Vše od autora: zwire

Zapadnutí do milé společnosti

Pondělí, Srpen 13th, 2012

„Tahle silnice je ve všech mapách vedená jako státní,“ říká nám milý chlapík v osadě Víno. Na severu Slezska nám to přijde jako nelogičnost, jak by se tady mohla pěstovat réva? Ale zdání klame, přes umístění je zdejší podnebí příjemné, kryté blízkými horami. „Akorát tady moc neprší,“ říká mi, zatímco čekáme na auto. Za chvíli přijede dcera a my vyrážíme.

„Tady každou chvíli někdo zapadne,“ říká mi cestou k lesní oboře.

Po návštěvě úzkokolejky jedoucí z Osoblahy do Třemešné (kvůli Míně zkráceno do Slezských Rudoltic – „Kde je pan Zababa?“) jsme jeli plavat do Karlovy Studánky. Navigace na telefonu nám v posledním tažení nabídla cestu přes Víno (tu ceduli si vyfotíme, ne?), aby nakonec před uzavřenou ohradou oznámila ztrátu signálu a následně se telefon vypnul. Při couvání jsem najel ke kraji vozovky, kde ale žádná krajnice nebyla. „Oni to před týdnem vyfrézovali,“ říká mi chlapík.

Jak z béčkového filmu, navigace se vypne, auto sjede kolem ze silnice a my šlapeme pěšky kilometr do nejbližší vesnice. Kde nám bodrý chlapík nabídne nezištnou pomoc, jeho paní uvaří ženě čaj a Míně donese hračky.

Traktor nakonec nebyl potřeba, auto jsme vytáhli, poděkovali za to, že se nám tak pěkně věnovali. Protože naši zachránci odmítli odměnu, tak aspoň odkaz na jejich firmu Atelier Kámen – pokud toužíte po špercích nebo zapadnout do milé společnosti, ve Víně to půjde snadno.

Vracíme se téměř tři kilometry, protože celá odbočka do Vína je slepá, leč neznačená.

Bulharsko 2012 – II

Sobota, Červenec 21st, 2012

Primorsko je česká enkláva na Bulharském pobřeží. To můžu prohlásit celkem zodpovědně po návštěvě a průjezdu řady dalších středisek na černomořském pobřeží. Mám k tomu dvě vodítka. Jednak je ve směnárnách v Primorsku nejméně výhodný kurz koruny k leva na celém pobřeží. Zatímco v Nesebaru dostanete za 100 korun 7,3 leva, v Sozopolu až 7,5 leva, v Primorsku je jednotný kurz 6,5 leva. Pravda, je to zlodějna, ale naštěstí kurz eura je výhodnější a většina turistů to ví. (Nejlepší je tradičně vybírat peníze z bankomatu, což jsme udělali i my. I s poplatkem jsem se tak nakonec dostal na kurs 7,35 leva za 100 korun (bez poplatku to vycházelo na 7,5 leva). Ostatně od různých zápisků z Bulharska před pár lety, které jsem na internetu četl, se situace výrazně zlepšila, v Primorsku je celá řada bankomatů a karty berou i některé obchody a restaurace.)

Druhým důvodem, proč je Primorsko černomořské české centrum, jsou dvojjazyčné nápisy, které jsou v bulharštině a řeči připomínající češtinu. Podobným jazykem se taky domluvíte, i když občas zapojíte pár slovíček bulharštiny a do češtiny přidáte ruský přízvuk. Češtinu vám bude připomínat „na shledanou“ (čau), francouzštinu zase poděkování (mersi). (Jazkyková poznámka z jiné oblasti – pomeranč se řekne portokál, což je zřejmě z arabského burtukál, podobně čorba je z arabského šorba.)

Při nákupu dovolené jsem zavrhl polopenzi s tím, že za 175 kč na osobu se na místě určitě najíme, a když ne, tak si polopenzi klidně dokoupíme. Sice nás strašili, že na místě přikoupení nepůjde, ale samozřejmě to nebyla pravda. Naopak se potvrdil můj předpoklad – nejdráže jsme jedli asi za 150 korun na osobu, ale to jsme se hodně rozšoupli, většinou tak za 130 korun, přitom jsme měli večeři o několika chodech.

Problém byl výběr restaurace. První večer jsme měli štěstí, ale to se neopakovalo pokaždé. První problém nastal, když chtěla Dvířka něco jiného, než grilované mleté maso a zkusila špagety s pestem. Donesli jí hustou nudlovou polévku, špagety posypané polévkovým kořením, zalité vývarem a posypané kaškavalem, což je jeden ze dvou zdejších druhů sýra. Hmota naprosto nepoživatelná, ale zřejmě se to tak tady dělá, naštěstí jsme tuto hrůzu aspoň nemuseli platit.

Zdejší restaurace, zřejmě z domělého tlaku ze strany turistů, které nechtějí ztratit, nabízejí všechno od Bacha po Vlacha, od bulharské kuchyně přes přibližně italskou až po českou. Kvůli tomu je obtížné vybrat správnou restauraci, případně na jaké jídlo jít do které. Samozřejmě je tady Praha, které je nejlepší se vyhnout, pokud se nechcete cítit jako doma, a kdo by to v Bulharsku chtěl.

