Zítra odjíždím na divadelní festival a tiše doufám, že se z toho nezblázním. Zvýšená konzumace divadla totiž někdy produkuje zvláštní stavy, v nich již člověk není s to odlišit realitu od divadla a tak každý pouliční výjev pokládá za režírovanou scénku, lidé na ulicích nosí kostýmy a při objednávce v restauraci bůhvi proč recitují Shakespeara. Prostě se ocitne v jedné permanentní inscenaci, v níž má ještě občas i vlastní výstup..Odjíždím se značně použitou hlavou, divadla bylo v poslední době dost, stěží stíhám zaznamenávat. Takže opět jen stručné drobky, spíš tak pro mě, aby až se komise na divadelní ceny zeptají, co Fanda dělal celou sezonu..tak aby stačilo zalistovat v bločku a vědět.

Titus Andronicus, premiéra 26. května Divadlo v Dlouhé

konečně! Konečně tenhle nejkrvavější Shakespeare na české scéně. Inscenace laděná do groteskní nadsázky, v závěru až parodie. Mám pocit, že některým hercům v souboru to tak docela nesedlo, ale k téhle věci se snad ještě vrátím.

Bouda Bondy 13. června ND

Únavný kus, čtyřikrát chaos a jednou nuda v jedné krabičce. Skoro jako dům hrůzy, který vás pozře jedněmi dveřmi, z různých pokojů na vás vykouknou bubáci a pak vás zase vyrazí ven. Čtyři Bondyho texty se hrají zároveň a publikum si udělá pěkné kolečko. Na to, že se vzájemně přehlušují a ruší si člověk kupodivu docela rychle zvykne (i když méně hlučné části mají prostě smůlu, nevyniknou), ale koncept ani hry nefungují. Na konec, když už je publikum uondáno, přijde to nejotravnější: zástěny se rozbourají, diváci si pohlédnou do tváře a ve středu se ocitne recitující herec, přednášející Bondyho Leden na vsi. čas od času k němu přiskočí režisér Nebeský a polije ho kýblem vody. Celou dobu mi běžela hlavou slova Vila z Famy, který moudře pravil: ale alternativa přece není, když se někdo svíjí na zemi a cáká na sebe jogurt! Jediné co mě bavilo, byl perverzní budoár Buchet a Loutek, kteří učinili z Bondyho pornografické miniatury loutkově – surrealistickou porno feérii (tímto vítám na svých stránách všechny, kteří do vyhledávače zadali slovo porno, buchty nebo loutky, dobrá kombinace!)

Půldruhé hodiny zpoždění Studio Dva 14. června

Chm. Průměrný kus, bez energie, vcelku se tomu nedá moc vytknout, až na to, že to byl čítankový příklad mrtvolného divadla. Půldruhé hodiny ztráty času.

Cesta do Bugulmy 15. června Divadlo na Zábradlí

Cesta v polovině uťatá – my jsme už do Bugulmy nedošli a vlastně je to dobře. Když sešívání mrtvol pojal režisér Jiří Pokorný opravdu tupě realisticky (figuríny, z nich lezou červený hadry), ani nechci vědět, jak by inscenoval rozmražený gulag, kde jsou z mrtvých těl rovnou pohoří. Topolova hra je podle mě zábavná vynalézavá jazykem, je to, teď se vykrádám, zběsilá jízda na saních zmrzlou Simbériií. Tady se změnila v únavnou štreku pouští, v níž člověk šílí po vodě a maximálně se mu dostane nějaká ta haluška. Pokud by tohle bylo poslední Pokorného inscenace na Zábradlí, šel by z toho smutek.

Jeho našli mrtvého na Vánoce roku 1968, na hranicích Indie a Pákistánu. Bylo mu pětadvacet a nezabily ho drogy – život si vzal sám.Jí je dneska přes šedesát a ve tváři má všechno, co prožila. A nejen to – další roky svého života strávila životem, o jakém řada lidí sní, ale nikdy jej neuskuteční. Iben Nigel Rasmussen se stala herečkou – členkou souboru Odin Teatret, slavné divadelní laboratoře, kterou v roce 1964 založil Grotowského žák Eugénio Barba. I tady se žilo komunitně, hráli všude na světě: pro okouzlené intelektuály, na ulicích, v lesích, pro vězně i rolníky v Andách. Rozpohybovali svá těla a rozezněli své hlasy speciálními tréninky tak, že už nebyli herci, ale šamany něčeho vyššího – divadla chápaného jako rituál, jako svatý obřad.

