Archive for the ‘aktovky’ Category

Jak to dělaj? Na Orbitu

Pondělí, Červen 2nd, 2008

Odpoledne jsme trávili na koupališti. Přehlídka nedokonalosti, různé fáze ovadlosti. Blahobytnost a apatičnost zkoncentrovaná na dece. Jeden by ani neřekl, že partička tanečníčků, která s hbitostí spidermanů vyšplhala na patnáctimetrovou ocelovou konstrukci sloupu a dvou otáčejících se lopatek, je stejný živočišný druh. Celou masu železa rozpohybovávají pouze těla tanečníků, kteří dokážou – aspoň očima nás z těch dek – nemožné. Spouštějí se dolů na šálách, tančí nohama vzhůru, rotují, šplhají nahoru a dolů jako pilní hbití mravenci, rozehrávají mikropříběhy zkoncetrované do gest a zvuků doprovodné hudby. Konstrukce sama jakoby se stávala stolem, plachtami lodi, gigantickým mlýnem, křídly industriálního motýla. Zážitek, co stojí za trochu vyvráceného krku. Představení se jmenuje Orbite a součástí Tance Praha. Koná se ještě dneska a zítra od 20:30 na parkovišti před Sazka Arenou, vstupné příznivých 190 korun. Kdyby to nebylo dosud jasné, tak tohle je pozvánka.

Než to zapomenu

Středa, Červen 20th, 2007

Na pokraji smrti divadlem

(Pokračování textu…)

Jak se plaší sny

Čtvrtek, Květen 31st, 2007

Bylo jim kolem dvaceti, svět začal politicky tát a oni chtěli spravedlivější společnost. Zúčastnili se všech demonstrací, lehali si před radnici. Bydleli v maličkém bytě, kde se vždy tísnilo tak o deset lidí víc, než by soudný člověk řekl, že se to něj vejde, psali, diskutovali, skládali a poslouchali muziku. Pak je politický aktivismus přešel. Cestovali, nejdřív po Evropě – z Francie si přivezli první amfetaminy, nebyly totiž na předpis. Kouřili hašiš a v jeho dýmu cestovali po Alžíru, Turecku, Libyi a dál. Drogy tehdy jen otevíraly hlavy, nepřemýšlelo se o nich jako o palubence na Cháronův vor.

(Pokračování textu…)

Bleskově

Pondělí, Květen 21st, 2007

Ověřeno: nejsem grafoman.

(Pokračování textu…)