Potom jsou restaurace na ulici Ropotamo, které jsou logicky turistické, ale cenově přijatelné se slušnou nabídkou a pokud budete vybírat z místní kuchyně, nemůžete se splést. Největší tyjátr nastává směrem k jižní pláži od ulice 3-ti mart (3. březen), která je hlavní tepnou města. Na ní najdete většinu obchodů, kaváren, řadu klubů a některé restaurace. Příkladem je echtturistická Starata Melnitsa (Starý mlýn), kde vyhrávala hlučná bulharská hudba, že jsem ani neměl chuť vstoupit.

Jednou jsme zabloudili do jedné z bočních uliček, kde jsme očekávali větší klid. Bohužel, jak se ukázalo, lákavé nízké ceny byly pouze na část nabídky, hlasitá hudba byla nesnesitelná, naštěstí Míně donesený blaf (vepřové pseudorizoto) chutnalo. My se šli nakonec dojíst „čačou“, což jsou naše grundle.

Poslední večer jsme zřejmě objevili tajemnou restauraci Menada, která už nemá velký poutač Menada, jmenuje se Gergana, ale jinak v bulharské kuchyni překvapila. Jídlo jsme objednali podle ostatních restaurací a dostali jsme dvojnásobné porce, že jsme měli problém všechno sníst. Jídelní lístek tradičně tlustý a nepřehledný, navíc řadu jídel večer ani nenebízejí, což nikde neuvádí. Ale dost už o zdejší kuchyni, Dvířka plánuje napsat samostatný post o nectnostech bulharské (turistické) kuchyně.

Tradiční dobré vodítko při výběru restaurace – chodí tam místní, nebude to špatné

Primorsko je také místo přátelské k dětem. Ve městě je několik dětských hříšť, v mnoha restauracích mají dětské koutky, že máte problém dostat dítě pryč. Ale co je hlavní, na náměstí u městského úřadu, přibližně v polovině ulice 3. května je večer spousta atrakcí pro děti, nejen skákací hrad, ale také různé malování, zorbing, vysypávání pískem, autíčka, koníci a další. Během našeho pobytu zde také probíhal Balkan Folk Fest, který se třeba Míně velmi zamlouval. A neměl bych zapomenout na aquapark, který starším dětem vystačí na celé dny, pokud to jsou rodiče ochotní platit. Nám se to při týdením pobytu zdálo zbytečné.

Také letos došlo na výlet a rozhodně nebyl organizovaný. V půjčovně Omega (naproti akvaparku v parku, provozní doba neznámá, přibližně od 9.00 do 20.00, možná i později) jsme vypůjčili jedno auto s klimatizací a dětskou sedačkou (stejně mizerná, jako ta loni v Řecku) a jeli jsme. Zatímco v civilizaci se auta půjčují s plnou nádrží a je snadné zaplatit jenom projetý benzin, v Bulharsku nám auto půjčili s téměř prázdnou nádrží. „Když vrátíte s víc benzinu, nevadí.“ Ještě, aby vadilo. Podle plánovače na mapách Googlu jsme spočítal přibližnou spotřebu na 50 leva, což s půjčovným 80 leva dělalo hlavní náklady na výlet (organizované výlety začínají na 30 leva na dospělého a 20 na dítě). Benzinu jsem nakonec bral tak o pět až deset leva víc, protože množství paliva se špatně odhaduje.

Bulhaři jsou mnohem lepší řidiči, než Češi. A to, i když mají horší auta a možná i díky tomu, že na silnicích je maximální rychlost 80 km/h. 80 a 50 (ve městě) jezdí přes den, ráno je vidíte jezdit i 110 a předjíždět policejní auta – policie v té době zřejmě ještě nemá aktivní radary, tak si dovolují. Na druhou stranu Bulhaři neznají funkci bezpečnostních pásů a stále ještě jezdí běžně nepřipoutaní.

Čím pro mě jezdí lépe? Dokážou se rozjíždět na zelenou, nezdržují provoz, zachovávají plynulost dopravy a pouštějí chodce, i když nemusejí.

První zastávka byla v Sozopolu. (Cestou jsme ještě v otevřené krajině „obdivovali“ hrad jak podle hraběte Drákuly, o kterém nám nakonec delegáti řekli, že patří místní mafii.) Na místě jsme podle průvodce všem udělali službu a zaparkovali auto před starým městem v přístavu. Ukázalo se to jako prozíravé, protože úzkými křivolakými uličkami starého města se prodírá už tak dost aut, kterým chodci jenom obtížně uhýbají. Místní chloubou jsou domečky s kamenou podezdívkou a dřevěným patrem, stejně jako ve staré části Istanbulu. Tady se však v takových budovách můžete ubytovat a strávit zde krásnou dovolenou. Pokud vám však nevadí, že místní ceny jsou výrazně vyšší než v Primorsku.

Na místě jsme si dopřáli jedinou atrakci, kostel svaté bohorodičky vzniklý v 15. století za Otomanské nadvlády, tudíž musel být postavený pod úrovní ulice. Kdyby nás neupozornila nenápadná cedule, kostel bychom téměř přehlédli, protože je z vnějšku velmi nenápadný. Uvnitř je zdobený východní ikonografií a vyřezávanými ikonostasemi inspirovanými řezbami z Makedonie.