Představení Odinu Itsi Bitsi, které přivezli do Prahy duchovně spříznění „farmáři” Viliama Dočolomanského, je osobní zpovědí Iben, výpovědí o šedesátých letech, o beatnikovi Eikovi, který zemřel jako bohém, tedy ještě hluboko před třicítkou. Je to zpověď křehká a přitom nesmírně intenzivní. Na jevišti tuhle drobnou, ale neskutečně silnou ženu doprovází dva muzikanti a zpěváci, kteří často hudebně komentují, parafrázují, slovo se mění na píseň. Na When the music‘s over Iben zpěvně recituje jeden ze svých monologů, Blowin´ in the wind zase jindy tvoří ironický komentář. Iben tančí a když vypráví o svým prvním tripu, připne si na šaty „pierotovský” kostým a je tak sama sebou, ale zároveň loutkou. Nesmírně jednoduché metafory, ale mimořádně silné. Zároveň je celé představení tak prostě divadelní – tři herci, nástroje a jedna dřevěná bedna, s níž Iben vytahuje kostýmy a převléká se otočená zády k publiku. Jako by na náměstí přijeli posmutnělí komedianti. A sněží, sněží z jejího paraplíčka.

Itsi Bitsi stojí na pomezí jakéhosi dokumentu a lyrické básně. Síla Iben je nejen v jejím technické virtuozitě, s jakou třeba umí rozevřít svůj hlas, ale v opravdovosti. Vlastně věcně a přece hluboce citově hraje o něčem skutečném, o autentickém, prožitém osudu, o věcech nepředstíraných, nenakašírovaných. A je to zpráva o generaci let šedesátých, „květinové” době, v níž nikdo neznal zkratku AIDS a umění se bralo vážně, bez cynických ušklíbnutí.

Komentáře

(zwíře – Mail – WWW) Vloženo 01.06.2007, 00:19:20
Taky šedesátá:
http://en.wikipedia.org/wiki/Itsy_Bitsy_Teenie_Weenie_Yellow_Polka_Dot_Bikini
úvod se čte krásně…

Poslední dny mají Fandovy dny dost monotónní schéma – psaní, psaní psaní. Při založení blogu byla jasná jedna věc: nebudu dublovat a nebudu tudíž zde referovat o věcech, o kterých píšu jinam. Psaní bylo opravdu teď hodně, nebyly síly ani zaznamenat kusy, které Fanda navštěvuje s čirého fandovství. Přesto se o to velmi zhruba pokusím.Divadlo na Zábradlí – Pískoviště. Drobná, komorní věc v pod střechou. Střípek z kaleidoskopu dětství, o zrození první lásky. Zajímavé obsazení -mladý herec Ján Lepšík a Zdena Hadrbolcová v dojemém námořnickém oblečku, mašli a bílých sandálkách. Dejme tomu šest bodů z deseti.

Švandovo Divadlo – Bomby, prachy a láska. Velmi nepovedená variace na komedii deľl arte. Italský maestro,co to s herci nazkoušel (mimochodem právě soubor švanďáku mi zdá na tento žánr zcela nevhodný, připadají mi, s odpuštěním, málo tvůrčí a múzičtí) je asi podvodník. Doporučuji všem podřadným estrádním bavičm – některé slovníky hříčky a gagy by se jim mohly hodit. Stěží bod – za úpornou snahu.

Divadlo na Jezerce – Kumšt. Jo, kdyby takhle vypadal bulvár vždycky, to by Fanda chodil do divadla s nepředstíranou chutí. Inteligentní, vkusná a bystrá hra, s mírně intelektuálním rámcem o křehkosti mužského přátelství. Tři vynikající herecké výkony Kačer, Tříska, Hrušínský. Zejména Tříska stále ukazuje, že mimořádné schopnosti herců v anglosaském prostředí vskutku nejsou mýtus.

Ypsilonka - Putování slepého hada za pravdou. Klímův groteskní škleb z říše mravenců s poměrně jasnou paralelou, k našim sice větším, ale podobně ubohým půtkám v mraveništi. Spojení víceméně tradiční ypsilonky (ovšem bez písniček) s ostřejším pohledem Jirky Havelky.  Zvláštní půvab spočívá v roli Slepého hada. Hraje ho totiž kolega kritik Plamínek. Uznávám, že jeho kreace je nejvíc vtipem pro zasvěcené, za to ovšem povedeným. Za těžkosti, odvahu a přístup Jirky Havelky sedm až osm bodů z deseti.

