci střihli jen tak bokem, jako letní legrácku ( za ani ne měsíc mají v Arše další svou regulérní premiéru), tak klobouk dolů.