Z ulice vás zaujme netypicky nízko položená střecha a kříž – ano, toto je kostel

A druhou „atrakcí“ bylo jídlo, konkrétně restaurace Viatarna Melnitsa, kam prý snad možná chodí i bulharský prezident. Velkou výhodou této i dalších restaurací na ulici Morski Skali je výhled na ostrov Sv. Ivana, kde žije rozsáhlá populace mořských ptáků. Polévky a předkrmy nás nijak zvlášť neoslnily (rybí ani fazolová a šopský salát), největší překvapení přišlo v podobě „fish kebab“, což jsme si bohužel nenapsali bulharsky. Šlo o kousky ryby se zeleninou smažené na speciální pánvičce, kterou vám budou nabízet k prodeji na každém rohu v prodejně se suvenýry. U Větrného mlýnu počítejte s mírně vyššími cenami, ale to je v Sozopolu víceméně standard. Na druhou stranu se nedá říct, že by jídlo prezidentů bylo výrazně dražší.

Naše další zastávka byl Nesebr, ale cestou jsme viděli pseudoorientální kýč Pomorie, což je čistě turistické středisko osazené těmi nejhnusnějšími hotely a podle průvodce také vysokými cenami. Zatímco v Primorsku žijí lidé po celý rok, Pomorie nebo i Sluneční pobřeží se v zimě mění na města duchů, obyčejné pozlátko pro turisty.

Nesebr je město (rozbořených) kostelů, mělo by jich zde být kolem osmdesáti, což vzhledem nepatrné velikosti ostrova je celkem zázrak. Na druhou stranu, většina je ve stavu trosek, případně už slouží jinému účelu. Na místě je třeba si dát pozor na cetkaře, protože zvyk z arabských zemí už dorazil i sem a hned po příchodu se k vám vrhne žena nabízející korálky. Naštěstí tady stačí jednou slušně odmítnout, aby šla obtěžovat někoho jiného. Zdejší kostely jsou z kombinace cihel a kamenů zdobené glazovanou keramikou. Výsledkem jsou pro nás velmi netypické vzory.

Ovšem také sem dorazilo heslo „dovolená v cizině, ale s jídlem jako od maminky“ a ve starém Nesebru jsou hned dvě české hospody nabízející Staropramen, kofolu, zázraky české kuchyně a kýč v podobě sochy Švejka. Naštěstí i zde se dá těmto místům vyhnout.

Nejslabším momentem byla cesta zpět. Vstávali jsme v pět, což ještě nebyl takový problém, aby nás stihli včas odvézt na letiště. Horší bylo, že předchozího dne bylo letiště zavřené kvůli sebevražednému atentátníkovi a řada letů se tak zřejmě přesunula na den našeho odletu. Na letišti panoval naprostý chaos, protože v Burgasu nemají oddělovací pásy pro vytváření front, lidé se tlačili v ohromných hroznech a chvílemi hrozilo ušlapání menších a slabších. Určitě k tomu nepřispívali ani někteří agresivní ruští turisté, kterých odlétala hned dvě letadla. Zbytečně přísná bezpečnostní opatření, kdy prohledávali každého a každé příruční zavazadlo, i když atentátník přes kontrolu nic nepronesl, byla jen takový bonus na závěr. (Pravda, já jsem nechtěně pronesl přes pražskou kontrolu větší kapesní nůž a zjistil to až v Primorsku na pláži.)

Bulhaři jsou obecně velmi milí lidé, ve službách neskutečně ochotní, maximálně se vám snaží vyhovět. A to jak ve špičkové restauraci, tak v putyce, tak v exchturistickém podniku, ve kterém by vám u nás plivli do jídla a česky vám nadávali. V Bulharsku se k vám všude chovají jako k hostu nebo zákazníkovi. Zřejmě chápou, že můžete přijet příště a přivézt sebou další. Tak mersi a doviždaně.

Dodatek: Go Parking naprosto v pohodě, příště využívám znovu. Je to rychlejší a pohodlnější, než se trmácet MHD přes město nebo brát taxi a cenově přijatelné.

Bulharsko 2012 – I

Neděle, Červenec 15th, 2012

Dovolenou jsme vybírali na poslední chvíli podle ceny. Tedy vybírala Dvířka a já schvaloval po mailu. Ze tří letovisek v Bulharsku nakonec jedno vypadlo samo, protože už bylo obsazené a jedno jsme vyloučili podle vzdálenosti hotelu od moře. Na rozdíl třeba od Nesebaru má Primorsko jedinou drobnou vadu, že se tam musí jet asi hodinu autobusem, což pro děti není největší pohoda, ale zvládnout se to dá. Mína občas propadala malomyslnosti a chtěla domů, ale nakonec si zvykla.

Já jsem té noci nespal vůbec, protože až do půlnoci jsme balili a o půl třetí jsem musel řídit na letiště (místo taxíku a veřejné dopravy zpět s plnými kufry jsem zkusil Go Parking, který vypadá velmi dobře). Jít spát na dvě hodiny je horší, než nespat vůbec. Takže jsem vlastně nespal – na letišti to nešlo, v letadle jsem půl hodiny klimbal, v autobuse z letiště jsem držel Mínu, protože poslali mikrobus s málo místy a na místě jsme vyrazili hned k bazénu a potom na pláž.