Zatímco Vieweghova hra není dobrá a i autor se k ní takřka odmítá znát (a pokud je mi známo, žádné divadlo nepodlehlo atraktivitě autorova jména, aby hazardovalo s pověstí svých dramaturgů) Weiss je považován za talent, bezmála za hvězdu. Jeho hra Priatelky byl hit a záhy se ho dočkáme i v českém provedení (Divadlo na Fidlovačce).

Pozvání na Weissovu údajně „groteskní hru” Bajmann brothers v provedení bratislavské Astorky tudíž nešlo odmítnout.

„Chcete založit rodinnou firmu? Ve hře Bajmann Brothers se dozvíte, jak mohou rodinné vztahy, staré křivdy i lásky touhu po zbohatnutí komplikovat. Každý z členů rodiny by si rád splnil své sny, ale je otázkou, zda mu v tom opravdu pomohou peníze.” Tolik anotace Aura -pontu, který Weisse u nás zastupuje. Pod tím si lze představit leccos – od skvělé komedie po moralitu či psychodrama. Ovšem na Weissovu hru se asi nejlíp hodí přirovnání kobercový nálet. Dramatik jako pilot B52 vypouští jednu „bombu” za druhou, slova explodují na scéně a výsledkem je hodně mrtvých..diváků. Slovo bomba, pravda, používáme když upadáme ve frenetické nadšení, takže si dovolím svůj příměr více rozvést.

První asociace: naturalistická scéna obludně zašlé,ohavné domácnosti, kterou naposledy zařizovali v sedmdesátých letech a od té doby se v ní jen vrší krámy, připomíná vynikající litevskou inscenaci Dlouhý život. Pak ale střih: zazní ryčná dechovka, ukáže se, že ve vedlejším pokoji zapáchá kazící se nebožtík, kterého tam rodina skladuje, dokud mu nepřijde „poslední důchod.” Vypadá to na východní černou „balkánskou” grotesku. Ale chyba lávky. Pak jsou postupně na scénu uvedení tři bratří: jeden ztracenec, opuštěný ženou, na každé noze jinou botu. Druhý typický hochštapler, sígr, chladnokrevný pragmatik. Třetí nejmladší, který neví co se sebou a všichni by s ním rádi manipulovali. A do toho dvě ženy – matka alkoholička a dívka-zatoulaný psík, která by ale ráda byla femme fatale. Zadělává se na dusné rodinné drama, se všemi starými křivdami, které slibuje anotace. Jenže stále cosi nehraje, u většiny postav chybí motivace pro jejich často zkratovité jednání, dramatik se jeví stále bezradnějším tak bum -bum – bum začne jako pumy sázet situace. Pokud možno zakončené nějakým bonmotem – snad aby vyvážil stále větší plytkost a melodramatičnost akce. To všechno bez logiky, za to čím dál zběsileji. Ovšem bohužel se místo strategických cílů bombardují opět nevinní civilisté.

Popravdě řečeno, bezkrevné jevištní zpracování textu také příliš nepomohlo a především je asi na čase vyvrátit klišé, že všichni slovenští herci jsou skvělí, temperamentní a nabití specifickou energií, které jakékoli divadlo katapultuje o třídu výš. I na hercích byla čím dál patrnější bezradnost a nemotorností, která provázela i režii.

Ale Michal Viewegh v publiku plácal na děkovačce svědomitě – třeba se mu honilo hlavou, že Růže pro Markétu by se třeba na jevišti nakonec nevyjímala tak špatně..

Komentáře

(kysilka – Mail – WWW) Vloženo 24.04.2007, 16:55:23
Cha! To bylo sarkastické. Dobrá pointa:-)

(Lief. aka Fanda – Mail – WWW) Vloženo 01.05.2007, 00:04:26
áno, áno, když člověk trpí při sledování, tak buď v hlavě “přepíná na jiný program” nebo brousí pero..