Artuš s povidly

Neděle, Květen 13th, 2007

Buchty a loutky nedávno oslavily patnáct let (samoty). Soubor je skutečně příjemným solitérem na zdejší scéně.
Loutkáři z Buchet rádi mýty- ať již historické nebo současné. Proslavily se Gilgamešem, moderní mýty pak zastupuje Meresjev nebo Rocky, podle mě jedna z nejlepších inscenací souboru vůbec. Posledním buchťáckým počinem je Artuš čili Artuš (uváděný ve Studiu Švandova divadla), ale klidně by se kus mohl jmenovat Artuš podle Malloryho, neboť předlohou je právě Malloryho důkladná kolekce legend kruhového stolu nazvaná Artušova smrt.
Nejrozkošnější byl začátek, patrně vycházející z momentální situace, i když je dobře možné, že se obdobně variuje, jen když to možnosti (divácká nedochvilnost?) trochu dovolí. Před publikum předstoupil „vedoucí duch“ Marek Bečka a překládal maximálně zjednodušený děje Artuše do kostrbaté angličtiny pro dvojici zmatených Asiatů a navrch vysvětloval, na koho čekáme a kvůli komu začneme ze zpožděním. Když pak zpoždění Krupičkovi a Novákovi zaujali konečně svá místa, publikum aplaudovalo. Bylo to domácky milé, podobně jako když Bečka před inscenací Pomsta obsluhoval hosty a s prstovými maňásky naléval čaj z miniaturní konvičky.
Artuše Buchty upekly ve svém tradičním pekáči. Střídá se vážnost, až mystika mýtu s hravostí, záměrnou neohrabaností, antiiluzivností a humorem někdy až ďábelsky lynchovským. Merlin zamrzne v igelitovém pytlíku, hrdinky po milostném aktu dostávají okamžitě chuť na okurky se šlehačkou. Pro Buchty a Loutky je pak naprosto typická opakovaná scéna ze záhubným stolcem, na který nepoučitelně usedají další a další nepozorní nešťastníci, až výjev vtipně graduje s neposednou mouchou.
Buchty a loutky inzerují svou poetiku již svým jménem, čili českou variantou na slavné Bread and Puppets. Jenže zatímco Bread and Puppets zní tak elementárně, zemitě, Buchty poukazují na českého Honzu za pecí. Mezi rytíře kulatého stolu se tak klidně může vetřít pravý český vodník či čert a Excalibur hodlá vytáhnout z kamene bezruká loutka. Artuš je loutková „celosouborovka“ a tak se na kruhové (!) točničce hraje takřka vším, co je ve fundusu.
Celé představení je roztomilé a kdo má rád osvědčené makové, tvarohové, jablečné nebo povidlové, zklamán nebude. Poctivá buchťácká forma ještě nestačila nasáknout starou vyčpělinou, která činí poživatiny z ní vzešlé nejedlými. Pokud ovšem očekáváte, že se v troubě tentokrát ocitlo něco jiného, pak je lepší jinam.

Kobercový nálet

Pátek, Duben 20th, 2007

Pavol Weiss je prý takový slovenský Michal Viewegh. Společného mají nejen to, že jsou čteni masami, ale také to, že se trochu zapletli s divadlem.

(Pokračování textu…)

Lóže jako přístavek

Neděle, Duben 8th, 2007

Varování: zvýšený výskyt teatrologického, nezáživného výraziva.

(Pokračování textu…)

Paštiku kanárovi

Sobota, Březen 10th, 2007

Zázrak na Anenském náměstí

(Pokračování textu…)

Pokus o létání

Pondělí, Leden 29th, 2007

Divadlo v Dlouhé, 13. ledna 2007

Dlouhá nemá sezonu, napadlo Fandu po druhé premiéře tohoto souboru. První byl v září nepovedený Fedotov, Bulgakovův Moliére, zatěžkaný a realiticky potácivý jako kdyby ho hráli někde dejme tomu v Nymburce.

Druhý pokus, byl o Létání. Bulharská dramatika o chasnících, kteří za války spatří  pošramocený vojenský balon a podaří se jim zvlétnout, chagallovsky se vznášejí nad Balkánem. Fantazijní příběh, hodně dialogů, ale celkově mě hra vůbec neoslovila. Postavičky – blahoslavená boží hovádka, krystalicky čistí prosťáčci mi lezou na nervy. Jan Borna  se pokusil udělat to ala Kusturica, ale bylo to utahané. Snad jen scéna, kdy dvě skupiny pronásledovatelů balonu spolu bojují muzikou, byla pěkná. ne snad nová (to je něco podobného jako muzikálový princip, jakoby proti sobě tančili) ale aspoň měla drajv. úplně mimo pro mě bylo čtení scénický poznámek jako pohádka.

Douška na závěr. V Dlouhé mají letos v plánu ještě dva velmi ambiciózní tituly, Tita Andronica (konečně uvidím tuhle hru na jevišti!) a Senekovu Faidru. Pevně doufám, že se povedou. Pokud ne, musel by si Fanda začít připouštět myšlenku, že období Dlouhé je prostě pryč, že soubor i jeho poetika je na sestupu.  Některá divadla byla dobrá je dva, tři roky, v Dlouhé už jsou „vondráčkovci“ deset let…Oprávněná obava…