Mína moře miluje. První den řádila ve vlnách. Nechala se zalévat příbojem, vláčet se sebou. Já jsem se ji pouze snažil držet, aby tam nezahučela. Vůbec ji nevadilo, že ji voda šplouchá do očí, občas jí nateče do pusy, byla ve svém živlu a vůbec nechtěla na pokoj. Nakonec jsme ji odtrhli s tím, že musíme na večeři. Tu jsme naplánovali podle Scuku, ale nenašli jsme ji, i když se nám ten den zdálo, že ano. Místo nenápadného domáckého podniku jsme dorazili do „Mořského koníka“ (Ялп), také na ulici Ropotamo (Ропотамо), která také měla vína z vinařství Menada a také nabízela gril, i když také spoustu dalších jídel. Večer jsme se už nezmohli na nic, pouze jsme odpadli do postele.

Druhý den jsme si řekli, že vyzkoušíme také jižní pláž, což se ukázalo jako ne právě vhodné. Zatímco severní pláž je kamenitější a čistší, jižní je písčitější a špinavější. U jižní pláže je v moři mnohem víc řas, což Dvířka velmi špatně nesla. Navíc jeden stánek s hlasitou hudbou střídal druhý a nešlo vybrat žádné místo, kde bychom se mohli rozumně usadit. Nakonec to Dvířka nevydržela a vydali jsme se zpět na severní pláž. Nešli jsme městem, ale po promenádě podél pobřeží, která je dlouhá a nudná. Mínu jsem pro jistotu nesl, když jsme ji od jedné vody tak rychle utrhli, i tak nám cesta nějakou chvíli trvala.

Dopoledne Mína zvolila konzervativnější taktiku s pískem. Stavěli jsme hrady, obličej medvěda a další atrakce z písku a Míně to vydrželo velmi dlouho. Nakonec jsem donesl k obědu plněné pečivo. Mína zřejmě nabrala energii, protože se vydala řádit do vody. Skákala do vln a potápěla se, dokonce nechtěla, abych ji držel. Nakonec jsme ji museli násilím odtrhnout protože už začala být vysílená, ona sama by se ještě nadále potápěla.

Na večeři jsme šli opět do Koníka, když nám přišla SMS od Lucie, která naznačovala, že jsme v úplně jiném podniku. Naštěstí i teď bylo jídlo dobré, tak nám to nevadilo. A po večeři jsme Míně slíbili jeden skákací hrad (abychom ji dostali z pláže) a hned vedle se konal Balkan Folk Fest, který se jí taky moc líbil. Mína byla večer natolik unavená, že ji stačili dvě pohádky a spala.

Většina rodin tráví dopoledne poleháváním u hotelových bazénů, ve kterých děti řádí a rodiče se jim střídavě věnují. Je přitom sice čas napsat příspěvek, ale jinak je to děsná nuda. Zítra ráno radši půjdeme opět na pláž, akorát přes poledne musíme Mínu dostat pryč, aby trochu zrelaxovala.

Bulhaři mají podobný vztah ke kouření jako Češi, tedy vyhulují jak fabriky. Nevadí, že jsou v okolí děti, lidé vedle u stolu jedí. Když se k tomu přidají našinci, není to nic příjemného.

Půjdu se věnovat dítěti a koupit boty do vody, abych mohl se mohl pořádně postavit na kameny a držet Mínu, když jí smýká příboj.

Ještě k diskuzi o elektronických knihách

Neděle, Březen 20th, 2011
Častý argument proti elektronickým knihám je asi tohoto znění: „Dnes už nikdo nepřečte záznamy na magnetických páscích nebo 5 1/4" palcových disketách. Kdo bude moci v budoucnosti přečíst dnešní elektronické knihy?“

Přitom se však míchá několik pojmů dohromady:
  • fyzický formát ano, v budoucnosti může být obtížné přečíst něco uloženého na obstarožních formátech, ale není to nemožné. navíc dnes už nikdo nemá všechny záznamy uložené jenom na jednom médiu, typicky máme všechno někde  „na internetu“, tedy v cloudu.
  • nestandardní datové formáty to byl samozřejmě velký problém, když se kdysi používala na mnoha počítačích ChiWriter, později Amí Pro nebo T602. když přečtu nějaký obstarožní formát ze záložního média a budu jej chtít převést na něco modernějšího, můžu pohořet. ale jak se ukazuje ani v případě starých vysázených knih v PageMakeru to není nemožné. a v případě mnoha knih je složitý pouze první převod, zbytek už je automatizovaný.
  • formáty eKnih tady je jediný problém a riziko, a sice nestandardní formáty vzniklé kvůli falešnému pocitu ochrany proti pirátům. ať už se jedná o Amazon, u kterého je to podle mého názoru pouze dočasné, než nakladatelé pochopí, že je zbytečné se nechráněných knih bát, nebo o Mobil Bonus alias Ráj knih alias Bux alias Euromedia s „unikátním“ formátem Wooky. to je něco, čemu by se měl trh do budoucna bránit, protože univerzálnost, rozšíření a jistotu do budoucna zajistí pouze standardy.

Posted via email from cattie’s posterous

Yes, they can

Pondělí, Únor 21st, 2011

Procrastinators: Leaders of Tomorrow

If they find time…

Openkrad radí, pátrá, informuje

Úterý, Leden 4th, 2011
Moje rok stará konverzace s pracovnicí dopravního podniku, které připadá e-shop DP krásný a logický. Pro nedočkavce cituji nejlepší pasáž, dále doporučuji poslední odpověď. "

Postup objednávání kuponů jsem konzultovala s pracovníkem opencard, který provedl dle výše uvedenému postupu zkušební objednávku a neshledal zde žádný problém, který by byl opodstatněný. Objednávka kuponu mu trvala přesně 28 sekund. Objednávání elektronických kuponů přes e-shop je nastaveno tak, aby bylo srozumitelné všem cestujícím, i těm kteří s touto aplikací pracují poprvé."