Mám na tohle štěstí. Když dorážíme do Divadla v Dlouhé na Faidru, slíbené lístky v pokladně nejsou. Paní z propagace přísahá, že je do systému ukládala, leč pokladní je tam nevidí, a protože je narváno, vydává přístavek. A tím je lóže. Faidra se totiž hraje na elevaci postavené na jevišti a tak jako přístavky slouží lóže. Existence lóží mi ostatně dlouho vrtá hlavou – nejsou to zrovna nejlepší a nejpohodlnější místa, přesto si stále uchovávají jakýsi pocit luxusu. Tím ovšem pro mě není ušetřená pětikoruna za šatnu. Zřejmě je to prostě měšťanský přežitek z doby, kde lístky do lóže byly prostě nóbl, protože soukromí při sledování hry vysoce převážilo horší výhled a jisté nepohodlí. Do lóže se pak posílala znamení, vyznání lásky, tajná psaní, kytice. A zřejmě svým privátním rázem dobře sloužily ctitelům hereček a fantomům oper.

Ale chci přece jen napsat pár slov o Faidře. Faidře nikoli Racinově, Enquistově ba Euripídově. Ba ani o Faidře od Sarah Kane. Jde o římský pohled na věc, který velmi pateticky i drasticky vylíčil stoik Seneca, jediný autor římských tragédií, jehož dílo se dochovalo. Nu dobrá, vsuvka pro všechny “divnovědce”: samozřejmě uznávám existenci jediné římské praetexty Octavie, i názor, že jejím autorem není Seneca, ale povrchní článek nějaké to zjednodušení snese.

Senecova Faidra je obtížná. Plná složitých veršů, nám těžko luštitelných mytologických narážek, statická, zdánlivě nedějová, nepsychologická, patetická. Po staletí přetrvával názor, že je to již od dob svého vzniku cosi jako Mussetovo divadlo v křesle – zkrátka věc pouze určená pro čtení.Ovšem běžně se hrají i “antidivadelnější texty”, i když na pověstný telefonní seznam E.F. Buriana, pokud je mi známo, ještě nedošlo. U nás si jako první se římskou tragédií začalo Divadlo v Dlouhé, v hlavní roli bezpochyby velmi talentovaná Helena Dvořáková, dost možná budoucí hvězda. Inscenace je neuvěřitelně poctivě udělaná, míra patosu je přesně vystihnutá a tudíž dobře snesitelná a herci verše interpretují s maximální možnou přesností, což v případě Seneky věru není snadné. Rozpaky nebudí ani běžně problematický chor, který přitom tančí (což je pro antické divadlo typické, ne?) a slova opakuje trochu jako ozvěnu a tím rytmizuje a dovává ono potřebné fatum. Působivá je hudba na nejrůznější etno motivy, i scéna, která je prakticky holá a vystačí si jen s velmi efektním svícením. Všichni herci jsou velmi dobří – namátnou vedle Dvořákové Táborský nebo Miloslav König jako cudný Hippolytos. Fajnšmekry potěší, že si mohou ještě vychutnávat drobné “odkazy” – totiž ze Faidra má na nohou cosi jako kothurny a že když prosí o Hipplytovu lásku, padne na zem a obejme mu kolena. To je známý gestus nejvyšší, nejponíženější prosby – té, která se neodmítá.

Přesto všechno Faidra nestrhne. Dovolím si vypůjčit výraz jedné mé kolegyně, která takové počiny označuje jako “respectable” – svým způsobem dokonalé, přesto trochu chladné.

Komentáře

(já – Mail – WWW) Vloženo 09.04.2007, 12:11:37
A kdopak poslal vyznání do lóže tobě?

(zwíře – Mail – WWW) Vloženo 10.04.2007, 13:58:22
já: orion, naše čokoládová hvězda

(Já – Mail – WWW) Vloženo 10.04.2007, 17:51:35
jenom čokoládu jo? aspoň nějaké květiny, ne? :))

(Lief. aka Fanda – Mail – WWW) Vloženo 10.04.2007, 23:11:32
a to ta čokoláda byla ještě sponzorská.

(já – Mail – WWW) Vloženo 11.04.2007, 00:44:17
no fuj, to je upadek :)

(kysilka – Mail – WWW) Vloženo 11.04.2007, 12:35:25
Dlouhá se asi na nevydávání lístků specializuje, nebo tě tam nemaj rádi, jednou mi tam taky zapřeli vstupenky rezervované na Fandu. Trapas dvojnásobný, neb jsem chtěla kultivovat zarytého odpůrce můzy Thálie a oni nás tam nepustili?

(Lief. aka Fanda – Mail – WWW) Vloženo 11.04.2007, 23:28:51
Mají asi blbý systém nebo co. Ale mě se to stalo už leckde a zvyšuje to moji frustraci, že kritiky nemá nikdo rád! btw co to tehdy bylo?