———————
PK:

Mám v zásadě dva dotazy: proč mi nikdo neodpověděl na dotaz zaslaný na email vašeho eshopu (pozn.: tento dotaz byl odeslán prostřednictvím informačního formuláře) a potom původní otázku: Dobrý den, už uskutečňuji třetí online nákup kuponů na MHD a stále se mi vnucuje jedna zásadní otázka: proč je váš systém tak neuvěřitelně debilní, nepřátelský a nelogický. Proč místo jednoduchého přihlášení, vložení nového kuponu do košíku a zaplacení (tři nebo čtyři kroky) musím na deseti obrazovkách klikat na další a další tlačítka, proč musím všechno milionkrát potvrzovat, proč nemám uživatelský účet, kde bych si ověřil dobu platnosti. PROČ? Opravdu bylo vašim účelem elektronickou komunikaci uživatelům naprosto znechutit, aby chodili kupovat kupony k okýnku? Nerozumím tomu. Třeba v New Yorku je nákup "lítačky" otázka půl minuty u automatu. Dokonce i České dráhy mají elektronický nákup jízdenek jednodušší a to bych opravdu vzhledem k úrovni služeb nečekal.
——————————–

Pane Kočičko,

Při podání stížnosti nebo dotazu je cestující upozorněn, že podání, které bude obsahovat vulgární a sprosté výrazy, podání urážlivá, nesrozumitelná nebo zmatená se odkládají bez přešetření a není na ně brán zřetel.

Nicméně budu na Vaše podání reagovat a sděluji Vám, že nákup kuponu na MHD přes e-shop  není cituji: „debilní, nepřátelský a nelogický“,posuďte sám:

1)       

Přihlásím se do e-shopu (mám-li účet, a ani ten mít nemusím, pouze v případě, že bych se nechtěl podívat, do kdy mi ještě platí kupón) a zahájím nákup

2)       Vyberu způsob platby (to je nutné, neboť způsob platby limituje možnosti začátku platnosti kupónu)

3)       Provedu identifikaci jízdního dokladu (všimněte si, že lze kupovat jak papírové, tak elektronické kupóny. To je třeba v rámci tarifu rozlišovat.)

4)       Vyberu si od kdy chci mít kupón platný (to je pochopitelné, ne)

5)       Vyberu si jak dlouho chci, aby mi kupón platil (to je také pochopitelné, ne)

6)       Vyberu si pásma (i to je nutná položka, je totiž možno pásma kombinovat)

7)       Vložím do košíku a provedu platbu (to je taky nutné)

 

Postup objednávání kuponů jsem konzultovala s pracovníkem opencard, který provedl dle výše uvedenému postupu zkušební objednávku a neshledal zde žádný problém, který by byl opodstatněný. Objednávka kuponu mu trvala přesně 28 sekund. Objednávání elektronických kuponů přes e-shop je nastaveno tak, aby bylo srozumitelné všem cestujícím, i těm kteří s touto aplikací pracují poprvé.

Dále Vás chci upozornit že slangový výraz „lítačka“ není v pražské dopravě užíván a Tarif PID ani tento výraz nezná.

Nejste-li spokojen s elektronickým způsobem objednávání kuponů z domova, máte opravdu možnost využít přímý prodej kuponů na kontaktních místech. Jejich seznam naleznete na internetových stránkách www.dpp.cz v části Jízdné – Prodej jízdenek.

Vaše konkrétní další dotazy rádi zodpovíme i  na bezplatné informační lince 800 19 18 17, která je v provozu denně od 7,00 do 21,00 hodin.

Přeji hezký den

 

Taťána Bacíková

————————————–

Dobrý den,

děkuji za milou odpověď, ovšem já budu milejším tónem trvat na původním tvrzení. Konečně se dostávám k milé povinnosti nakoupit kupon, tak mohu popsat aktuální zkušenost.

1) Vytvoření účtu v e-shopu je zcela k ničemu. Nevidím platnost kuponu, pouze kuponu, který jsem koupil přes e-shop. Můžu si přidat trvale číslo openkarty, ale nevidím, jaké je na ní jméno. Dokonce to ani nesnižuje počet potřebných kroků.
2) Já počítám počet kroků (a nepočítám přihlášení)
– vyberu způsob platby
– klepnu na pokračovat
– vyberu opencard
– vyberu počátek platnosti
– vyberu platnost
– vyberu pásma
– vložím do košíku
– zaškrtnu dva souhlasy, a to i když jsme registrovaný a souhlasil jsem již jednou při zřizování účtu!
– vyplním kód (proč když jsem registrovaný?)
– potvrdím
– konečně můžu zaplatit
Ať počítám jak počítám, stále je to deset nebo jedenáct kroků. Pokud by vás zajímalo, jak to udělat efektivněji, tak bych radu měl:
– po přihlášení ihned vidím, jak je na tom můj účet, tedy kdy mi končí platnost kuponu. v současné době tam nic takového nevidím, jsou tam informace o počtu kuponů v košíku ceně a dnešním datu. ale čísla mých karet a data platnosti nikde. nevidím to ani když jdu na seznam mých průkazů
– na úvodní obrazovce mám několik zrychlených voleb, například rychlý nákup 90denního a měsíčního kuponu se začátkem platnosti další den po konci platnosti aktuálního kuponu. bude troufalé předpokládat, že minimálně 70 % lidí dělá přesně to, tedy nakupuje stále dokola 90denní kupon s platností další den po skončení platnosti předchozího kuponu? 
– v dalším kroku potvrdím, že toto chci opravdu nakoupit
– zaplatím a zavřu okno, půjdu si pro svůj kupon
Pokud z nějakého důvodu nechci zrychlený nákup kuponu, mám vždy možnost absolvovat martyrium deseti kroků, které se stejně tak dobře dají zkrátit.

Velmi dobře rozumím, že u vás nemá nikdo zkušenosti s tímto typem e-shopu, navíc jako zaměstnanci ani žádné kupony nakupovat nemusíte, protože máte "lítačky", ale v Česku je dostatečné množství odborníků, kteří by vám dokázali poradit, jak obchod navrhnout efektivně.
Jak vidíte, můj jazyk byl sice expresivní, ale rozhořčení oprávněné. Váš jazyk byl sice vstřícný, leč vaše rozhořčení nechápu, protože nemáte pravdu – váš e-shop sice vzhledem zapadá do celkového vizuálního stylu, leč ovládáním patří do kategorie "kdybych nakupovat nemusel, tak sem nelezu".
Přeji úspěšný nový rok a těším se, že jednou spolu nalezneme společný jazyk.
——————————-

Dobrý den,

Děkujeme Vám za Vaše připomínky.

Z důvodu provozních a tarifních není možné v současné době dělat jakékoliv dílčí či komplexní úpravy elektronického objednávání časových kuponů přes E-shop DP.

S pozdravem

 

Taťána Bacíková

Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost

odbor Jízdní doklady a odbavovací systém

Sokolovská 217

190 22 Praha 9

tel: 296193331

e-mail: Bacikova@dpp.cz

Posted via email from cattie’s posterous

Klouzání po povrchu

Úterý, Prosinec 7th, 2010
Dříve jsme blogovali o svém životě a všem možné, potom jsme to samé převedli do formy zpráv na twitteru. I to se ukázalo složité, tak ted už se jenom "čekujeme" na různých místech a jinak sdílíme odkazy. Knižní znalosti se přetavily do formy prezentací, kde jsou vybrané pouze hlavní body problém a na zbytek není místo. Kloužeme po povrchu.
Tím neříkám, že v poznámkách pod čarou jsou nějaká důležitá moudra, která nám nesmí uniknout. Ale bez komplexního zasazení problému těžko dokážeme pochopit základní strukturu a jít dál. Zjednodušování prezentacemi a časopiseckými články mi přijde až absurdní. Do toho se často propašuje nějaká chyba, kterou ovšem čtenář neodhalí, protože nemá dostatek znalostí.
Možná není pesimismus na místě. Pohybuji se mezi samými chytrými lidmi, kteří čtou knihy, mají hluboké znalosti a umí o problémech diskutovat a argumentovat. Ale tím spíš mi přijde, že jsem uzavřený v určité bublině a venku to musí být mnohem horší.

Posted via email from cattie’s posterous

Realita tiskových konferencí z pohledu novináře

Neděle, Listopad 28th, 2010

Než si stačíme všimnout, děti vyrostou

Čtvrtek, Říjen 7th, 2010

Alespoň tahle část z reklamy je skutečně pravdivá. Fotky nás sice trochu vracejí v čase, ale jaké jsme skutečně měli pocity, když byla paní profesorka maličká, si už téměř nevzpomínáme.

Vzpomínám si, jak jsem ji nosil na jedné ruce a houpal, protože nechtěla být v klidu. Také si vzpomínám, že nesnášela zavinovačky. Ať jsme ji zavázali sebesilněji, stejně ji rozkopala a potom ležela rozvalená. Když jí nebylo dobře, nosil jsem jí na ruce nebo přes rameno, dokud se neuklidnila. Oba nás takové spojení uklidňovalo. Horší to bývalo ve tři ráno, kdy se probrala a prostě nemohla hned znovu usnout, ale stejně jsem toho tvorečka vždycky miloval.

Ale je to tak, děti se mění. Z paní profesorky je pomalu doňa Žížalita, nejhubenější dítě na hřišti. Kolem jednoho roku vstává běžně v sedm hodin. Výjimečně spí až do osmi, ale občas vstane taky v šest nebo pět. I když vstane takto brzo, hned vyžaduje pozornost – buď chce číst nebo abych s ní alespoň byl v místnosti. Po půlhodině až hodině chce obvykle znovu usnout, což mě už se často znovu nepodaří, tak mám den o pár hodin delší.

Po probuzení nastává raní rituál. Ostatně celý den stojí na rituálech. Dítě má rádo pravidelnost, občas okořeněnou něčím neobvyklým. Ale jinak musí být vše ve správný čas. Jako první chce snídani a stále nedokáže pochopit, že ji nenecháme snídat v pyžamu s nepřevlečenou plenkou. Což o to, převléct plenku není momentálně tak těžké, ale horší je navléknout ji do oblečení a ještě při tom přemýšlet, které kusy jsou a které nejsou špinavé a jak všechno zkombinovat. Na druhou stranu, pokud se Žížalita rozhodne polívat pitíčkem (nabere si vodu nebo čaj do pusy a pak to vyžbrndá ven), je to celkem jedno, protože jsem pak rád, že na sobě má aspoň něco suchého.