(kysilka – Mail – WWW) Vloženo 12.04.2007, 18:55:09
Myslím, že ten novější Pratchet, je to možné?

(Lief. aka Fanda – Mail – WWW) Vloženo 13.04.2007, 10:29:56
Jo, to možné je. Tak to je škoda. Ale tuhle to v Dlouhé chtěli napravit a dali mi pro někoho lístky na Soudné sestry, jenže ten dotyčný si zase spletl hodinu.

Dneska jen stručně. Ne že by si hra Milana Uhdeho nezasloužila větší příspěvek. Právě naopak. Možná to znáte – k dílu některého autora máte jistý, ničím neodůvodněný odpor. I když znáte výbornou Baladu pro banditu (bylo tu není tu, havrani na plotu..) a tušíte, že jde nejspíš o vynikajícího dramatika. Snad za to mohlo to podivné příjmení Uhde.. Již kdysi mě donutily povinnosti přečíst řadu Uhdeho her a byly skvělé! Například hra Zvěstování aneb Bedřichu jsi anděl, rozkošná travestie o Marxovi..Hrdinové nové Uhdeho hry se jmenují podobně nesympaticky, Pompeovi. Není to náhoda, dramatik se inspiroval svou rodinou, ve které se taky vinou přetěžké české historie složitě ohýbaly lidské osudy. Pompeovi jsou právníci a až na statečnou , ovšem přivdanou Viťku, jsou také všichni svým způsobem malá mostra a zároveň chudáci. Směsice smíchu, studu a lítosti, to je velmi účinný předpis pro české prostředí se všemi absurditami zdejších dějin…Hlava rodiny doktor Pompe (vynikající Jiří Ornest) je figura bernhardovského formátu, tyran s typickými refrény (“co říká?” “pohádky, pohádky”), ovšem podobně obludná je i jeho žena – pravda nebohá oběť, ale také manipulátorka ( “v tomhle já žiju!” ).

Hra měla premiéru 9. března v Divadle na Zábradlí. Režisér Juraj Nvota zachoval grotesknost, ale nechal zaznít i vší té bídě a ubohosti, ve které všechny postavy žijí. A náležitě podtrhnul přízraky nepěkné minulosti, které jako žralok stále číhají pod hladinou a sem tam cvaknou zuby. Pěkně u hlavy..

Původní komentáře

Je dobré vidět? (kysilka – Mail – WWW) Vloženo 23.03.2007, 10:51:07
Broučkovi se to taky moc líbila, tak na to asi s Pakulem pudem.

(zwíře – Mail – WWW) Vloženo 23.03.2007, 11:08:03
není to jenom dobré, je to výborné :)

Dlouhá nemá sezonu, napadlo Fandu po druhé premiéře tohoto souboru. První byl v září nepovedený Fedotov, Bulgakovův Moliére, zatěžkaný a realiticky potácivý jako kdyby ho hráli někde dejme tomu v Nymburce.

Druhý pokus, byl o Létání. Bulharská dramatika o chasnících, kteří za války spatří  pošramocený vojenský balon a podaří se jim zvlétnout, chagallovsky se vznášejí nad Balkánem. Fantazijní příběh, hodně dialogů, ale celkově mě hra vůbec neoslovila. Postavičky - blahoslavená boží hovádka, krystalicky čistí prosťáčci mi lezou na nervy. Jan Borna  se pokusil udělat to ala Kusturica, ale bylo to utahané. Snad jen scéna, kdy dvě skupiny pronásledovatelů balonu spolu bojují muzikou, byla pěkná. ne snad nová (to je něco podobného jako muzikálový princip, jakoby proti sobě tančili) ale aspoň měla drajv. úplně mimo pro mě bylo čtení scénický poznámek jako pohádka.

Douška na závěr. V Dlouhé mají letos v plánu ještě dva velmi ambiciózní tituly, Tita Andronica (konečně uvidím tuhle hru na jevišti!) a Senekovu Faidru. Pevně doufám, že se povedou. Pokud ne, musel by si Fanda začít připouštět myšlenku, že období Dlouhé je prostě pryč, že soubor i jeho poetika je na sestupu.  Některá divadla byla dobrá je dva, tři roky, v Dlouhé už jsou “vondráčkovci” deset let…Oprávněná obava…