Následuje snídaně, což je první oříšek. Zatímco v Řecku jedla téměř vše, tady je problém najít potravinu, kterou by jedla aspoň jednou, natož opakovaně. Sýr (‚tííír‘) vyžaduje občas sama, sladké věci nemá moc ráda, bílý jogurt jednu dobu milovala, ale teď sní maximálně tři lžičky, ovocné pyré k snídani – no zbláznili jste se rodiče? Takže spolehlivě jí pouze chleba s máslem (a nejraději by snědla pouze máslo) a potom vyjídá rodičům vločky a srká u toho mléko, na které má podle všech příruček ještě dost času. (Zrovna před chvílí chtěla natáhnout hračku na klíček a mezitím mi z talíře sebrala půl krajíce chleba s kozím sýrem – sýr nechtěla, je po mámě, ale chleba tady pojídá.)

Nakonec se ozve rozčílené ‚hačí‘. Audience je u konce, dítě nechce dál jíst, chce na zem a hrát si. Případně si ještě předtím dá mléčnatu, což je další pokrm, který spolehlivě a náruživě vyžaduje. Samozřejmě kojení, protože umělá mléka v jakékoli podobě odmítá. ‚Kaše s mlíčkem‘ a podobné věci zásadně vyplivuje.

Následovat by měla snídaně rodičů, což jsou hned dva problémy. Jeden, že dítě vyžaduje téměř neustálou pozornost. Nosí knížky, hračky a dožaduje se spolupráce. Známe všechny poučky, že ji máme ignorovat a věnovat se svému, ale intenzita a úpěnlivost zvukového projevu se prostě ignorovat nedá. Potvrzeno lidmi, kteří mají pohodové děti, kdyby snad někdo chtěl radit. Druhým problémem je, že Žížalita vyžaduje náš pokrm a s výrazem prosebníčka u nás stojí a pochtívá. Proto jsme byli donuceni snídat víceméně pouze jídla bezpečná pro ni, protože opět její protesty se velice těžce ignorují.

Ve všední den nastává fáze, kdy se nakonec najím, obleču, zkulturním a snažím odejít do práce. Většinou se snažíme odejít všichni společně, což prakticky znamená, že nemám šanci do práce přijít včas. Namlouvám si, že stejně mám pružnou pracovní dobu, občas něco dělám i večer, takže to nevadí.

Zatímco já jdu do práce, tak Dvířka s prófou vyrazí na hřiště. Potom domů, oběd, spánek, krátké hraní doma a plavání nebo druhé hříště. O víkendu často chodíme s Mimínou někam společně nebo jdu s prófou jenom sám, aby si Dvířka odpočinula od celotýdenní rutiny. To je pak pískoviště, houpačka, jiná houpačka, pískoviště, skluzavka. Až do vyčerpání rodiče.

V týdnu přichází večer muž-zachránce, který najde dítě mezi hračkami, papíry, fazolemi, kaštany nebo jiným materiálem, který dnes zrovna objevovala. Pokud přijdu včas, máme čas si chvíli hrát, což znamená a) že mi nosí knížky a chce číst b) že nosí hračky a chce si hrát c) že chce něco jiného.

Následuje večeře, kdy nastává další problém. Zatímco oběd jí celkem spolehlivě, ať už skleničky (jistota) nebo domácí stravu (se střídavými úspěchy, ale napoprvé sní téměř vše, pokud dostane čas ochutnat), u snídaní a večeří jsou výsledky značně nejisté. Jednu dobu jedla kaši (pouze rýžovou, ochucené odmítá, výjimečně snědla celozrnnou), nyní si ji občas dá posypanou skořicí. Někdy sní chleba, sýr nebo banán, ale žádnou jistotu nikdy nemáme. Nejradši samozřejmě má večeři rodičů, ale když si uděláme něco pro dítě nezdravého nebo nevhodného, je lepší počkat, až usne.

Po večeři následuje koupání. Mimína to ví mnohem lépe, než rodičové. Dříve čekala v koupelně, dnes nám klidně donese vaničku až před nos, abychom to pochopili. Prófa miluje koupání, což dokazovala v Řecku. Tady musí vzít za vděk večerním cácháním, ale o něj se nedá připravit.

Následuje osušení, namazání a oblékání do pyžama, což je momentálně nejhorší oblékací úkol za celý den, protože dítě už tuší, že se pomalu přibližuje spánek. Nakonec se to však podaří a Mimína si chvíli hraje sama. Potom dostane poslední mléčnatu a zkusíme jí vyčistit zuby. Od doby, co na kartáček dostává dětskou pastu se situace trochu zlepšila, ale Míniným hlavním úkolem je vysát pastu a nemuset dělat ty otravné pohyby. Vzájemný souboj končí pravidelně dítětem ležícím na zemi a svíjejícím se, kterému se snažím vyčistit těch dvanáct (téměž třincát) zubů. Kupodivu se to nijak nezlepšuje.

Nejlepší uspávací metodou jsou pohádky. Většinou stačí jedna dvě a dítě spí, ale někdy je i usínání souboj vůlí. V knize sice píšou, že dítě začne být časem pyšné na to, že umí usnout samo, ale to musí být nějaké zcela jiné, zřejmě hypotetické dítě. Moc tomu zkrátka nevěřím.

Je devět hodin a oba rodiče jsou vyčerpaní, zralí tak na sklenku vína nebo dobrého piva. Zbývají tři hodiny, kdy mají šanci regenerovat nebo něco dalšího udělat. A po půlnoci v ideálním případě osm hodin spánku.

Vypadá to jako šílená rutina (žádné volné víkendy, nulová změna), ale ve skutečnosti nastává hodinu po usnutí dítěte rozněžňovací chvilka (někdy až po dvou). Jak umí mluvit, jak pěkně cape a je chytrá, opička naše. Ale stejně je skvělé, že už spí a my máme chvíli jenom pro sebe.

Ještě k mluvení. Slovní zásoba roste každým dnem, momentálně nejoblíbenějším slovem je ‚pavouk‘, ale včera překvapila slovem ‚bobr‘ a dnes ‚koláč‘ (některá slova řekne jednou a znovu třeba až zase za měsíc). Mezi další slova patří jo, ne, hačí, hají (obojí jako podstatné jméno i sloveso), hafík, čičí, kašička, maminka, tatínka (zásadně), babička, děda, teta, dejmi, dolů (většinou použije univerzální hačí), haló, balón, auto, kolo, boty, knížka, šnek, bác, tramvaj. A potom spousta citoslovcí ve významu slov – kráva, ovce, kozam, kohout, slepice, vlak, hmyz, kůň.

Touha, která mi dá spát – dojmy z týdeního testování HTC Desire

Pátek, Červenec 23rd, 2010
Chtěl jsem zjistit, jak moc je systém Android připravený na reálné použití, tak jsem si od T-Mobilu zapůjčil HTC Desire, který má nainstalovaný Android 2.1 s nadstavbou HTC Sense. Dva roky používám iPhone 3G se kterým jsem až na rychlost moc spokojený, tak mě zajímalo, jestli do budoucna přejdu na nějaký Android (většinu služeb mám od Googlu, tak by to snad dávalo smysl) nebo si počkám na novou generaci iPhonu (pokud nebude stát 20 000). Ve výsledku zatím zůstanu věrný iOS.
———————————————-

Dojmy shrnu stručně do bodů:
Po hardwarové stránce je to krásné zařízení. Kapacitní displej je čitelný, dobře reaguje, mechanicky je to taky skvělé, baterka se dá vyměnit, paměťová karta rozšířit, foťák má blesk, na dotek je moc příjemný

Má to moc tlačítek a blbé umístění. Pro klávesu Zpět musím pořád někam přehmatávat, je dost špatně umístěná a hned vedle ní je Lupa, která tam podle mého nemá co dělat. Optický trackball je totální chujovina, jenom duplikuje ovládání na displeji, při hledání tlačítek navíc občas nad trackballem přejedu a najednou jsem zcela někde jinde, než jsem čekal. Tlačítko Menu je zcela nevyzpytatelné.

FriendStream je zajímavý způsob integrace Facebooku a Twitteru, ale už tam nevidím, zda zprávy někdo komentoval a když si zprávu rozkliknu, dostanu se do samostatného streamu služby. Postatnější bohužel je, že při aktualizaci dat nezjistím, jaké zprávy jsem už četl a jaké jsou nové.

Při zobrazování počasí je výborné, že ho ukazuje podle aktuální polohy.

Android Market je komický, moc toho tam není, k placeným aplikacím se zatím nedá dostat vůbec.

Nepřišel jsem na to, jak vypnout seznam ze SIM karty. Data na ní mazat nechci, kdybych ji někdy potřeboval použít v nechytrém telefonu, ale nezajímají mě tady. Na druhou stranu načtení lidí z Facebooku je příjemné.

U některých Wi-Fi sítí se Desire občas zasekne – sice jsem připojený, ale data netečou. Jiná zařízení problém nemají.

Klávesnice je slušná, i když třeba na češtinu má iPhone lepší vychytávky. Bohužel jsem na klávesnici nenašel znak "|", takže jsem musel změnit většinu svých hesel, abych mohl telefon aspoň nějak používat. Na to, že je to vlastně unixový stroj pro geeky mi absence "|" přijde problematická.

Při více mailových účtech musím každý zobrazovat zvlášť. Pravda, s tímhle přišel až iOS 4 (více schránek se zobrazuje jako jedna), ale to musí všichni všechno kopírovat od Applu?

Reproduktor mi přijde průměrný, občas jsem měl při telefonních hovorech problém rozumět.

Jako hezká hříčka mi přijde heslo pro přístup k telefonu ve tvaru vzoru kresleného rukou. Spousta lidí má spíše grafickou paměť a není vždy třeba zadávat čísla. Otázka je, nakolik je takové heslo odhalitelné, ale pro zabezpečení telefonu je to skvělá možnost.

Dovedu si představit, že po instalaci několika doplňků a vyladění bych mohl zařízení používat, ale to stojí spoustu času a úsilí. Proto radši zvolím telefon pro ovce, kde nemusím složitě laborovat, aby mi fungoval tak, jak jsem chtěl. Takže nashledanou u Androidu 3.

Posted via email from cattie’s posterous